Warning: is_readable(): open_basedir restriction in effect. File(/Newspaper/theme.json) is not within the allowed path(s): (/data/web/virtuals/29189/virtual) in /data/web/virtuals/29189/virtual/www/wp-includes/class-wp-theme-json-resolver.php on line 630

Warning: is_readable(): open_basedir restriction in effect. File(/Newspaper/theme.json) is not within the allowed path(s): (/data/web/virtuals/29189/virtual) in /data/web/virtuals/29189/virtual/www/wp-includes/class-wp-theme-json-resolver.php on line 630
Čtení na neděli: Nepamatujete? Pamatuju si za vás | i-Senior.cz
Home Povídky Daniel Jahn Čtení na neděli: Nepamatujete? Pamatuju si za vás

Čtení na neděli: Nepamatujete? Pamatuju si za vás

Od sousedů dole nás odděluje kromě révy zídka, vysoká akorát tak, aby tam Ká nespadla, když byla ještě malá, protože je nemáme rádi, jak musím smutně přiznat. Ta síť zas odděluje hrozny od ptáků. Ilustrace: Daniel Jahn
Reklama

Nevím, jestli je úterý nebo středa nebo něco ještě jinýho, co jsme měli včera k večeři, ale jinak mám paměť jako slon. Svýma vzpomínkama často čtenáře rád škádlím. Ostatně jsou věci, který je třeba si připomínat, anebo vzpomínám prostě jen tak na blbosti… proč ne? Vzpomínky se řetězí, ale zdravej úsudek už zřejmě slábne. Spojit Den otců a svatého Václava, který stojí takřka v protilehlejch částech roku, do jednoho textu, to se jen tak nepodaří. A já už to nechávám být. To je taky jedna z věcí, který mě život svým neúprosným postupem naučil: nechávat už nějaký věci plavat. Radím to i svým čtenářům.

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů), ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

JE NEDĚLE A ODEHRÁVÁ SE NEDĚLNÍ POZDNĚJŠÍ OBĚD.

„Hele víš ty, co je vůbec dneska za den?“

Reklama

„Neděle.“

„A kromě toho?“

„Co? Nějakej svátek, nebo co?“

„A ne jen tak ledajakej. Dneska je Den otců! Já jsem se na něj celej rok těšil a teď jsem zvědavej, co mi dáš za dárek.“

„Co? Mně to nikdo neřekl!“

„Musíš ty nám říkat, že ti máme koupit k něčemu dárek?“

„Hele a cos ty mi koupil ke Dni dětí?“

„Už nejsi dávno dítě. Seš snad dítě?“

„Koupili jsme ti knížku,“ říká I., protože je jasný, že já to už nevím.

„No ale cos mi koupil jenom ty!“

„To ti máme oba zvlášť kupovat dárky?“

„No hele, kdybys měl dvě děti, taky bys chtěl, aby ti obě něco daly, ne aby ti něco dalo jen jedno a druhý se na tebe vykašlalo.“

„Takhle se na mě vykašlalo jediný dítě.“

Odpoledne mi pak zbyl čas jít trošku ještě popracovat na viničku u vinotéky. Před námi je víkend a vidím, že Ká dochází sirup k pití. Stavím tedy tu skoro prázdnou láhev mezi dveře, abych, až se vrátím, si vzpomněl, že jsem ji chtěl ve večerce cestou koupit.

U vinotéky sedám na konci práce a zapisuju cosi, protože věci do knihy mě napadají jedině když nad ní přímo nesedím. Teď přichází V.

„Nazdar. Sedni si a pomoz mi dejchat.“

„Píšeš poslední vůli?“

„Ty vole, tu už mám dávno napsanou.“

„Jo, člověk není nikdy dost připravenej.“

„Krchovy se jen hemží lidma, co si mysleli, že tady budou navždycky.“

Amen.

Večer se mám pak ze zpráv dozvědět, že jsme měli státní svátek, v tom vinaření není ani čas ho nějak uctít. Nesvětil ho ostatně ani sám prezident, podle kterýho svatej Václav je jen fouňa a ohýbač hřbetu. Radši někde slavil se svýma ruskýma přátelema a hanil tím naši republiku, a pak i Rusko, protože hovořil tím jejich jazykem. To je jasný každýmu, kdo ho kdy slyšel mluvit nějakou cizí řečí. Lezl jim do zadku a naši spojenci za dveřma skřípali zubama. Poprvé se jaksi pozitivně při tý příležitosti vyjádřil o novinářích, že jim prý uřezávají v Sýrii hlavy, to už je opravdu přemrštěný a že on toto, i když je jinak vůbec nemá rád, nikdy nechtěl.

