Vinařský deník, druhý román Daniela Jahna, servíruje víno trochu jinak, než jak jsou čtenáři literatury věnující se vínu snad zvyklí. Ukázka z této knihy je dokladem, že v knize o víně může být vinařské téma dokonce v menšině… Když ovšem nic jiného, dalo by se určitě říct, že kniha byla napsána při víně, jak říká stylem sobě vlastním sám autor: „Nevím, jak píšou odborníci své spisy o víně. V téhle knize se ale myslím nenajde věta, která by nebyla napsaná při nalité sklence, což má aspoň styl. Průměr této knihy se pohybuje asi tak v příjemném rozmezí nula celá pět až jedno promile. Doufám, že je to na výsledku znát.“
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů), ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
My uznáváme kult Slunce. U mě jako vinaře by to snad nepřekvapilo, a I. má ve Slunci svýho nějakýho Boha. Proč ne, Slunce je k tomu vhodnější než co jinýho. Často se chodíváme dívat na západy slunce s lahvinkou, a doufám, že teď s termínama Slunce a slunce zacházím správně, podle sebe správně. Včera se nám podařil životní sluneční hattrick, řekl bych, a to vidět východ, zatmění i západ toho tělesa. Řeklo by se kravina, ale jděte ven a jen si to zkuste. Co přírodních i lidskejch živlů se tu musí spojit, aby se toto podařilo! Především všechny ty jmenovaný jevy musí proběhnout v jednom dni, což nastává jen vzácně. Obloha musí být vymetená, nejbližší mrak někde nad Pyrenejema. Pak Ká musí jet na lyžařskej výcvik kamsi do Rakouska, protože u nás už se tento sport kvůli tomu oteplování provozovat příliš nedá, a musí tam jet v úplně nemožnejch půl šestý ráno, a já na to musím už dva měsíce předtím nadávat. Nebýt toho, na nějakej východ slunce bych v posteli kašlal. I. musí sedět v autobuse do práce stejně nemožně brzy. K dopolednímu zatmění musí Země, Měsíc i Slunce být aspoň v přibližný přímce a musí ta přímka končit na našem zápraží, ano, už dopoledne sem k nám ty paprsky doletí. Nebýt to zatmění na zápraží, šel bych se někam podívat jednou, ne každejch deset minut. Na zastínění těch paprsků jsem měl jen filmy ze starýho našeho fotoaparátu, nestačil jeden nebo dva proužky, celá naše svatba se musela použít, aby se na to divadlo dalo snesitelně hledět, čili další podmínkou bylo, abychom se i kdysi vzali! Večer pak musíme jít do hospody v P., kam chodíme vždycky, když Ká odjede, a západ slunu se tu dá sledovat oknem od pohodlnýho stolu s pivem, ani se nemusí opouštět to zakouřený teplo. Nikdy mi nebylo jasný, z jakýho důvodu se ten kotouč tak zvětší a nabobtná, když zapadá nebo i vychází, i když se nám to pan profesor snažil kdysi vysvětlit, jenže on se neuměl nikdy vymáčknout srozumitelně, jako i celá fyzika. Je to snad záležitostí jakési průmětny. A to ještě ten samej den pak pár minut před půlnocí začalo to oficiální astronomický jaro. Další věc! Točila se mi z toho až hlava. Konec světa musel být na spadnutí. Byl jsem rád, když se ve vesmíru zas všecko vrátilo na svý místo.
Mimochodem, v tomhle vesmírným závodě se ukázalo, že Slunce je rychlejší než Měsíc. A vy chápete, co to má ten Měsíc za divnou rotaci, že nám ukazuje jen jedinou svoji tvář? Co se tak pomalu a nerado točívá, musí podle mě dojista jednou spadnout. A není zvláštní, že je ten Měsíc úplnou náhodou navlas stejně velkej jako mnohem větší Slunce? Nad hlavou se nám denně dějou zázraky.
Užasnul jsem taky, jak je den dlouhej, když se vstává v půl pátý. Večer už jsem měl všeho dost a východ toho slunce zdál se mi už být včera. Je obtížný najít si i program, jak tak dlouhej den smysluplně promarnit.
Proč o tom mluvím? Nesouvisí slunce snad s vínem?
O knize
„O pěstování vinné révy, výrobě a pití vína… To byl alespoň původní záměr. Natolik mě ruší další témata, že opravdu nevím kam dřív skočit. Žijeme totiž v paradoxní době: máme se nejlíp za dobu, co se to měří, ale naštvaní jsme jako nikdy. Trápí mě tyto věci, hledím tedy, aby trápily pokud možno i někoho jiného.
Berme tuto knihu jako jakýsi deník, kam jsem zapisoval věci důležité i nepodstatné blbosti. Některé blbosti jsem pak vyházel, některé nechal.“
Daniel Jahn
O autorovi
Daniel Jahn (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy nikdy nevznikly. V nakladatelství Dauphin vyšla jeho prvotina Naivní sezóna (2017), v nakladatelství Pragoline pak román Vinařský deník (2020). Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.
Vinařský deník lze objednat v knihkupectví Kosmas nebo v e-shopech dobrých knihkupectví, Naivní sezónu pak v nakladatelství Dauphin.
