
Doběhlo mi životní pojištění, čímž jsem se definitivně vyřadil z okruhu lidí, který mají nějakou perspektivu. Dopadlo to tedy úplně opačně, než s čím se takový smlouvy uzavírají: zůstal jsem naživu a ještě dostanu slušnej balík peněz. Ani nevím, kolik přesně dostanu, takovej bordel mají v těch papírech, a styděl jsem se na to rouhavě zeptat přímo. A ani nevím, o kolik bych dostal víc, kdybych zavčasu natáhnul brka. I. s tou svojí někdejší mozkovou příhodou říkává, přežila jsem svoji smrt. Já teď budu moct říkat: přežil jsem svý životní pojištění. Začínal jsem před dvaceti lety na sedmi stech měsíčně, skončil jsem na třech tisících a třech stovkách, tolik k hodnotě peněz a lidskýho života.
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů), ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
Četl jsem dneska článek, že polovinu profesí nahradí do dvaceti let roboti. My ostatní budeme na dávkách. Ostatně, mimochodem, jeden takovej už u nás vykonává nejvyšší funkci. Viděl jsem spoustu robotů, u kterejch paralýza nebyla zdaleka tak pokročilá. A prý můžou nahradit i herce! Repliky budou pronášet mnohem přesněji a vymizí hvězdný manýry. Popravdě u některejch herců se nemůžu zbavit pocitu, že už se tak dávno stalo. A viděli jsme kdysi s I. velkofilm o Johance z Arku, kde jsem si všiml, že hrajou tři lidi? Vskutku, nemohl jsem se zbavit pocitu, že před kamerou pobíhá hlavní hrdinka a dva kaskadéři, kteří se navzájem mydlí, ostatní nahrazuje kouř, filtry, naklíčovaný komparsisti do pozadí. Ten film muselo hravě natočit pět lidí. Víc času se při výrobě tráví ve studiu než na place. Tuhle zas jsme viděli naopak film Waterloo, u nás v hospodě, kde někdo chce založit filmovej klub, protože u nás to žije. Ten Bondarčuk prý si povolal dvacet tisíc skutečnejch vojáků, vypadalo to, že snad si na natáčení dovezl i opravdový mrtvoly. I si na jaře vysadil pole pšenice, aby se na podzim prý měla kam schovat armáda. To byla úplně jiná práce. Točil by u samotnýho Waterloo, ale musel se spokojit na Ukrajině, nedostal bumážku.
Když padne zmínka, jak se točí filmy, vzpomenu si, že když jsem se kdysi snažil naučit hrát na kytaru, smál jsem se velice, jak herec, když bylo třeba, úplně nesmyslně kladl prsty na pražce. Přitom stačilo si vzít nějaký tři lekce! Dneska už aspoň oddělujou záběry na profesionální obličej a profesionální ruce kaskadéra, kterej hraje na cokoliv je třeba. Že herce prodává ksicht, s tím už jsem se smířil. Že metráková zpěvačka musí zůstat za plentou a hubu na scéně otvírá krasavice, která ovšem ani nemá zdání, kde na notový osnově hledat cé. Víc mi vadí sníh, kterej taje při plus třiceti stupních. Ty modrý filtry, aby se půlnoc mohla točit po obědě.
Ovšem co se týče toho, co bude nebo nebude za kolik let, nejlíp sto, jen dodám, že všichni ti futuristi a vizionáři si až na výjimky za těch sto let ustřihli pěknou ostudu. V roce 2000 se nebe mělo hemžit gigantickýma vzducholoděma, všady měly vést koleje, který se ale dneska spíš ruší. Pravdu měl snad jen Jules Verne. Už jsme i na tý jeho kometě, kde ovšem jsme bez elektřiny dopadli jak v pravěku.
Ve všech dobách se říkalo, že vynalézt už není co, a dobově to vždycky byla pravda. I v tom pravěku, copak jsme od tý doby nějak podstatně zdokonalili pěstní klín? Kolo taky není kulatější než tenkrát. A dneska, kdy už každej nosí po kapsách internet, už to vynalézání tedy konečně skončí? Asi ne, lidi vůči novejm blbinkám nemají žádnou rezistenci. Když si vezmu příklad z automobilismu, řidič má asistenta rozjezdu do kopce, systém, kterej mu nedovolí vybočit z pruhu, pokud on sám nechce, parkovacího asistenta, řidič už nemusí mnoho umět, to už může dělat každej. Jinej asistent zas sleduje bdělost řidiče, případně mu na displeji nabídne kávu. Auta poradí, kde načerpat, rozhodnou, v jaký restauraci se najíst. Když havarujou, samy si zavolají pomoc. Řidiče už nepotřebujou. V Německu už auto urazilo pět set kilometrů bez šoféra, a bez jedinýho dopravního přestupku. Třeba se blíží i doba, kdy řidič bude moct být klidně pod parou! Dýchat za něho bude robot. Jen jestli se dočkám. Je ten automobilismus dneska takřka bezúdržbovej, což je v příkrým kontrastu s tím, co jsem třeba vídal v dětství. Nadřel se tenkrát motorista víc než auto.