Ve Španělsku objevili asi nejstarší fotografii Ježíše Krista, vyrytou na jakémsi talíři, z který je patrný, že všichni jeho portrétisti byli vedle jak ta jedle. Připomíná tu spíš odvedence do Československý lidový armády, čistě oholenej, s krátkým sestřihem a bez svatozáře. V souvislosti s tím si vzpomínám, jak před pár lety se jakýsi vědec pokusil zrekonstruovat Kristovu podobu na základě antropologickejch, anatomickejch a demografickejch moderních poznatků, a s počítačem. Věřící se vyděsili, měl ten skutečnej živej Spasitel do svý ideální pobledlý evropský tváře hodně daleko. Tomuto potměšilýmu přičmoudlýmu kupčíkovi s arabským výzorem se klanět odmítli.

Nějakej světovej rekordman v pitomostech všeho druhu si zas umanul přejít z Floridy na Bermudy suchou nohou, což s předchozím tématem samozřejmě souvisí, protože toto před ním dokázal právě zmíněnej Kristus, a Mojžíš, samosebou. Ovšem v jakýsi igelitový kouli, kde měl satelitní telefon a GPS navigaci, o čemž si jeho bibličtí předchůdci mohli nechat zdát. Přesto se mu podařilo sejít z cesty. Nakonec zdolal 130 kilometrů, z celejch 1662! Přišlo mi ho líto, jak byl všem k smíchu. Ten komickej, nepoučitelnej nesoulad mezi lidskejma touhama a možnostma, ten se málokdy takto názorně obnaží.

Trochu rozruchu v nezajímavým televizním dění vyvolal seriál Vinaři. Dílko vzbudilo vesměs krajní odpor, zejména u vinařů, kteří v tý televizi vodí kozy po ulici, pijou víno přímo z láhve nebo ze sklenek od hořčice, prokládají to panákama a hovoří středočeským nářečím. Takoví vinaři u nás prý nežijou. A to na seriál přispěl i sám Vinařskej fond! Filmařům je vytýkáno, že nikdy nebyli na Moravě, ani snad nepili víno. Tak se ale dneska nutně pracuje, kde by se v rozpočtu vzaly peníze na opijádu ve sklepě pro štáb? Dopadlo to, jak muselo, vinaři se ukázali jako naprostí voli, i ti z toho fondu. Viděli jsme s I. asi deset minut. Působilo to jako novej díl Babovřesků, s tím, že se někdo občas opije.

V tomhle státě uměl pořádný seriály dělat jen kdysi Ústřední výbor KSČ, ten vypracoval tu ideovou linii a předhodil připsat dialogy a zamilovanou scénu nějakýmu zasloužilýmu přitočílkovi. Dneska už to nějak není ono. Teď oni moderně točí seriál a nevědí, co bude o dva díly dál, a jestli primadona v hlavní roli jim s tím nepraští. Z toho může vzniknout jen paskvil, je to jak ve fabrice, na peníze.

K tomu ovšem by bylo spravedlivý dodat, že mimo to ústředí se dřív taky točily hňupoviny, mí oblíbení Moraváci v regionálních studiích ať mi teď prominou. Opakovali tuhle kousek, kterej pamatuju z mládí, přivstal jsem si tedy o víkendu před jedenáctou hodinou pro jakousi nostalgickou retrovzpomínku a nevycházel jsem z údivu. Titulky se třásly, jako kdyby je někdo potahoval rukou. Hned v první scéně se nad hlavama herců vznášel ochlupenej mikrofon, a ono se jede dál! Nikdo nezvolá stop, nezprcá nikoho, nedá mu padáka.

Teď nějakej norskej vědec zjistil, že zdraví prospívá, ještě když se vypije litr vína denně. Tak sláva, už i v Norsku vědí, co my tady víme dávno. Zpráva se ovšem nezmiňovala, jestli si ten litřík mám dát už ráno, nebo si ho schovat až na večer.

O knize

„O pěstování vinné révy, výrobě a pití vína… To byl alespoň původní záměr. Natolik mě ruší další témata, že opravdu nevím kam dřív skočit. Žijeme totiž v paradoxní době: máme se nejlíp za dobu, co se to měří, ale naštvaní jsme jako nikdy. Trápí mě tyto věci, hledím tedy, aby trápily pokud možno i někoho jiného.

Berme tuto knihu jako jakýsi deník, kam jsem zapisoval věci důležité i nepodstatné blbosti. Některé blbosti jsem pak vyházel, některé nechal.“

Daniel Jahn

O autorovi

Daniel Jahn (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy nikdy nevznikly. V nakladatelství Dauphin vyšla jeho prvotina Naivní sezóna (2017), v nakladatelství Pragoline pak román Vinařský deník (2020). Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.

Vinařský deník lze objednat v knihkupectví Kosmas nebo v e-shopech dobrých knihkupectví, Naivní sezónu pak v nakladatelství Dauphin.

Reklama