Krajinou prochází mladý adept výtvarného umění a zdokonaluje svou malířskou techniku. Chce být samozřejmě slavným umělcem, nezanedbatelným protipólem této snahy je ovšem ještě jiná věc – aby on, se svými prvotřídními dělnickými geny po předcích, neskončil jako oni… v místní továrně, které se neřekne jinak než Zbrojovka a která svými siločárami pozřela otce, matku, požírá i jeho velkou sestru.
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
Jak se stát platným členem společnosti, to je taky jedna ryze socialistická existenciální otázka. Budu snad muset ještě přidat v tom malířským výcviku, protože nic jinýho nechci a představit si ani nedovedu. Jestli se na další nějakou školu nedostanu právě s tímhle, co potom? Nemám vůbec žádnou alternativu, co v životě dělat. Když se ohlídnu po těch svejch spolustudentech, ti pitomci můžou dělat úplně cokoliv, k čemu je třeba maturity. Žádný vyšší touhy a vzněty u nich nevidím. Samozřejmě, i oni chtějí pokračovat ve studiu někde výš. To je ale postaví jen k lepšímu stroji, nic víc.
Lidi obvykle za peníze dělají cokoliv. Já ovšem jsem založenej neprakticky, nemůžu dělat nic.
Kdyby byla řeč o tom, co vlastně v životě nechci, můžu se názorně podívat právě na tu svoji vlastní sestru, pokud ona mi promine ten příměr. Mohl bych se koneckonců stejně dobře podívat i na svou matku, proboha. Kdo jinej by byl přesvědčivějším důkazem, že se v těch továrnách vyrábějí nešťastný lidi? Vždycky, když se na ten jejich příklad podívám blíž, bouří se to ve mně. Uvědomím si zas, že třídním původem jsem dědičně čistokrevnej dělník, a že s tím je třeba bojovat. To ovšem není něco, čemu by se dalo kurážně postavit, vzít to něčím po hlavě a během chvilky je to vyřízený. To může v dějinách rodu trvat pár generací, a tolik času já jako jednotlivec nemám.
Když se tedy podívám na sestru, děvčata z domu, naše celý okolí, všechny pozřel ten nenasytnej tovární průmysl, kterej vyhání lidi z postele v pět ráno. Všechno mi to vyvolává tíseň. A ani nejde přece jen o to hrozný vstávání, i když už jen to by mohlo zabít. Však v době, kdy já vstávám ke svý školní docházce, výroba už celá hledí na hodiny, kdy tam naskočí přestávka na uspěchanou svačinu. Ale prostě v takovým sociokulturním prostředí, jako je fabrika, co já vím, vojna, vězení, což jsou zařízení, který mají nějakou společnou podstatu, tam jsem odsouzenej k zániku. Jak jednou někoho postaví k mašině, je s ním konec, odsud už není úniku, ten stroj z dělníka vysaje všecku sebeúctu, člověk vyhasne, nakonec umře. Stroje byly vymyšlený, aby lidem pomáhaly. Je tomu dneska ale přesně naopak. Co je toto za život?
V takový fabrice pracujou stroje dvojího druhu, z železa, a pak ty z masa a kostí.
