Blíží se Vánoce a sníh je zas pryč. Řečeno vojenským jazykem, během dnešní malířské výpravy se nic zvláštního nestalo. Retrovzpomínání s knihou Naivní sezóna na dobu, kde značná část čtenářů nechala své mládí, může nerušeně pokračovat.
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
Záhy po příchodu do starýho domu začal jsem taky se školou. První den, svou první návštěvu školy jsem vykonal jakéhosi slunečnýho dne překvapivě s tátou, viděl jsem nedávno zrovna fotku odehrávající se před tou budovou, manšestrový kalhoty, bílá dederonka, v ruce nějakej dárek, krabici. Foto nás obou vyrobil zřejmě nějakej kolemjdoucí rodič na požádání, a vypadá to na šťastnou fotografii. Nějakej další rodičovskej počin z otcovy strany si ovšem už nevybavuju, a tak si myslím, že výčet jeho otcovskejch aktivit se tímto uzavírá.
Tak se stal ze mě školák, takto jsem vylezl na první schod života.
Školou se mi zahájil taky pravidelnější život a pravidelný brzký vstávání, v zimě samozřejmě ještě za tmy za oknem, tím oknem, kde přes svoje pavučiny a kalný sklo sleduju střídání ročních dob a nálad počasí. To bylo velmi nepovzbudivý, když první věc, kterou jsem viděl při pohledu z okna, byla tma. Ještě teď mě při tý vzpomínce ozíbá, byly takový kormutlivý ty rána v zimě, i přes hezkej svůj sníh. Jsem založenej, že večer se mi nechce spát a ráno opustit postel, což do života možná není nejlepší východisko. Lezu z postele do studený tmavý místnosti, hamtám po oblečení, knoflíky do svejch děr lezou neochotně, za doprovodu drkotajících zubů, protože přece zima v tomhle domě trvá devět měsíců. G. vstávala samozřejmě mnohem dřív, co pak dělala první, to bylo teplo a voda, aby se hygiena mohla odehrát alespoň ve vlažný vodě. Zpomaleně přicházím do kuchyně, mžourám, první náraz do světla bolí. Následujou pro školáka běžný ranní úkony: mdle si čistím zuby, nerad se myju v lavoru, ke všemu potřebuju popohánět. Bez valný chuti jím a piju mlíko či kakao, hážu si na záda aktovku a vyrážím na stejnodenní cestu do tý školy, kterejch bude ještě nepočítaně.
Školu jsem měl rád, byla pěkná. Ve vzpomínkách tam pořád svítilo slunce. Ten Junkův slabikář! Tak byl pěkně namalovanej a krásnej ten slabikář, že ze čtení měl jsem vždycky samý jedničky. Podával ten slabikář obraz fungování našeho ideálního světa. Lesy tu jsou plný krásnejch zvířátek. Doma maminka pečuje o rodinu. Tatínek brzy ráno usedá na bicykl k cestě do fabriky. Děti se pilně učí a všechno dělají pro svoji vlast, pionýři jsou vždy připraveni. Psi hlídají státní hranice pro náš klidnej spánek. V továrnách se pracuje. Usměvaví dělníci, od šmíru až za ušima. Vlaky jezdí na čas. V létě se všichni rekreují. Družstevnice si zpívají při sklizni, přímo z obrázku se vypařovala, linula ta hudba, slyším ji dodneška. Nikde žádný máničky a jiní živlové. Namalujte to dneska! Nepravím, že všechno toto doslova tam v tom slabikáři takto bylo, ale tyto mentální obrazy mi zůstaly v hlavě.
