Když malíř bloumá krajinou a hledá si námět k malbě, vzpomínky mu v hlavě rotujou ostošest a myšlenky dělají roztodivné veletoče. Někdy až by bylo směšno popisovat, jaké pitomosti se můžou honit v hlavě mladého studenta na začátku osmdesátých let. Daniel Jahn do takového myšlení vysílá v knize Naivní sezóna sondy velmi často a rád…
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
Jsem právě na cestě do Z. Zvláštní jméno. Přivádí mě na myšlenku pořídit si nějaký znalosti o tom, jak a z čeho se utvářely místní jména. Jméno místa nevzniklo přece jen tak z ničeho nebo z nějakýho administrativního rozhodnutí, to umějí až jen dnešní vlády. O tom místě přece musí to jméno něco vypovídat, vyrůstat z nějakýho pocitu, z něčeho pro to místo úplně nejpodstatnějšího. U některejch názvů je v tom jasno na první pohled, někde ale je to záhada, jako v tomto případě. Kdybych se tu někoho troufnul zeptat, asi bych uslyšel velký ticho, nebo by přišel jen jakýsi nejapnej lidovej výklad. Abych byl upřímnej, sám ani vlastně od sebe nevím, jak vznikl název mýho vlastního rodnýho města, aspoň s tím bych měl naléhavě snad něco udělat, takový věci by se měly znát. V některejch názvech je jasně cítit i pejorativní základna, což svědčí o tom, že nepojmenovávají si místo sami lidi, ale jméno si bere místo samo, ať jeho obyvatelé chtějí či snad nechtějí. Lidi kdyby se pro ten účel sešli a chtěli si ustavit nějakej název, nenapadlo by nikoho kloudnýho nic. A s jménama lidí asi to je podobně, ostatně. Samozřejmě nehovořím teď o pohodlným dnešním vybírání z kalendáře. I pro život by bylo dobrý vědět, že někde mají historicky v krvi, že člověka na místě ihned zamordujou, nebo že třeba rádi jen nevinně včelaří, nebo chytají ryby, dávají si do nosu, je tam teplo nebo zima, či v jednom kuse prší, nevím, co všechno se může do názvu otisknout. Navíc by toto byla rozhodně záživnější tvář dějepisu, kterej se jinak vyučuje hrozně. Nemluvě o tom, že i lže se v něm nejvíc. Dnešní názvy, třeba novejch sídlišť, nevypovídají o charakteru místa pochopitelně nic, nejradši jsou někde úplně jinde. I když i tady se objeví poetickej název, jedno takový naše nový sídliště se nazývá Úsvit, pro příklad, ale s tím místem to nemá společnýho nic, dokonce ani zdaleka s nějakým svítáním. I toto slovo dokáže totiž dneska získat jakýsi pokrokově zabarvenej význam. Je otázka, jestli se to tu jednou opravdu otočí, jak tomu věří jen pár bláznů, za jak dlouho se budou rehabilitovat celý desítiletí zneužívaný jinak nevinný slova, kdy se zas přiřadí k rodině slušný slovní zásoby.
