A pak se sestra s celou rodinou sestěhovali vedle nás do půlky starého domu, která odjakživa bývala prázdná. To je výborná zpráva. Otec, kterého už jsem ze svého života považoval za vytěsněného, zas do domu proti parku. To je zpráva, kterou asi nelze zařadit nikam. A po nějakém čase se jednoho dne prvně u nás objevil. Přinese návrat této postavy do knihy Naivní sezóna, z níž vám každý týden přinášíme ukázku, nějaký podstatný zvrat?
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
Návštěva to byla rozpačitá, krátká, divná. Situace mi nebyla příjemná, hleděl jsem na něj jako na cizího člověka, jako na herce obsazenýho do jeho role, nalíčenýho jako osoba na starejch fotkách. I já si u toho připadám jak někdo, kdo hraje svou roli syna, ale jaksi na povrchu, neprožívám u toho nic. Svírají se mi útroby, snad touhou, aby hereckej výstup byl už u konce. Padají obligátní otázky na školu, kamarády, následujou zdvořilý odpovědi. Na závěr ale otec sahá do náprsní kapsy, loví portmonku a překvapivě z ní vytahuje opravdovejch padesát korun a přání, ať ho někdy přijdu navštívit. Padesát korun pro mě byla pochopitelně hromada peněz. G. po celou tu nedlouhou dobu je vedle v kuchyni, napůl s námi. O otci pak už nikdy nemluví, až na velice výjimečný výjimky.
Často se pak dívám na tu padesátikorunu a cosi mě na ní pálí. Snad pocit, že krev není voda? To je přece směšný. Na to už je pozdě. Zezačátku mi ani nepřišlo na mysl, že bych za ním šel, tenhle pocit se ale přece jen proti mýmu očekávání začal v čase proměňovat. Zřejmě by bylo na místě i přiznat, že nezanedbatelnou roli v tom hrála ta jeho padesátikoruna. Právě k ní mám zvláštní vztah, nějak jinej než k ostatním penězům v mý kasičce, a kladu si otázku, proč vlastně. Znám tak každej detail tý rezavý bankovky, na jejímž líci hledí zasněně v máji 1945 do šťastný budoucnosti rudoarmějec s ušlechtilým profilem Julia Fučíka, za ním se lesknou štíty slovenskejch hor. Smělá čelní klenba, mocný lícní kosti, sestřih podle vojenskejch řádů, po obličeji běhají svaly a chřípí se dmou, zásobník svírá šlachovitá ruka, zkuste se mi někdo postavit! Na hlavě tu jejich hroznou ušanku s hvězdou, ačkoliv teploty už možná atakujou letní hodnoty. Do hrudi má vetknutej řád za osvobození a za samopalem zaklesnutej snop šeříku, odtud soudím ten květen. Trochu stranou lelkuje partyzán, přes rameno pušku, v pomačkaným sáčku a s masaryčkou na hlavě, působí spíš jako pytlák, a kradmo hledí na hrdinu. Bude mu stačit kytice, a ten metál? My dneska už bohužel odpověď známe. Ostatně sám umělec peníz ozdobil srpama a kladivama, aby nebyla mýlka. Člověka třeba v samoobsluze při placení ani nenapadne, jak ty peníze často mají nějakej příběh. Já vůbec zbožňuju bankovky, rád je sbírám, rád na ně hledím, na tu filigránskou síť šrafur, jak toto dělají? Rub je ale ošklivej až běda, nádvoří špinavý rafinérie, roury, kotle a báně, v kterejch se vaří sovětská ropa. S tím si ani výtvarník nevěděl dost dobře rady. Byl vůbec někdy v tom Slovnaftu? Připomíná mi to nejvíc pivovarský tanky, však tam taky přikreslil pracovníka, jak si z jednoho toho kotle nalívá.
Ať už je to jak chce, jednoho dne zvoním u dveří toho domu a ty dveře se otvírají. A od tý doby to budu dělat znova a znova.
