Je po poledni jednoho pěkného dne roku 2014, náš vinař-amatér se jde uklidňovat prací do své malé vinice. Právě skončily zprávy. „Tak si zas naplánovali prohospodařit sto miliard, čímž mě hodně nasrali. Není argument, že jiní, i lepší než my, jsou na tom ještě hůř! Sice jsem ho nevolil, tohoto novýho ministra financí (jméno si doplňte sami), ale stejně mě zklamal,“ to si řekl tenkrát Daniel Jahn ve své knize Vinařský deník. Co říká dnes? „O těch sto miliardách si dneska můžeme nechat zdát – tím či oním způsobem.“
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů), ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
K čemu je stát, kterej jenom vyrábí dluhy? Slyším mluvit našeho současnýho prezidenta, kterej kdysi byl tehdejší premiér, když se na ten dluh zakládalo. Prorůstovej deficit, tak tomu nějak říkal. Kde je ten tehdejší růst, ptám se já dneska? Dluhy ale zůstávají. Škoda že politiku musejí dělat právě lidi. A voliče že musíme dělat my, líní, neschopní povaleči, co nestačíme na jejich sliby vydělávat.
Naše děti nám jednou dají do držky. Ale to už bude pozdě. Měly by to udělat dneska. Mimochodem, vlastně už to docela dělají, aspoň naše Ká, ale z horších důvodů.
A navíc, dokonce psali, že vydávají už dluhopisy se stoletou splatností. Už to není kam hrnout, už nestačí ani děti našich dětí. A ten, kdo byl dalším jedním z pilířů tohoto vynalézavýho hospodaření, nebručí, až by byl černej, naopak jsme si ho zvolili premiérem. Bože na nebi! Ostatně, vzato menším měřítkem, spousta domácností to dělá podobně, že se živí dluhama. Kdysi si rodiče dokázali svolat svejch deset dětí a oznámit jim, děcka, letos budou jen malý Vánoce, žádný nový mobily. Teď si rodiče toto netroufnou říct ani jednomu jedináčkovi, jak to vídám i já doma. Dřív se na ty svátky začínalo už šetřit pětadvacátýho prosince, dneska mají půjčky před Vánocema žně.
Už před lety jsem slyšel, že ty úroky nás stojí asi šedesát miliard ročně. Kolik je to dneska? Opravdu lidi nevědí, že za toto by se pěkně uživili učitelé, snad i doktoři by přestali věčně kafrat, sestry, všichni státní zaměstnanci a vůbec všichni, kdo jen natahujou ruku a chtějí, ať klidně dluh dál roste? I ty naše silnice konečně bychom měli. To ale jak by někdo lidem řekl, končí. To by chtělo státníka. Ti ale došli, už je tu jenom Zdeněk Svěrák, a ten to dělat nechce. Nejznámější českou filozofkou pak je Halina Pawlowská.
V Jižní Koreji si tuhle spočítali, že jestli je nezačne zas bavit dělat děti, za sedm set let úplně vymřou. To jsou vizionáři! Naši politici nevidí dál než na příští rok, nebo na příští volby.
Vlastně jeden představitel státu, bohužel ne našeho, se mi nedávno docela líbil, když byla plynová krize, první nebo druhá, už se mi to plete. Šel za svojí ukrajinskou protějškyní a bez obalu řekl, vaše spory nás nezajímají, davajte gaza! A praštil do stolu a bylo hmatatelně vidno, že teď je na řadě paní premiérka. Plynu sice stejně nebylo, ale takto se hájí národní zájmy!