U dveří visel tu obraz, kterej zachycoval modrý, ničím neporušený nebe, po něm letěl tryskáč a těma svýma zplodinama z výfuku krasopisně psal po tom nebi nápis mír. O míru se vykládalo ve škole v jednom kuse, mír je nejdůležitější součást života v socialismu. Ano, vskutku měl jsem po letech poznat, o jakou šlo masáž, pod tou veselou a barevnou fasádou. Čítanky byly plný Gottwalda a Lenina, to by mě zajímalo, kdo tyhle pitomosti vymýšlel. Ani ten nejsečtělejší čtenář už nebude asi dneska znát povídku, a je to škoda, pravím, jak Vladimír Iljič ve spravedlivým revolučním hněvu potrestal někoho, kdo mu ukrojil silnější krajíc než jakej jedí dělníci. Takto servírovaly se nám dějiny. Pokud by byl zájem, podobnejch historek si pamatuju víc. A ti chudí dělníci, to byli pro nás hrdinové. Posilovalo to naše vědomí, jak se dneska my máme dobře. Na jaře jsem si vždycky v duchu hodnotil, jak by se vydařilo v tom kterým roce osvobození Rudou armádou, totiž jestli kvetly už náležitě šeříky. Šeřík, to byla kultovní rostlina, jako i třeba holubice míru, ať sáhnu zas na druhou stranu do zvířecí říše. Na Prvního máje, to bylo vždycky radosti, průvody, alegorický vozy, všude rudý vlajky jak nad Reichstagem, ve vzduchu jásala budovatelská píseň. To byl největší svátek, pak byla ještě během roku celá řada slavností, kdy bylo všechno taky vzhůru nohama, revolucí a osvobození bylo po ruce hodně. Všecky ty hezký věci byly tak toxický! Je to jako s těma Vánoci. Kdo tohleto viděl a zažíval na vlastní kůži, těžko mu přišlo na mysl, že socialismus neexistuje. Dlouho se vzpouzelo mýmu chápání, že jde o jakýsi obří spiknutí a celospolečenskou hru na to, že všechno je jinak. Jak je možný, že davy venku jásají, podepisujou a podporujou všecko, zpívají Internacionálu a doma vzápětí na to všechno nesoudružsky nadávají? Jaká síla by toto přece dokázala provést?
Škola, to skutečně byl první náraz do skutečnýho života. Dneska tu stojíme na prahu dospělosti, ale funguje to pořád stejně jako v době, kdy jsme byli hrdí na rudý šátky. Například předkládá se nám tu beze studu k věření, že naše rodný město, který leží v tý trošku západnější části naší vlasti, bylo osvobozeno tou sovětskou armádou, ačkoliv větší polovina jeho obyvatel si pamatuje zřetelně pravej opak. Dobová schizofrenie má stero podob. Na sto způsobů je nám předkládáno, jak dobře se nám vede, přitom zahraniční turisti jezdí si k nám nevěřícně fotografovat, v jakým stavu se nalézají historický domy na náměstích. Jak se všude směle staví, ale dívat se na to nedá, jak tu sám zdůrazňuju při každý příležitosti. Jak neustále roste průmyslová výroba, jenžto fakt ovšem ještě do obchodů nedorazil. A zůstane to tak, dokud vláda bude vědecky rozhodovat o každým hřebíku. Jak náramně si vede i rostlinná a živočišná výroba, v prodejnách masa ovšem jsou nuceni místo zboží vystavovat jen jeho fotografie, byť zdařilý. Kolik máme skvělejch vědců, umělců, kteří ale kromě svý odbornosti musejí ještě být poučeni z krizovýho vývoje, jinak končí u lopaty. Jak pěstujeme vědeckoprůmyslovou revoluci, ale naše motocykly, který se vyrábějí na strojích starejch padesát a víc let, nechtějí už ani v Sovětským svazu, což je signálem, že už jsme narazili na skutečný spotřebitelský dno. Jak máme upřímnou lásku k témuž Svazu, kterej si ji tu sám přijel s tankama přihřát a udržovat při varu. Člověk se prostě musí rozdělit na tu část osobnosti, kterou je doma, a na tu část, co za něj sedí ve škole, a podle toho mluvit. Musí si důsledně hlídat, v jaký kůži se právě nalézá.
Se stářím těch mašin ve fabrice, to mám ověřeno ze svý vlastní výrobní nedávný praxe, na kterou posílají studenty, aby viděli, jak skončí, když se nebudou dobře učit. Z hlediska nějakýho plnění plánu a výroby vůbec ty brigády mají význam nulovej, až zápornej, vyrobí za těch čtrnáct dní ty vemena u ponku víc škody než užitku. Některý ty stroje tam pamatovaly na výrobním štítku ještě Rakousko.