Jak to vidím, chtěla M. z domu co nejrychleji. Proč, ta otázka by přesněji měla mířit na ni. Já to vezmu, jako když se píše telegram, kde se platí dvacet halířů za slovo a je třeba šetřit. Ostatně právě jen tak telegraficky to znám. Provdala se tak rychle a tak rychle přišlo to děcko, jak jen to fyziologicky bylo možný, opustila i učení, a prý pár měsíců před absolutoriem, což je v životopisu trestuhodný. Mladý rodině bylo dovoleno zabrat si pokoj v domě u parku, kde zrovna tou dobou pobýval i můj otec. Zakrátko se můj švagr, D., odebírá na povinnou prezenční vojenskou službu, v trvání, jak známo, dvou let, a brzy se ukazuje, že společný sdílení jedný domácnosti s mým otcem vyvolává u M. a u dítěte těžkou nevolnost. Pokud neví někdo asi proč, nečetl pozorně až sem. Tedy se stěhujou vlakem nějakou půlhodinu dál do Č., ke svojí slovenský tchyni. Tam to soužití ovšem lze výstižně přirovnat k válečnýmu stavu. Naštěstí pobyt ve slovenskejch reáliích trvá jen pár měsíců a přicházejí na pomoc dějiny. Otec se totiž vrací zpátky do svý nápravný instituce, pořád pro ten jeden důvod. Byt u parku je tedy volnej od negativních vibrací, M. tam stále policejně hlášená a příslušný klíče v kapse. Rychle pak uteče těch šest let trestu a řeší se bytová otázka znova, a přichází báječná věc, že totiž oni všichni se stěhujou k nám, do tý druhý prázdný půlky starýho domu. Takový rozpustilý nahodilosti se skutečně stávají. Tu člověk neví, kde se ocitne zítra. Je teď příležitost zmínit, že ten náš dům patří státnímu rybářství, který spravuje veškerý vodstvo v polovině kraje. Stěhujou se tam ovšem s tou typicky dobovou podmínkou, že když toho bude v tom rybochovným odvětví zapotřebí, bude do něj M. povolaná podobně jako branec do lidový armády. Je člověk pěšec na velký šachovnici. V týhle době se pak odehrává další naše příjemný a těsný soužití, a trvá to pár let, dva roky? Rodina s dětma tam šťastná ale příliš není, i na tom je vidět, jak lidstvo postupně měkne. Údajně je příčinou severní strana domu, kterou prostě nelze vytopit. Podle mýho názoru ale jsou od geografickýho severu obě ty poloviny domu daleko přibližně stejně, a sebevětší slunce ty žulový zdi stejně nepropálí. Švagr fungoval v těch kamennejch podmínkách asi stejně nápomocně a přičinlivě jako vedle já. Představa jít vyrábět někam do tý studený vody ryby taky není povzbudivá. Rodině nakonec přiděluje byt ten strojírenskej průmysl, kterej nechce přijít o sestřinu pracovní sílu. Lidi jsou v socialismu na prvním místě, hned za strojema.
Tam vedle jsem potom hodně a rád s nima sedával, samozřejmě, hlavně jsem měl rád D. Ten obývací pokoj, to bylo jeho chráněný pásmo. Tady on žil s tou jeho televizí, neustále otevřenou lahví, popelníkem. Když mluvila televize, nesměl nikdo ani ceknout. Tady, s D., jsem sál svoje první cigarety a pivo, když už jsem měl sám tu potřebu. M. navštěvovala ten pokoj mimo úklidový práce jaksi nerada, jen zakouřit a pak zas po svých. Pro děti to pak byla úplně zakázaná zóna. Já jsem se mu rád smál, jak přesně odpovídal stereotypu československýho chlapa, jak se zobrazuje v Dikobrazu, v trenclích a nátělníku, před televizí. Někdy ovšem než v televizi šel zřejmě lepší program Na Protivínský. Všem se jaksi líp dýchalo, když byl takto pryč, a to nemluvím teď o cigaretovým kouři. Zase ale se nikdy nevědělo, s čím z tý hospody přijde.
