V kalendáři začal podzim a na vinici sklizeň, nejhezčí část mého roku! Jsou to vpravdě dostihy, ale docela hezký, za proměnlivýho počasí, k vidění bylo všechno od takřka trička až po neoprén. Bylo pěkně, když svítilo sluníčko a teploty atakovaly dvacítku. Když byla včera mlha, pod deset stupňů a v nejlepším začalo pršet, že bylo třeba přehodit přes lis plachtu a zatím to vzdát, to pak bylo ošklivo. Protože déšť odmítal ustat, musel jsem pak celej lis i se ždímanýma matolinama nebezpečně naložit na moje speciální kolečka a naštvaně si odvézt celou práci dovnitř, a tam to bylo taky pěkný. Nejranější odrůdy už jsou pod střechou, vylisovaný, a začínají kvasit.
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů), ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
NA VINAŘSKÝM BAZARU HNED PO RÁNU KDOSI NABÍZÍ HROZNY REGENTU! Zkouším tam ihned volat, ty hrozny jsou skutečně na příjmu. Háček jedině vidím v tom, že přijet musím v pátek, což nevidím rád pro zácpy na tý dálnici na Moravu. Bez váhání ale souhlasím.
Píše I., Ká má online jedničku z ochrany před početím. No tak sláva, odvětím. Ká odmala od nás věděla, jak se dělají děcka. Ale než jsme stačili přikročit k tématu opačnýmu, jak je nedělat, komunikace o těchto věcech ustala.
Škola si totiž pořídila novej systém fungování online. Žákovská knížka se odebrala do historie. Ještě než Ká dorazí ze školy, víme, jak se na ni budeme tvářit, víme, jaký si nepřináší známky. Jestli se chystá písemka, domácí úkol, i to víme. Jen mám trošku pocit, že takto něco ze samostatnosti dítěte se přenáší na rodiče, kteří toto všechno až dopodrobna registrujou. Ono je dobrý, že ubyl papír, sice. Ale zas je jedna další věc závislá na počítači. I jízdenky v autobusu nahrazuje počítač, ani do okresního muzea, do kina se už člověk nedostane, kdyby tam snad chtěl jít, když jim spadne síť. Nejsem si jistej, jestli je to dlouhodobě úplně dobrý. Když jsem objížděl ještě redakce, měl jsem v peněžence víc karet a čipů opravňujících ke vstupu do těch pitomejch budov než opravdovejch peněz. Ulevilo se mi hodně, když jsem to mohl všecko vyházet. Teď se obávám, že až budu penzista, nekoupím si ani housku bez internetu v mobilu. Toho se bojím víc než toho, že se penze vůbec nedožiju, i než toho, že i když se dožiju, jako volná noha žádnou penzi nedostanu.
Rodiče už tak mají málo svobody, a ztrácejí teď ještě další kus, svobodu odmítnout mít doma v koutě ten počítač. Rodičovství tak bylo zařazeno mezi profese, který se neobejdou bez výpočetní techniky.
Online se dělá už dneska i čtenářskej deník. Co já jsem se s ním nevyhrál! Co jen to dalo za práci okopírovat toho děsnýho Buriana, pěknýho. Teď si děcko najde knížku na portálu, kterej celej je oficiálně k tomu účelu, tam vezme knížku, složí k ní kvíz, kterej samozřejmě lze ochcat, a vytiskne si certifikát, protože pochopitelně i tiskárnu máme. Šetří to práci dětem i samozřejmě učitelům, aby bylo víc času, kterej je možný strávit naprosto neplodně. Říkám jí tuhle, udělej dneska zápis ručně, ať má paní učitelka radost. Houby, prý to mají preferovat, tuhle novotu. Je mi to jasný. Je mi až líto nás chudáků, kteří jsme trávili dětství nad Němou barikádou z papíru.
Zpátky z odbočky. Lisuju dneska už poslední várku Solarisu. Venku je sotva něco přes deset stupňů, protože lisovat začínám už brzy dopoledne. I sluníčko občas vyhlídne, ale než vyjdu k tý práci ven, je už zase zataženo a vítr, kterej z okna nebyl vidět. Proč tak často mluvím o počasí? Od toho se přece odvíjí celá nálada tý práce.
A už tento třetí den kvašení se v přípravně začínají vyvíjet ty mušky, octomilky, vzniknou vždycky z ničeho. Za pár dní jich tu bude celej mrak. Nevím, jak ten hmyz reálně škodí, ale jejich název nebudí pozitivní asociace. Přenášejí snad nějaký mikroorganismy, vinaři radí nedat jim ani líznout. Prý je odpuzuje skořice. Nějakej člověk na vinařský diskusi je likviduje vysavačem! Obvykle klidně sedí po stěnách, nejradši hřadujou podél dveřních futer a oken, neznámo proč. I. ovšem tvrdí, že ji koušou, když dole chodí kouřit, ona má takovou krev, že ji kouše i naprosto bezzubej hmyz.
Hned jí říkám, když se dostaví ze zaměstnání.