Popravdě, ještě k tomu osvobození, jak to bylo, ono se to tak úplně netají. Když už se to nedá ututlat třeba v historickým atlase, nastoupí slovní ekvilibristika, na kterou jsme kabrňáci. Proto tu najdeme v pětačtyřicátým roce území osvobozený a území obsazený. A je to ideologicky vyřešený. Co si ti Američani asi myslí, když to čtou? Ti už se tu neukážou. Ostatně jich už netřeba. Jak už bylo řečeno, my toho lepšího osvoboditele jsme si nechali doma v kožichu. A zařídili jsme si to ostatně prozíravě, když naše lidová armáda nám za posledních tisíc let byla vcelku na nic.
Postupně mi docházelo, že světonázor se ze školy bohužel neodnáší. Ke každý učební látce se přilepuje nezbytná informace, co si o ní myslí soudruh Lenin. Žáček si to, co si ze školy donese, musí ještě opravovat jinde. Školní docházka, to je tak velký téma, že si ho ponechám spíš pro sebe, čtenář ať si má školu svou vlastní. Školní docházka se skládá z tisíců jednotlivejch okýnek filmu, který ale netvoří jeden ucelenej příběh.
Naproti našemu domu se tyčí zajímavá budova. Velká a hnědá a tvářící se, že skočí na ten náš dům a zalehne ho a pozře. Před jejím vchodem roste veselej, tak trochu nesocialistickej strom, magnólie, na ni jsem se vždycky celej rok těšil, až začne růžově kvést, to už jaro bylo tady a nedalo se nikam zpátky zahnat. Toto bylo po ránu už lepší, když už svítilo sluníčko, já pohlídnu do okna a tam zas jak včera kvete přes ulici magnólie. Záhadně zní název tý budovy, protože u nás jí neřekne nikdo jinak než hospodyňská škola, a tato bývalá škola představuje jakýsi centrum stravování pro celou tuto čtvrť za parkem, která má celoměstskou, dokonce celookresní důležitost, protože hned na našem pravoboku se nachází národní výbor, městskej i okresní, vedle něj soud dokonce, a pokud bychom snad pokračovali naší ulicí dál, stanuli bychom po necelejch dva sta metrech u sídla příslušníků Bezpečnosti. Takto ten náš dům obepínají doslova chapadla moci, jako bychom žili přímo v epicentru toho jejich nervovýho systému. Tu případnej delikvent má všechno po ruce v kruhu o průměru pár set metrů, takovou unikátní občanskou vybavenost sotva najde někde jinde. O dva bloky dál přidejme ještě nemocnici, kdyby něco. A do týhle hospodyňský školy chodí všechny ty důležitý budovy na obědy, a tam já, s dalšíma, který si doma nevaří, chodil jsem s kastrůlkama pro oběd. Celý ty léta jsem přišel ze školy, a ať jsem měl volno jen hodinu, nebo už vyučování dál nepokračovalo, vzal jsem ty přenosný kastrůlky a šel pro oběd, kde mezi těma lidma jsem byl zástupcem svý mladý generace beznadějně jen já sám, plnil jsem tam tak funkci jakéhosi maskota. Jak takovej maskot vypadá? V létě zpravidla navlíká krátký kalhoty, z kterejch trčí nohy, značně křivý ve vyboulenejch kolenou, dole končící v ponožkách a chatrnejch perforovanejch sandálkách, který slouží nikoliv do doby, kdy přestanou vyhovovat velikostí, nýbrž dokud se už jejich rozpad nedá zastavit ani školenou rukou v opravně obuvi. Nahoře pak tričko, zakončený přesně v pase a málokdy níž, z kterýho běžně ještě hledí část jakéhosi spodnějšího oděvu. V chladnějších částech roku kalhoty narostou do délky, ne ale až k zemi, zastavuje se ten růst nejčastěji u kotníků, opět z důvodu délky služby, ne snad pro můj překotnej růst, kterej ostatně se nikdy nedostavil. Kalhoty vždycky jsou tesilový, s dokonale nažehlenejma pukama. Hlava nahoře vězí v pruhovaný pletený čepici s legrační bambulí. Bunda je povětšinou šusťáková, různě silná podle toho, jaký množství tělesnýho tepla má právě zadržovat, a různě obnošená. Jednou disponovala dokonce taková bunda žlutou barvou, což bylo sice obzvlášť příhodný jako součást oblečení pro maskota, ale nijak to nepřispívalo k pocitu důstojnosti nositele. Několik sezón jsem se marně snažil dosáhnout vyřazení týhle součástky mýho oblečení ze šatníku.