D. jsem měl rád právě asi pro ty jeho vady.
Podobal se carskýmu důstojníkovi, s tím svým černým tenkým knírkem a huňatým vlasem, nebo myslivci, co se před ním třese každá postava ženskýho pohlaví z Boženy Němcový. Knírek pak byl později doplněnej kompletním plnovousem, rovněž černý barvy. Jinak ale byl úplně hroznej, miloval jsem ho. Mohla by být otázka, proč právě s ním jsem nechodil na ryby, na brusle, na draky, na tohle všechno. V tom případě odpověď zní: na tohle on se prostě použít nedal. Pořád seděl před tou jejich televizí, nadával na to, co právě běželo. Centrem dění v tom pokoji je tu sedací souprava, žlutá, módní zakrslej konferenční stolek, na něm ten popelník a láhev. Zatímco pivní láhev se nedá vylepšit už tisíc let, jeho popelník, to je hezká věc, takovej mechanickej vynález pokrokovýho socialistickýho inženýrství. Pojme ta důmyslná nádoba takřka půl litru nedopalků. Aby se jejich zápach nemísil do zápachu hustýho kouře v místnosti, zakrývá útroby tý nádobky kovovej kryt. Systém pracuje na principu dětský káči, neboli vlka. Když je třeba novej špaček odklidit, stlačí se táhlo, který trčí z toho futuristickýho automatickýho popelníku, to sníží tu horní desku a zřejmě na principu skrytý šroubovice ji roztočí jak čamrdu, tak díky odstředivý síle zmizí z očí ten páchnoucí odpad a cigareta se může zažehnout nová. Táhlo samo s tím krytem se pak nějakým mechanickým kouzlem vysune a zaujme původní polohu. Na takový hlouposti je tu plýtváno výrobníma i duchovníma kapacitama, který pak chybějí tam, kde skutečně o něco běží, třeba v továrně na toaletní papír či hygienický vložky, kterejch se v běžným životě nedostává. Naproti tomu sezení pak obývací stěna, v ní porcelánový tretky, vázy, skleničky, který se nikdy nepoužívaly, starý knihy, který nikdo nečetl. V každý rodině se najde něco takovýho nepotřebnýho na vystavení. Právě tady je zabudovanej ten televizor, před kterým D. sedí. On pil jedno pivo před tou televizí za druhým a já jsem tam prvně obdivoval, jaký množství piva a cigaret lze vypít a vykouřit. Jinak byl ale nepoužitelnej prostě.
Pak se tedy odstěhovali do toho lepšího bytu, což mi bylo líto, dům jako by osiřel. Zůstali jsme tam poslední dva duchové. Oni mi mizí zas trochu z očí a správně soudím, že atmosféra v rodině ještě zhoustla. Pro M. to bylo spolužití hrozný. Do toho všeho ta strašná tovární práce, nekonečná, oblbující, kdovíjak placená. Moje sympatie k D. už pak dost chladly. Když se u něj čas trávenej v pohostinskejch zařízeních a doma u tý jeho televize vyrovnal na zhruba jedna ku jedný či dvěma, situace se stala neúnosnou. Rozvod se pak táhl věčnost, stejně dlouho potom se táhlo jejich ještě další soužití ve společný domácnosti. Dneska se divím, že všichni aktéři z toho vyvázli se zdravou kůží. Domácnost, kde pije jen jeden a ne všichni, prostě nefunguje. Pak ale novou ženskou si našel hned v protějším vchodu. A potom jako když utne, neměl už jsem od tý doby žádnýho švagra.
Právě ale, proč se o tom všem tak zmiňuju, to honění se do práce a z práce k vaření a praní a úklidu, k domácím hádkám, nevydařenýmu manželství, to je prostě strašlivej model života. Kdo v tom může mít zálibu? Vyvraťte mi to někdo, byl bych na tu argumentaci zvědav.
Sama M. cítila, že bych měl mít jinej život než je toto. Nevím, pokud měla nějaký profesní touhy, projektovala si je do mě. Lpěla na tom mým čerstvě nastoupeným vzdělání, přestoupil jsem ten Rubikon i za ni, snad za celou rodinu. Cosi se tu kompenzovalo, to mě znervózňovalo. Její naivní představy o atraktivním postavení ve společnosti mi přišly k smíchu, někdy mě i docela lekaly. Posloužím příkladem za všechny. Jsem tam na návštěvě, ona spřádá ty moje plány. Praví, já bych byla nejradši, kdybys byl notářem, oni mají ty velký zlatý prsteny. Pro určitej druh lidí je charakteristickej tento typ uvažování, záměna celku za část, smyslu za hloupost. Dost se tou myšlenkou, zdálo se, opájela. Přistihl jsem ji s tímhle blbým ulpívavým nápadem několikrát. Vůbec, notář, co toto je za hrozný zaměstnání? Jestli po něčem skutečně toužím, nemůže to být snad větší opak.
Byl teď náš vztah z dost křehký látky, z mnoha asi důvodů. Ve věku jsme byli, ještě i teď jsme s mou větší sestřičkou vzájemně oproti sobě posunutí o celejch deset let, a byly období, kdy se ta mezera zdála menší a kdy větší. Teď se právě od sebe vzdalujeme, musím asi upřímně říct.