Co se se světem děje? Vzmáhá se názor, kterej dřív nebyl, ještě dneska aspoň trochu žít, co bude zítra, to vezmi čert. Jestli naše civilizace skončí, jak se už začíná jevit, tak někde na začátku toho konce bude stát tento postoj, ostatně spolu s mnohýma dalšíma. Snad energetická, potravinová krize, voda, nějaká biblická apokalypsa, ale větším nebezpečím je podle mě jakýsi nezájem. Něco se tu přerušilo, nějaký chápání toho, že svět se předává budoucímu pokolení v lepším stavu, než jak jsme ho našli. Vidět je to po Evropě všude. Jak se někdo zmíní o šetření, lidi začnou zapalovat auta. Na tom, mimochodem, nevidím nic až tak špatnýho, protože automobilismus se velice přemnožil, ale nesprávný jsou důvody, proč se tak činí. Vždycky ale přece lidi chtěli, aby jejich děcka se měly líp. Utrhovali si od huby a dávali to těm děckám. My to děláme přesně opačně.
Přitom jsme prý z recese venku, teď nabeton, když už to vědí i v centrální bance. Přichází masivní růst. Snad se toho dosáhlo nějak čestně a ne jen zas změnou nějaký metodiky. A já se docela i divím, že všecko musí pořád růst. Bral bych to jako určitej bonus, ale i nula by mi přišla pěkná. Když se růst nekonal, aby to nevypadalo tak nepovzbudivě, zkonstruovali ekonomové pojem kladná nula, což je pitomost očividná i pro absolventa speciální školy. Proč musí být pořád i inflace, to taky nevím. A taky si myslím, že by se naši ekonomové měli začít učit růst bez unijního mazadla. Pak se teprv ukáže.
Na politiky nadávají všichni, tak to aspoň ukončím nějak pěkně. Jsou to přece ti NEJLEPŠÍ Z NÁS!
Sítě proti ptákům ještě nejsou na keřích všude dole utemovaný, trochu na tom dělám. Když dolní část těch sítí leží na zemi a zamotá se do ní hlemýžď, je to pohroma. Ten už nezdrhne. Je s podivem, kolik takový docela malý zvířátko pak vyprodukuje zápachu. Jeden hlemýžď se dokonce houpal v síti deset centimetrů nad zemí, což je obdivuhodnej výkon, když si vezmeme, jak jsou neschopní. Tento ještě dýchal. Nejstarší listy, zejména u Regentu a Cabernetu Cortis, jsou už úplně žlutý, jen zbytečně stíní, proto je odstraňuju.
Večer je potom zas večeře, u který Ká nezavře pusu. A intrikaří. Intrikaří často, z nevinný legrace, snad.
„Víš že táta je ti nevěrnej s D.?“ D. je moje někdejší spolužačka, asi jednou za rok spolu zajdeme na pivo, jednou kdysi u nás i byla.
„Není.“
„Je. Jak to víš, že není?“
„Protože jsem ji viděla.“
„No co, já kdybych tě neznala a kdybych tě viděla, tak bych ani nehádala, že jsi vdaná.“
„Hele brzdi.“ To říkám já.
„Ty bych si taky myslela že ani nejsi ženatej. O vás obou bych si myslela že nejste vdaný, leda AŽ BYCH VÁS VIDĚLA SPOLU!“
Tím večeře nekončí, dál srší tím, co považuje za humor. Dalším oblíbeným tématem je moje svrasklá kůže, fleky na ní, holá hlava, pochopitelně taky moje. Mám břicho prý jako druid, ale ani tady nepůjde o lichotku.
„Jsi jak smrtka. Víc jez!“
„Nejím snad? Vidíš mě dělat někdy něco jinýho než jíst? Vídáme se přece už jen u jídla.“ Začínám vychovávat. „Povím ti jednu věc. Nejsem nijak moc moudrej člověk, ale právě teď ti jednu radu dám, zapiš si ji za uši, budeš mít jednodušší život. Když nemáš, co bys o někom pěknýho řekla, mlč. Nebo ti jednu vrazím.“
Vidí nás prostě mladýma očima. I ta její optika jednou zestárne.
