Zavázal jsem se každý týden tu mít příspěvky o víně, o víně, o víně. Vím o tom. Mě v tom psaní ale ruší spousta dalších námětů, ne tak pěkných a možná i ne tak naléhavých. Ostatně můj pravidelný čtenář – je-li nějaký – stejně už dávno pojal podezření, že vínu příliš nerozumím. Není to úplná pravda ani úplná lež. Skutečně třeba nemám žádný someliérský kurz, který se dneska organizujou na každým rohu. Jednou jako potenciální dárek mi byla nabídnuta encyklopedie vína a rozhodně jsem to odmítl. Podrobněji se nějak vzdělat v tomto oboru, na to bych potřeboval ještě další život, a obávám se, že už ho nemám. Svoje zkušenosti jsem získal jenom pitím.
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů), ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
KÁ, PŘIPRAVENÁ K CESTĚ ZA SVÝM VZDĚLÁVÁNÍM, zbývá projít dveřma, klepe na futra, ťuk ťuk ťuk, strašidelným hlasem.
„Slyšíš? Tak klepe smrt.“
„Chceš abych snad umřel?“
„Ale né…“
„Ty přece chceš, abych se dožil vysokýho věku a ty se o mě budeš starat.“
„Nééé, vy pudete do domova důchodců! A půjdete tam za svý prachy! Už teď si na to šetřete!“
Směju se. Co mi zbývá. Zdá se, že zdědila náš smysl pro humor, kterej ovšem podle ní nemáme žádnej.
Před nedávnem lovila Mensa křeny u nás ve škole. Dneska přišly výsledky testu. Gratulujeme vám k tomu, že vaše dítě je výrazně nadprůměrně inteligentní, přesto není vyloučeno, že bude v životě naprostým pitomcem. Důležitější než hodnota intelektu je to, jak s ním jedinec naloží, sebeúspěšnější hraní počítačovejch her je světu k ničemu. Naopak kdo v testu neuspěje, nemusí klesat na mysli, oblastí, ve kterejch lze vyniknout, je celá řada, třeba sběr barevnejch kovů či práce v chráněný dílně. Dosaženej percentil činí devadesát pět, víc než sto mají už jen géniové, kteří přijdou na to, jak test oblafnout. Při večeři, kde se už skoro jedině vídáme, řeknu Ká, že jí z tý Mensy vzkazujou, že by měla povinně ze školy nosit samý jedničky. Kde jsou? Inteligentní dítě by na to mělo říct něco chytrýho.
V poslední době často poslouchám při práci u počítače maďarský a romský čardáše. Ten rytmus, na první pohled monotónní, ale podmanivej, valí se jak koňský kopyto těma jejich stepma. Onehdy to tu hrálo asi čtyři hodiny v kuse. Sám, mírumilovnej člověk, pak mám chuť zvednout se z tý klávesnice, dát někomu do zubů, popadnout nějakou palici a někoho s ní majznout po hlavě. Nebo ošukat někoho, ale při tom by musela praskat sanice.
Zprávy můžou být i pěkný. Norové se rozhodli si pořídit nejkrásnější cestovní pasy na světě. Na jejich stránkách bude minimalistická norská krajina, a kdo má doma ultrafialový světlo, tomu se nad ní rozsvítí polární záře. To jsou hračičkové! Celej svět teď bude chtít ten jejich pas mít, a jejich dluhy. Už dřív nám ukázali i svoje příští bankovky. Motivy krajiny a moře na nich budou rozpixelovaný, a jestli tomu rozumím, pixely jsou jakési ty elektronický čtverečky. Čím vyšší hodnota, tím budou pixely hrubší a obrazy abstraktnější, což dává smysl. Na tisícovce je už jen několik pruhů. A hlavně těch nul! Nádhera. Věnuju tichou vzpomínku československejm penězům mýho mládí s portrétama masovejch vrahů, to by se to pixelovalo! I nejhezčí ženská, ta kolchoznice, na těch penězích vypadala jak kudlanka nábožná. Když byla v rozvodovým řízení s tím chlapíkem, co jí stál po boku, skončilo to bezpochyby ublížením na zdraví. Doba se prostě mění, v penězích rozhodně k lepšímu.