Naproti tomu ovšem jsem četl zas jindy článek, kterej tvrdil, že naopak čtyřicet let se už novýho nevynalezlo nic, jen starýho. Telefon je pořád telefon. Ovoce visící nízko prý bylo už otrháno, ta metafora se mi líbí. Pokrok se dneska bojí, aby moc neriskoval, protože vynálezci musejí vynalézat jen zaručený peníze.
Přesto se nám žije mnohem líp, to je pravda. Bohatství dneska má ovšem jinou formu. Kdosi taky napsal, že kdyby ho navštívil jeho pradědeček, vyděsil by se, jak je pravnuk chudák, nemá kravku, nemá vlastní chalupu! Bohatství prý spočívá spíš v možnostech než věcech, tak nějak to tam snad stálo. Jak já stárnu, začíná se mi ale ta novější podoba bohatství jevit jako snůška pitomostí a cetek, líbilo by se mi nějak víc spíš to starý bohatství, nevím.
Ze zpráv se taky dovídám, že prezident zase šmejdí na Východě, tentokrát snad v Kazašsku. Toto jsou tedy naši noví kamarádi. Ten jejich prezident, kterej tam vládne už čtvrtstoletí jak Čingischán, říká, že naše země mají stejnej pohled na mnohý světový události. Až tam jsme tedy klesli. Protože do toho našeho prezidenta vidí jak do hubený kozy, daroval mu na památku pytel koňskýho masa. Možná ale taky nic jinýho pěknýho nemá, nevím. Sacha Baron Cohen by lepší prezent nenavrhnul. Ten jejich sultán ale udělal strašlivou botu, protože s tímhle neotřelým dárkem prezidenta nepustí do letadla, maso z těchto Prdelákovů se sem vozit nesmí, není jistý, jestli ještě včera neběželo dostihy. Není ale i vyloučeno, že to od něj byla škodolibá schválnost, jen ať se zeman na letišti pěkně zapotí! Sotva jsem toto napsal, čtu zas, že speciál už je ve vzduchu. Mluvčí nechce odpovědět na otázku, jestli se koninu podařilo propašovat na palubu. Celníci v Praze jsou ale v pohotovosti, flaksa prý půjde rovnou do popelnice. Uvidíme, jestli se ji ještě ve vzduchu tedy podaří sežrat.
V Tádžikistánu taky projevili smysl pro humor a českou hymnu prezidentovi zahráli v recesistický úpravě. Bylo vidět, jak ten kousek napřed vůbec nepoznává, pak se objevuje náznak prozření a tápání, jestli produkce nebyla svěřena třeba postiženým hudebníkům, a nakonec se v obličeji zračí poznání, že před ním stojí skutečná vojenská kapela, provozující dokonalou sabotáž. Hudebníci nepohnuli brvou, věc odbyli profesionálně s vážnou tváří. Já se domnívám, že tam ani nepoužívají náš evropskej nástrojovej arzenál, osobně jsem identifikoval jenom činel a virbl. Taky mají Arabové prý jiný ladění. Možná i díky tomu objevili ve skladbě melodický složky, o kterejch se Škroupovi ani nesnilo. Podobně novátorsky pojali tu naši hymnu před lety i v Iráku, z našeho pozemskýho ráje tam udělali pohřební pochod, možná to tedy i mělo být jakési vyšší sdělení. Kameraman se sadisticky popásal po tvářích těch státníků. Pan premiér, tuším jadernej fyzik, od kterýho sluch nežádejte, by zřejmě nic nepoznal, ani kdyby mu zahráli Slavíky z Madridu. Tvář iráckýho potentáta ale vysloveně trpěla, stál radši se zavřenýma očima, aby do něj nebylo vidět.
Ještě pak čtu zprávu z výzkumu, že lidi do alkoholu a cigaret investujou víc než do zdraví, dvakrát prý víc. Dá se vůbec investovat efektivně do obojího? Roli prý tu hraje taky časovej faktor, výsledek investice do profesního, sportovního nebo kulturního rozvoje se projeví později, zatímco efekt u cigaret a alkoholu je mnohem rychleji viditelnej. Zlatý slova! Bodejť ne.
Vážení čtenáři, poslední ukázkou z knihy Vinařský deník se s vámi loučí Daniel Jahn.
O knize
„O pěstování vinné révy, výrobě a pití vína… To byl alespoň původní záměr. Natolik mě ruší další témata, že opravdu nevím kam dřív skočit. Žijeme totiž v paradoxní době: máme se nejlíp za dobu, co se to měří, ale naštvaní jsme jako nikdy. Trápí mě tyto věci, hledím tedy, aby trápily pokud možno i někoho jiného.
Berme tuto knihu jako jakýsi deník, kam jsem zapisoval věci důležité i nepodstatné blbosti. Některé blbosti jsem pak vyházel, některé nechal.“
Daniel Jahn

O autorovi
Daniel Jahn (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy nikdy nevznikly. V nakladatelství Dauphin vyšla jeho prvotina Naivní sezóna (2017), v nakladatelství Pragoline pak román Vinařský deník (2020). Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.
Vinařský deník lze objednat v knihkupectví Kosmas nebo v e-shopech dobrých knihkupectví, Naivní sezónu pak v nakladatelství Dauphin.