Svítí sluníčko, babí léto je v plným běhu a vydrží ještě celej měsíc prý, což by ve vinařskejch dějinách snad nemělo obdoby. Měl by tedy ještě dobrou šanci ten náš pozdní Laurot. Když budu chtít, vylisuju nejstarší várku našeho Regentu, nebo nebudu dělat nic. Dělal bych nejradši něco s vínem, ale jinak není co, a rozbalovat a mýt všechny potřeby kvůli těm pár litrům asi nemá smysl. Vinařil bych až bych brečel! Vinařskej děj se opravdu už možná začíná zas ředit.
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů), ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
Horší to dopadá s domácím těstem na chleba, na kterej si snad čtenář vzpomene v jedný z předchozích ukázek a na kterej jsme se tak těšili. Mělo kynout hodinu, a nic. Chyba je v internetu, protože co web, to jinej recept. Tak jsme vzali tři ty návody a udělali z nich jakýsi průměr. Necháme ten materiál tedy zrát do zítřka. Ká se tomu směje do doby, než zjišťuje, že nemáme co jíst. Tu výrobu toho chleba jsme si existenciálně pojistili totiž tak, že jsme na víkend průmyslovej chleba vůbec nekoupili, abychom se posílili v motivaci. A já, protože píšu se zpožděním, však ono je těžký být s tím psaním pořád takříkajíc online, můžu prozradit, že ani druhej den se to pečivo nebude tvářit kynutě. Upečeme ho přece, ale bude to hutnej, těžkej materiál, kdybych krajícem na někoho zaútočil, výsledkem by snadno byl otvor v dutině lebeční. Naštěstí tu máme ty večerky.
Přichází čas večeře a takřka přesně nachlup Ká z procházky, takže stolování je dneska v plným počtu.
„Kde jste byli?“
„U svatýho J.“
„Jo? Tam na tom hřbitově jsem si dřív říkal, že bych chtěl i ležet. Je to sice utopený v lese a žádnej výhled, ale pořád lepší než tady u silnice, kde na mě z autobusu každej bude čučet.“
„Ty myslíš, že ti AŽ TAM budu nosit kytky?“
„Prosím tebe, ty bys mi nepřinesla kytku, ani kdybych byl zahrabanej na zahradě!“
Večer se pak jdeme z haldy podívat na západ slunce. Má ta procházka i jakýsi vedlejší vinařskej význam. Když máme letos hlavní sklizeň za sebou a zbývají jen drobnosti na zahradě, plánuju, že I. řeknu, co kdybychom otočili na Moravě ještě třeba nějakej pozdnější Merlot a Cabernet Sauvignon. Při západech slunka bývá naměkko.
Bereme si blauburger a tramín, na ty procházky bráváme vždycky horší materiál, to popíjení ze zkarbovaný petláhve tak jako tak za moc nestojí. Vytahuju poprvé tramín.
„Jak chcanky. I to tak pění.“
„Tohle vypadá jak olivovník na dovolený.“ Keř, u kterýho právě stojíme, má zvláštní šedozelený listy. Tady vůbec v týhle nepřírodě mám pocit, že vidím vegetaci, která jinde k vidění není.
„Těm by se tu dařilo. Kde jinde.“ Tady běžnej čtenář zřejmě zapochybuje o smyslu takový konverzace, proto pro něj dodám, že se říká, že halda prý už od padesátejch let, kdy na ni místní ocelárny začaly vyvážet svý výkaly, ve svým nitru hoří. Já nevím, jestli je to možný.
Ten podzim ještě v přírodě není tak zbadatelnej. Šípky jsou červený, žloutnou listy zatím jen u břízy, elektrický větrníky se otáčejí a pilně vyrábějí energii. Slunce má zapadnout za půl necelý hodiny, ale zdá se být ještě tak vysoko, že to nestihne. Obcházíme po obvodu ten kopec, zjišťujeme, že na některejch místech se pořád rozrůstá, což přirozený hory běžně nedělají a nemělo by to skutečně být už povoleno. Slun ale teď zapadá rychle, tak rychle, že kdyby tak běžel pořád, měřil by den polovic. Je to jakýsi vizuální klam. Pak zčervená, dotkne se obzoru, kamsi zmizí, na krajinu padá chlad a rosa. Když se k tomu slunci obrátím zády, vidím ten nejtenčí srpek měsíce, co bývá v pohádkách. Na ten se budu večer dívat z okna, než taky zmizí za kraj světa. Svět je krásnej a zvláštní, a bude takovej další milióny let. To už tu nebudu.
Teď přišla ta pravá chvíle. A co řekla na můj dotaz?
„Jo.“
Moje žena řekla ano!
P.S.: Raději zodpovídám otázku položenou v titulku, aby se snad nenašel nějaký přičinlivější čtenář – jsou-li vůbec jací – kterej mě bude shánět s odpovědí. Přes den je teplo a v noci chlad, což příznivě urychluje zrání hroznů. Při nevhodným počasí může hladina cukru v čase i klesat, což vskutku nasere. Ostatně, já to babí léto chci ale taky jen jako normální člověk, protože je prostě pěkný…
O knize
„O pěstování vinné révy, výrobě a pití vína… To byl alespoň původní záměr. Natolik mě ruší další témata, že opravdu nevím kam dřív skočit. Žijeme totiž v paradoxní době: máme se nejlíp za dobu, co se to měří, ale naštvaní jsme jako nikdy. Trápí mě tyto věci, hledím tedy, aby trápily pokud možno i někoho jiného.
Berme tuto knihu jako jakýsi deník, kam jsem zapisoval věci důležité i nepodstatné blbosti. Některé blbosti jsem pak vyházel, některé nechal.“
Daniel Jahn
O autorovi
Daniel Jahn (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy nikdy nevznikly. V nakladatelství Dauphin vyšla jeho prvotina Naivní sezóna (2017), v nakladatelství Pragoline pak román Vinařský deník (2020). Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.
Vinařský deník lze objednat v knihkupectví Kosmas nebo v e-shopech dobrých knihkupectví, Naivní sezónu pak v nakladatelství Dauphin.