Vím, jak nesnáší stáří. Proti tomu se nedá dělat nic. Taky se mi stáří protivilo, přesně v tomto věku. Dneska už to takto naplno můžu říct, když už taky jsem starej, a budu bezpochyby ještě víc. Za to ten mladej člověk ani nemůže. Přitom co se týče stáří otců jejích kamarádek, pohybuju se v pásmu slušnýho průměru.
Dělám sám, co se mi na stáří ošklivilo? Nedbám na sebe příliš. Mý pachy mi nevadí. Rozumím jim.
„Člověk se kromě jinýho liší od zvířat tím, že volí trošku slova. A vůbec, ze sebe si můžu dělat srandu jenom já.“
Chvíli se jí. Pak zas.
„Až můj manžel jednou zplešatí, ihned se s ním rozvedu.“
„Je důležitý, co má člověk v hlavě, ne na hlavě.“ I.
„Proč ses s tátou nerozvedla, když mu vypadaly vlasy?“
„On už je neměl, když jsme se brali.“
To nechápe. A ještě zlatý slova na odchod od večeře, slova pochopitelně ke mně.
„A ty, jestli budeš mít štěstí, budeš mít někdy biologický dítě! Hahaha!“
Snažíme se jí nějak vysvětlit, že to naše stáří je v dnešní době normální. Moje matka ještě rodila první dítě ve dvaceti. Sestra v devatenácti! To dneska už není nejen moderní, ale ani možný, pochopitelně z jinejch důvodů než fyziologickejch. Kdo má děcko tak zkraje, jen se nechal zbouchnout. Trh, řekněme, evoluční byl převálcovanej trhem pracovním. Všichni musí být hlavně efektivní. To má svoje strašný rizika, vždyť menstruujou dneska už i děti, to my jsme jako děti nemenstruovali. Ale doba plodnosti se neprodlužuje, naopak. Doplácíme na to hlavně my Evropani, kteří se prostě honíme za jinýma věcma než za děckama. My máme natalitu už dávno zápornou, myslím že tak nějak se to říká, i my doma ji máme takovou. Čili ten stav není udržitelnej a budeme muset žít zas jinak, říkám to dneska zas už možná podruhý, ale říkat se to musí pořád. Tři milióny je penzistů, pak ty děcka, někdo je na dávkách, připočtěme lemply všeho druhu a zbývá nám tu v národě jen necelá půlka normálních lidí.
Možná se ale objevujou už první vlaštovky, který žijou jinak než efektivně. Tím myslím ty různý mimoně, kteří se odstěhujou někam do Prdelákova, pořídí si nějakou ruinu, nejlíp stodolu nebo přímo faru, tam si v poklidu točí na hrnčířským kruhu, jako by v životě o nic nešlo, lepí pomalu stavení dohromady, pracujou jen tak aby se neřeklo, pro docela holý žití. V to ale nepočítám sebe, ačkoliv nějaká podobnost by tu být snad mohla. Já jen na všechno kašlu.
O knize
„O pěstování vinné révy, výrobě a pití vína… To byl alespoň původní záměr. Natolik mě ruší další témata, že opravdu nevím kam dřív skočit. Žijeme totiž v paradoxní době: máme se nejlíp za dobu, co se to měří, ale naštvaní jsme jako nikdy. Trápí mě tyto věci, hledím tedy, aby trápily pokud možno i někoho jiného.
Berme tuto knihu jako jakýsi deník, kam jsem zapisoval věci důležité i nepodstatné blbosti. Některé blbosti jsem pak vyházel, některé nechal.“
Daniel Jahn
O autorovi
Daniel Jahn (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy nikdy nevznikly. V nakladatelství Dauphin vyšla jeho prvotina Naivní sezóna (2017), v nakladatelství Pragoline pak román Vinařský deník (2020). Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.
Vinařský deník lze objednat v knihkupectví Kosmas nebo v e-shopech dobrých knihkupectví, Naivní sezónu pak v nakladatelství Dauphin.