Našel jsem tuhle Rudý právo z jara letošního roku, který nevímproč ještě nikdo nestačil použít na podpal, na toaletě nebo jinak účelně v domácnosti zužitkovat. A bylo to jaro nabitý událostma, i když jen v tom našem socialistickým rozměru. Do vesmíru letěl mongolskej kosmonaut, bez legrace! I když o vyspělosti mongolský kosmonautiky by bylo lze s úspěchem pochybovat. Není náhodou, že i další národnost těchhle hrdinů pochází ze zemí socialistickýho tábora, a další poletí! A stojí i za připomenutí, že třetí hrdina, co se tý národnosti týče, byl Čechoslovák. Takoví Francouzi, kteří mají taky svůj kosmickej program už celou věčnost a ještě ani ťuk, musejí být pěkně nasraní, že nežijou v socialismu. Ti tak před dvaceti lety tušit, že je předežene země, kterou normální člověk nenajde na mapě! A hlavně zas byl sjezd Komunistický strany Československa (dále jen strana), jak jsem v těch novinách viděl, už šestnáctej v řadě. Díval jsem se tedy, nějakým omylem či absencí rozumnější činnosti, do toho Rudýho práva, a úplně mě to až zarazilo. V životě mě nenapadlo si tu třeba přečíst úvodník, ale čas od času to není na škodu, aby si člověk připomněl, kde to vlastně žije. Tyto materiály přetékají literama, ale ve svým souhrnu neříkají nic. A tady jsem si najednou nápadně uvědomil, co slov má nějakej posunutej, zneužitej význam. Zvláštní kapitolou jsou pak jinak neutrální výrazy, který ale se vloží do uvozovek, což je pro ně největší pohana. To je sloh! Člověk musí obdivovat, jak se k něčemu takovýmu někdo dopracuje. Dodatečně jsem si vzpomněl, že ten výtisk jsem si založil já sám, protože jeden ten článek jsem využil k plamennýmu školnímu komentáři aktuálního dění, v němž jsem plně souhlasil s Antonínem Skryjou, předákem razičů, hrdinou socialistický práce, kterýho na sjezdovým jednání zaujaly hlavně pasáže v projevech soudruhů Husáka a Štrougala týkající se uplatnění zásad Souboru opatření v praxi. Vidí v práci svýho kolektivu rezervy a závěry sjezdu ho inspirovaly a vidím v tom spolu s ním smysl masový politický práce v sedmý pětiletce. Prostě co sjezd vytyčil, šíří ti jeho delegáti jako novodobí apoštolové dál, dál tlumočí, jaký nedostatky ten sjezd všady vidí a co karatelskej prst strany nařídil zlepšovat. Tak i Ján Katriak z JZD Selce byl po svým návratu zahrnut dotazy zemědělců na sjezdový jednání a teď všichni budou společně ještě zodpovědnější prací plnit úkoly vytyčený tím sjezdem strany. Tohoto vychází po tom sjezdu celej seriál. A já se pořád ve svým okolí pídím po takovejch lidech, co o nich dnes a denně píše to Rudý právo, a nikde podobnej druh lidí nevidím. Hledal jsem je i v motocyklový fabrice, kde jsme si plnili svoji výrobní praxi, a nic. Na dělníky, co tam jsem viděl, kdybych se jich zeptal, jak vycházejí vstříc závěrům toho posledního sjezdu a jaký si u jeho příležitosti dali závazky, bych působil jako mimozemšťan.
Soudruh Skryja řekl jen Soubor opatření, ale já přesněji vím, že jde o dokument nazvanej Soubor opatření ke zdokonalení soustavy plánovitého řízení národního hospodářství. Věnoval jsem dost energie, abych se naučil celej název toho spisku. To taky patří k těm pitomostem, co si s oblibou z legrace ukládám do hlavy. To je slovesnost! Myslím, že o dnešní době říká hodně, ta básnička hemžící se pěknejma rýmama. Tak ať se to zachová pro budoucí generace v plným znění. Tento Soubor opatření, to je teď bible, bez který se v průmyslu a zemědělstvu nepohne nic. Praví se tu, že svý hospodářský politice odteď budeme říkat libozvučně chozrasčot. Zas prostě nějaká novinka ze zahraničí, normální člověk tomu nerozumí. Přestali jsme se řídit vlastním rozumem, i rozumem těch, co tady byli před námi. Těch komunistickejch biblí by se našlo víc, třeba Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti, kde se eskamotérsky dokazuje, že okupace je vlastně bratrská pomoc. To je kouzlení se slovíčkama, to by stálo za to si snad i přečíst. Nevím ale, kde je tato literatura vůbec k sehnání. A pořád taky nevím, jestli si ty lidi v těch anketách oni vymýšlejí, nebo opravdový žijící osoby nutí nějakým násilím říkat takovéto věci, či něco takovýho prohlašuje snad někdo ze svýho opravdovýho rozumu. I to je důvod, proč jsem tu odkryl jména těch dvou úderníků, jestli opravdu jsou, můžou se mi přihlásit a objasnit mi, jaký pomatení smyslů je donutilo pronášet tyto hňupoviny. Ani hluboce věřící komunista by bez naprostý ztráty příčetnosti veřejně mezi obyčejnýma lidma nahlas nic takovýho neřekl. Či ty lidi uplácejí, čím? Mají tu novináři těžkou práci.