Takto tedy vyrážím na vzdělávací dráhu, na jejímž vzdáleným konci má být platnej člen společnosti.
Tekla často fronta od výdejny stravy až ven, to jsem byl nerad, ale vymyslel jsem si zábavu, která byla šitá na míru mý nejapnosti. Počítal jsem si. Vlastně pořád, kdykoliv se mi mysl nemusela zabývat něčím podstatnějším, byl jsem duchem nepřítomnej, chtěl jsem dopočítat do co největšího a nejvzdálenějšího čísla, možná jsem chtěl udělat i světovej rekord v počítání. Vždycky jsem si musel přesně pamatovat, kam až jsem dopočítal, abych pak mohl pokračovat příště zas dál. O existenci toho úplně nejvyššího čísla jsem byl přesvědčenej, na nějaký nekonečno jsem nevěřil, chtěl jsem dopočítat tam, kde dál a víc už to nepůjde, to se přece musí zjistit až na místě. Do jakejch číselnejch končin jsem se tenkrát dobral, to už nevím. Podobnejch intelektuálních nesmyslů jsem dělal spoustu. Vymýšlet si svý vlastní slova, jména, cokoliv. To počítání mi taky pomáhalo znepřítomnit se v tý přesile mnohem starších lidí, čekajících s tím bílým nádobím, jako ve špitále někde. Byly tři ty nádoby, tvarovaný tak, aby do sebe zapadly a vytvořily třípatrovou věž, na kterou se shora nasunula jakási černá kovová lišta a dole se zahákla otočným ramínkem, který ale se předtím vzpouzelo, odmítalo hladce proklouznout uchama kastrolků, a to zároveň po obou stranách. Zní to snad jednoduše, ale toto všechno prováděla nervózní ruka, při vědomí zástupu reptajících diabetiků a žlučníkářů za zády. Pak už jen bylo třeba nést domů celou tu soustavu velmi opatrně, poněvadž polívka měla samozřejmě tendenci opustit svou nádobu, znečistit nohavici a opařit lýtko. Součástky oběda se umisťovaly do kastrolů metodicky a odborně. Nádoba dole se nalézala sice v největší vzdálenosti od ramene, čili od středu otáčení, vykonávala tak při chůzi největší pohyb, přesto právě sem do přízemí se vkládala polívka jako nejviskóznější, nejživější součást jídla, ta tak případně během cesty tedy jen vyšplíchla na chodník či kalhoty a nekontaminovala ostatní oddělení. Vprostřed se nacházela ukázněnější omáčka a nahoře pak pevná součást stravy. Bylo zle, když se třeba pojistka zahákla dole nedostatečně. Lidem se takto stávalo mnoho nehod. Většinou ale se oběd donesl domů vcelku, přestože i během tý donášky se našel skromnej prostor pro hru, která využívala fyzikální zákony o odstředivejch silách a spočívala v roztáčení toho nemilovanýho nádobí. Odstředivá síla je pochopitelně ta síla, která nutí polívky a omáčky poslušně spočívat na svým místě jak přikovaný, i když nádoby se nalézají nad mojí hlavou dnem vzhůru. Nezasvěcence možná překvapí můj vynález, že bylo bezpečnější a způsobilo míň škod, když se s pokrmem kontrolovaně mávalo, než když se vyvíjela snaha ho za každou cenu držet v klidu, a kráčet s ním tedy více či méně toporně. Takto za ty léta jsem si vytvořil zvláštní, jakoby taneční způsob chůze. Jídlo z tý průmyslový vývařovny ovšem v žádným případě nepatřilo ke kulinářskejm skvostům, přestože bylo určený na panskej stůl. Vydestilovaly a vyvařily se v tý velkovýkrmně z těch potravin všechny chutě, který tam pak těžce, vlhce visely ve vzduchu. Nanosil jsem odsud za tu dobu tuny, hory jídla, a to všechno se snědlo.
Daniel Jahn
Knihu si lze objednat v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.