Sledoval jsem pak, jak je M. zjevně líp, samotný s dětma. Rodina je ale zdravější, když má kompletní složení. Děti potřebujou tátu, kterýho nikdy neměly. Měla ta doba trvat pár let a koná se další experiment se švagrem, jiným. To byla dobrá zpráva. I mně se ulevilo.
Představila mi ho, já byl docela natěšenej. Ale po tom vzájemným představení on si zas šel někam po svých. Trošku mě to udivilo. Jindy tam zas přijdu, on ani nevyjde z pokoje. Zas něčí zóna! Mají ty obývací pokoje pro ty chlapy tajemnej magnetismus. Tím když se člověk nechá polapit, už není k upotřebení. Tak asi došlo k tomu, že hned od počátku jsem si začal k němu budovat protilátky. Nesešvagřili jsme se nikdy. On prostě její rodinu do života nepřijal. Svoji starou rodinu měl, a poměrně rozvinutou, já tedy nakonec i s jakýmsi porozuměním pochopil, že každej má na ty příbuzný asi jen nějakou danou kapacitu. Tak to dopadlo, že jsem ho reálně viděl v životě asi dvakrát, třikrát. O jejich soužití mám zprávy jaksi vnější. Návštěvy na cigaretu začaly řídnout, už dlouho se žádná ani neodehrála. Ona teď kouří dokonce už jen na toaletě, tak až může upadnout lidská důstojnost! Na záchodě, nejmíň pomyslitelným místě, kde se obvykle odehrávají jen ty nejvíc ponižující tělesný rituály. Zas se mezi nás vetřelo jakoby nějaký tabu, o něm jsme totiž prakticky nemluvili, nebylo co.
Přece pak se vzali! Ale to manželství já neuznávám, hospodaří si každej dál se svým a na sebe, svoje sekce mají v lednici! Peníze z fabriky mají taky každej ty svoje, on pochopitelně víc. Ani nevím, jestli to takhle smí fungovat po právní stránce, jestli ano, pak tu instituci manželství snad i zrušme.
Jak jsem to tedy časem pochopil, on i ji přijal do života jen jaksi napůl.
Takto je to tedy se sestrou, s kterou jsme spojený pupeční šňůrou života.
Říkám to jaksi ale pythicky. Musím se přiznat, že toto všechno, o čem tu hovořím, teprve přijde, troufnul jsem si trochu nahlídnout do budoucnosti, toto na svý výpravě za malířstvím teď ještě nevím. Teprve to sice přijde, ale vlastně se na tom pracuje už teď, a já chci podat co nejúplnější informaci. Ostatně spisovatel, to je něco jako malíř, ten si ohne tu skutečnost, jak se mu to hodí.
Však to udělejte stejně jako já, vložte prostě do jakéhosi imaginárního kompjútru tyhle vstupní údaje, vražte do hrnce všechny ty pro jakejkoliv vztah strašně nezdravý ingredience, z kterejch nejsilnější je ten oddělenej stůl, oddělený peníze, postel nevím, a na konci z toho vypadnout nic dobrýho nemůže. Ani se mi o tom už nechce mluvit, vidíme to tam přece všichni. Tichá domácnost, lhostejnost, i pak nějaká nevěra. Je to jaksi poloviční život, kterej se špatně žije, a jak se na něj nabalujou roky, je čím dál obtížnější z něj vystoupit. Kam až já do budoucna vidím, ti dva se nerozejdou. Jemu to prostě pohodlně vyhovuje, má služku i milenku, a ona, socialistická žena, dokáže leccos překousnout.
Nepřipadám si jako nijak zvlášť moudrej nebo zkušenej člověk, přesto si občas dovolím vyslovit poučení. Na to, koho si berou k sobě do života, by lidi měli být mnohem obezřetnější, než většinou bývají, toto může i zabíjet, copak to nevím? Nejhorší samosebou je, když se volí převážně podle vnějších znaků.
Je mi to tak líto, že s tím jejím životem jsem tak nespokojenej. A když to vztáhnu i trochu dál, čí život se mi líbí?
Daniel Jahn
Knihu si lze objednat v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.