Rétorika na obou stranách světa se ovšem vyostřuje. Konflikt na tom východě se zažehnat nepodařilo, Ukrajinci už připouštějí, že o Donbas i s celým jeho uhlím, o kterým jsme se kdysi učili ve škole, přijdou. Plyn snad už by mohli i mít, ale jsou švorc. Bylo jakési zasedání G20, tak si myslím říkají, s Putinem se tam nikdo nebavil, popíjel tam v koutku sám a když toho měl plný zuby, sbalil se domů dřív. Bavil by se s ním rád Zeman a Orbán, prý, ty ale na takovou párty nikdy nepozvou. Názorně je vidět, jak s Rusama mluví jenom ti, kdo jsou s nima spojení tou pupeční ropovodní šňůrou. Kterýsi americkej senátor prohlásil, že Rusko je benzínová pumpa převlečená za stát, což je myslím nejlepší metafora od dob Julia Fučíka, pokud pamatujete. Mluvčí Kremlu zas řekl jasně, máme na mapě svoje červený čáry. Ukažte nám je, proboha, ať už víme na čem jsme!
V Praze natřel kdosi sochu Koněva na růžovo. Kdo si nepamatuje osvobození Prahy, tak ten tomu celýmu tu snad velel. Ta barva mu docela i slušela, ale město ji rychle odstranilo, než si toho někdo všimne. S tím nejsou žerty. Koněvové dneska ve světě nemají na růžích ustláno, ale tento maršál tady s tím výš řečeným děním nemá nic společnýho. Myslím, že máme problém se správně trefit, podobně jako s tím prezidentským vejcem.
Po celým světě dneska začaly bouchat špunty novýho beaujolais. Je to zahraniční obdoba toho našeho Martina. I. se slíbila cestou z práce po nějaký lahvince podívat, ať s tím světem držíme krok. Koupat se v něm ale nebudeme jak ti Japonci, to je prasárna.
V mailu jsem našel pozvánku na adventní koncert, kterej se bude konat v jakémsi autosalónu v N. Říkají tomu netradiční prostory. Já říkám, že tam nás Ježíšek tedy jaktěživ neuvidí.
Odpoledne doráží esemeska. Mají dva druhy, ochutnám oba a vyberu. Prima, píše druhá strana, když se nebudeš moct rozhodnout, ber obě flašky. Odpověď, mám toho moc, tu druhou zítra.
Přichází Ká a po ní v pravidelnou hodinu i to beaujolais.
„Hm, Villages. To je to lepší.“
„Jo, to se dá chvíli i archivovat.“
„Hovnajs! Ani chvíli.“ Otevírám láhev demonstrativně hned, ať se může okysličit. Vynikne prý tak líp buket. Mladý vína to ale asi nepotřebujou.
„Jaks to ochutnávala, prosím tebe?“
„Oni to i rozlívali.“
„Atojo.“ Hledím na etiketu. „Přímo z Beaujeu, hmhm… Chuť zralejch malin, ostružin a višní. Já v tom ale fakt cítím tu hrušku.“ Ovšem až poté, co jsem si to někde přečetl.
Něco si pak o beaujolais vyhledávám, ať vím, co jsme už tolikrát pili. To si poslechněte. Aroma mečíku a povadlé růže! V ústech vyvolává pocit sametové hladivosti, mužnosti a zaoblenosti, chuť připomíná vyzrálé ovoce a zvláště fík. To mě podržte. Má to Beaujolais Nouveau nejlepší marketing na světě po Vánocích, jak se vtipně a rouhačsky dočítám.
A kde tedy jsou moje jedničky?
„Musí ti stačit ta dvojka z prověrky z příroďáku.“
Inteligentní mysl se tedy dovede smířit i s průměrností.
„Za to byste mi měli něco dát.“
„Já,“ I., „jsem dostávala za jedničku nic a za dvojku vynadáno.“
„Řekni mi upřímně, proč ty se vůbec neučíš?“
„Člověku s velkým potenciálem,“ Mensa funguje, „stačí výklad ve škole.“
„Pověz mi, až někoho takovýho potkáš.“
O knize
„O pěstování vinné révy, výrobě a pití vína… To byl alespoň původní záměr. Natolik mě ruší další témata, že opravdu nevím kam dřív skočit. Žijeme totiž v paradoxní době: máme se nejlíp za dobu, co se to měří, ale naštvaní jsme jako nikdy. Trápí mě tyto věci, hledím tedy, aby trápily pokud možno i někoho jiného.
Berme tuto knihu jako jakýsi deník, kam jsem zapisoval věci důležité i nepodstatné blbosti. Některé blbosti jsem pak vyházel, některé nechal.“
Daniel Jahn
O autorovi
Daniel Jahn (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy nikdy nevznikly. V nakladatelství Dauphin vyšla jeho prvotina Naivní sezóna (2017), v nakladatelství Pragoline pak román Vinařský deník (2020). Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.
Vinařský deník lze objednat v knihkupectví Kosmas nebo v e-shopech dobrých knihkupectví, Naivní sezónu pak v nakladatelství Dauphin.