„Na pátek mám domluvenej Regent!“
„Máme ho ale na i zahradě, ne?“
„Co už mám sehnat jinýho? Z Regentu jsme udělali naše nejlepší víno, snad jen po Cortisu.“
K tomu je třeba zas říct, že ještě než začala sklizeň, skoro pořád prší. To je jen schválnost. Loni zase nám usychaly i skalničky a zahradu jsme sekli jednou, jak odmítala růst i tráva, protože s přírodou je prostě pořád něco. Vinařská diskuse nadává na deště celá, úroda valem hnije, začínají se sklízet hrozny s bídnou cukernatostí, aby se aspoň něco zachránilo. Kontaktů mám na koupi hroznů fůru, denně to obvolávám a všude ta samá moravská písnička, o nějakejch cukrech už se ani nechci zmiňovat, na opačným konci drátu už to budí mírně nerudnou reakci. Jeden ten telefon mi přímo řekl, že na cukry se letos nehraje.
Dalo by se snad o tom mletí hroznů napsat něco konečně zajímavýho, když je spojený i se společenským podnikem, ale já teď pravím:
„Hele ale nebudeme nikoho shánět a uděláme to sami. Je to vysilující i bez lidí. Bude to teď ještě horší s těma omezeníma na dálnici, přijedu kdoví kdy.“
„Jasně. Stejně už je to trapný.“ Všichni naši přátelé, kteří se o tyto věci nějak zajímají, už mletí absolvovali. „Je to moc malej bobřík.“
Náš význam slova bobřík snad dobře pochopí i ten, kdo nečetl třeba toho Foglara nebo nedocházel do skauta. My stejně ten význam máme trochu posunutej, ti naši bobříci se pohybujou trošku ve vyšších sférách, někde okolo kultury nebo práce pro město, neměří se tedy nějakou hloupou odvahou, slušnou mluvou nebo dokonce mlčením nějakým, což už je disciplína úplně absurdní. My ale o těch bobřících žertujeme s porozuměním! Co jsme se jich sami nalovili. Bez takovejch bobříků by venkov lezl po stromech.
„Teď ještě aby měl jedničku on.“ Sám musím I. vysvětlit ten tematickej veletoč. „Ten přece, s kým se budou chránit před tím početím.“
„Dívala jsem se na průměr třídy, všichni měli za jedna.“
„Sláva, tak může s každým.“
A po tom dnešním lisování nastal v kalendáři podzim. Ani jsem si nevšiml, kdy nám z toho našeho okna hledícího k severu zmizel večer západ slunce i s Večernicí. Škoda, je to pěkná příroda. Okno, který jsem celej rok neumyl, protože je to moje práce, už mýt nemusím. Bez protisvětla to jeho znečištění není vidět.
Po tom dnešním lisování nastal taky večer.
„Půjč mi prosímtě ořezávátko.“ Já ke Ká. Potřeboval jsem na cosi tužku.
„Nemám žádný ořezávátko.“
„Čím si ořezáváš tužky?“
„Ničím, když je tupá, vezmu si novou.“
„Až už nebudeš mít žádnou ostrou, musíš si je přece něčím ořezat.“
„Houby! Koupíš mi nový!“
Říkalo se vždycky, jak si děti ničeho neváží. Říkalo se to už za Marie Terezie, rodiče takovýho Marka Ebena, nikdo lepší mě teď rychle nenapadá, to určitě říkali taky. Věty typu ty dnešní děti atakdál já se snažím nepoužívat, nechci být v jedný řadě těch karatelů, kteří se snad vážně domnívají, že jejich děcka jsou nějak horší než byli oni sami. Ještě ale pořád můžu říct, HOVNO TI KOUPÍM!
„Nekoupím.“
Člověk by se třeba divil, proč půlka světa nemá co do huby. Nic co dodat.
Celej další týden má teď počasí být pěkný, čemuž říkáme babí léto. V pátek jedu pro Regent. Budeme si péct svůj chleba. Vypadá to na pěknej víkend.
O knize
„O pěstování vinné révy, výrobě a pití vína… To byl alespoň původní záměr. Natolik mě ruší další témata, že opravdu nevím kam dřív skočit. Žijeme totiž v paradoxní době: máme se nejlíp za dobu, co se to měří, ale naštvaní jsme jako nikdy. Trápí mě tyto věci, hledím tedy, aby trápily pokud možno i někoho jiného.
Berme tuto knihu jako jakýsi deník, kam jsem zapisoval věci důležité i nepodstatné blbosti. Některé blbosti jsem pak vyházel, některé nechal.“
Daniel Jahn
O autorovi
Daniel Jahn (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy nikdy nevznikly. V nakladatelství Dauphin vyšla jeho prvotina Naivní sezóna (2017), v nakladatelství Pragoline pak román Vinařský deník (2020). Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.
Vinařský deník lze objednat v knihkupectví Kosmas nebo v e-shopech dobrých knihkupectví, Naivní sezónu pak v nakladatelství Dauphin.