Kdo by ten tisk tedy četl jenom opticky, viděl by všude samý uvědomělý a kovaný lidi. Jak ale já zrak od tý četby odvrátím, vidím, že vlastně ani žádnýho živýho komunistu neznám. Přesvědčenej, opravdickej komunista musí být z nějaký zvláštní hmoty, nevím. Nevěřící komunisti, to už není tak vzácnej úkaz, to ale je taková podivná směs charakterů. Mě velice jednou překvapila kdesi informace, že jich je jen asi nějaká desetina národa, celkově všech těch komunistů, čili jsem se podivil, proč vlastně by byl takovej problém jít a dát jim prostě do držky.
Docela mě taky překvapuje, že komunistický strany a komunisti žijou hodně i na Západě. Zřejmě ale jsou neschopní.
Ty dva čelný představitele strany a vlády taky vyjímám z přísný anonymity svejch vzpomínek, to že se tak zasloužili o vlast, a ještě dlouho budou.
Vzpomínám si, že v tomto dubnu jsem byl zas u Č. na tý jeho vsi a na chvíli jsme si pustili ten sjezd, kterej televize vysílala čtyřiadvacet hodin denně a zbytek času vyplňovaly rozhovory s budovatelama a hrdinama typu Antonína Skryji. Pustili jsme to proto, abychom si z toho a těch lidí tam utahovali, ne snad z nějaký perverzní touhy inspirovat se nějak k tomu, abychom dál zlepšovali třeba svoje studijní výsledky a ještě víc rozvíjeli nějaký mimoškolní angažovaný aktivity, který nepěstujeme žádný. Žijeme z podstaty, jak se říká, což je výstižnej termín pro tu politickou apatii. Sledujeme tedy tu sjezdovou truchlohru a teď já říkám, ty vole, vidíš jak ten Brežněv pořád jakoby otvírá hubu, co von to dělá? Opravdu, každejch pět až deset vteřin on jako by zalapal po dechu, ještě přitom jako by povyrostl a vzápětí se zas smrštil. Č. na to, to von říká da, da… Je to docela k nevíře a pokrokový sovětský medicíně musím vyseknout určitou poklonu. Jak dlouho oni ještě tu mumii udrží naživu?
Vyšel nás draho ten sjezd. Vybudovat se pro něj musel v hlavním městě celej palác, jakási betonová loď obrácená dnem vzhůru. Nechci se přít, jestli je to tedy ve skutečnosti z betonu, ve výsledku je to jedno, ta všecka dnešní architektura je jen lepší nebo horší beton. Několik tisíc nejuvědomělejších občanů se sem vejde, a nenašel se zas nikdo, kdo by tam na ně něco hodil. Tolik věcí by se vyřešilo naráz. Tak tu teď stojí proti sobě majestátní Hradčany a ta gigantická krypta. Ať si každej mezi tím vybere. Mně se hnusí, co tu právě po nás zůstane. Kdykoliv se mi dostane do rukou stokoruna, vždycky si zkontroluju, jestli je na ní ještě starej, nebo už ten novej hrad. Je ten sjezdovej palác přece mnohem progresivnější a potřebnější stavba než nějaká katedrála. A vždycky se mi zatím uleví, Hradčany se pořád ještě drží na rubu tý bankovky, ale jak dlouho ještě? Stejně dobře si na líci stojí i kádrově nezávadnej hutník a kolchoznice, on v rámu z ozubenýho kola, který se otáčí jak kolo dějin vpřed, ona s otepí obilí, doufám, že nebylo z pole zcizeno! Jsou mezi námi ještě jedinci, kteří si zásadu, že všechno je všech, vysvětlujou po svým. Z bližšího zkoumání vyplyne, že jde o bratra a sestru, bohatá kštice stejnýho odstínu, podobně výrazný nadočnicový oblouky, nosy stejně modelovaný, s mocným chřípím, silná dolní čelist a vysedlý lícní kosti, hladce oholený tváře. To je jakýsi ideál komunistický krásy, on má zjemnělý, ušlechtilý rysy, ona je trochu do chlapa. Hrad v pozadí už tu na tom líci ovšem nahradila páchnoucí, ale rozhodně pokrokovější chemická fabrika.
Tady je názorně vidět, jak dobře se provádí ta politická práce s lidma. Začne to úvahou, jak asi došlo k pojmenování vesnice, a skončí to zas u závěrů stranickýho sjezdu a marxismu-leninismu.
Daniel Jahn
Knihu si lze objednat v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.