Sedáme u stolu při okně do ulice. Sedíme a díváme se na sebe, spíš on se na mě dívá, já hledím nejčastěji přes okno na tu ulici a do parku. Není táta už dávno mladej, teď počítám, že tou dobou, kdy jsem přišel na svět, mu bylo bezmála celejch padesát roků. K tomu připočtěme můj věk a dostaneme tedy dnešek. Každej z těch roků je na něm patrnej. Sedáme vlastně bokem k sobě, čili nejčastěji můžu sledovat jeho profil, kterej ovšem má k rudoarmějci či neohroženýmu autorovi Reportáže dost daleko. Je spíš v naprostým protikladu k těm hrdinům. Především ho zdobí nos, kterej je, zdá se, podstatně rozměrnější, než by vyžadoval jeho prostej účel, nos, kterej mohl nosit profil třeba Reinharda Heydricha, protáhlej, poněkud orlího tvaru, s ostrou špičkou, trochu povislou dolů. Z malířský anatomie vím, že je to výrazně evropskej nos, což ale zní dobře. Protažený nosní dírky s neposednýma chloupkama, který jako by chtěly opustit ty dva otvory. A těma nosníma dírkama často popotahuje, oba vlastně popotahujeme, protože ty naše hleny se hromadí tak hluboko v kořeni nosu, že užívání kapesníku je neúčinný. Počet a rozměr pórů na tom nose je poněkud nadprůměrnej, ale snesitelnej. Proč si tak všímám právě nosu? Tomu profilu vévodí naprosto nepřehlídnutelně, a ta výrazná respirace to ještě všechno umocňuje. A má ten nos ještě jednu funkci, a to při kouření, kdy ústa po potažení z cigarety ladně vypustí část kouře, v tu chvíli nos polapá všecky ty nitky dýmu, aby se zužitkoval beze zbytku a v plicích vstřebal, a to je věc, která mě uchvacuje. Zapřísahávám se v tu chvíli, že jednou, až budu sám kouřit, tohle si rozhodně osvojím! Od oka jde dozadu výraznej vějíř vrásek, jako by se ten člověk celej život smál, nebo plakal. Já si nevzpomínám, že bychom se někdy spolu něčemu smáli, hlavně jsme ale ani neplakali. Oku dominujou nezvykle dlouhý řasy, který jsem rovněž podědil. Počet vlasů je v normálu, v přímý úměře ke značný velikosti čela. Jinak už toho za zmínku moc nestojí. Jak asi vypadal, když byl mladej? Jak vypadal mladej Heydrich? Myslím, že to v mládí musel být i docela hezkej chlapec, proč ne.
Malou odbočku, pro mě osobně docela zajímavou. A poznámku: čtenář, kterej snad pospíchá rychleji k cíli, ať si klidně v případě těch odboček skočí na některej z dalších odstavců, mrzet to nebude mě ani jeho. G. od někoho k nějaký svý příležitosti obdržela maličkej střípek toaletního luxusu, skříňku se zrcadlem nad umyvadlo. Má to zrcadlo dvě křídla, který skrývají před zraky těch pár hygienickejch pomůcek, na který nebývá pěknej pohled, když se někde jen tak povalujou na umyvadle nebo vedle něj. Ta dvojdílná odrazná plocha vybízí k optickejm hrátkám, když pomalu obě ty křídla vyklápím proti sobě, obličej se začíná množit, násobit, ale hlavně ve svý nejzazší pozici odhalí profil toho, kdo takto se svým obrazem neuváženě experimentuje. Už jsem dřív řekl, že lidi se svejch profilů lekají, i já jsem se tedy ulekl, když jsem takto spatřil před sebou profil patřící neomylně jemu. Z en face bych na nějakou podstatnou shodu našich podobizen nehádal. Ten nacistickej nos, to je prostě náš rodinnej nos.
Tak začalo období, kdy jsem čas od času zazvonil u dveří přízemního bytu v domě u parku. Nijak rád jsem tam nechodil, ale časem se ve mně zahnízdil jakýsi těžko definovatelnej pocit povinnosti. Nevím k čemu. Nějakou hodinu jsme poseděli, myslím, že můžu říct, že z žádný strany nesálalo nějaký přehnaný nadšení. A vždycky nakonec, byl to už trochu rituál, jsem skutečně dostal těch padesát korun. Padesát korun za hodinu! To má soudruh prezident. Byl jsem vždycky rád, že mám audienci za sebou. Zas pak po nějakým čase, třeba po měsíci řekněme, začnu znova sbírat chuť tam jít, to ovšem značnou dobu ještě trvá. Mám už pocit, že uběhla delší doba, než by bylo společensky přijatelný, přijatelný kým? Co já komu dlužím? Pak sem přijdu tedy, v podstatě tajně. Někdy není nikdo doma a mně se uleví, svoji věc jsem vykonal a zas můžu nechat čas o kus plynout, i když na druhou stranu mrzí mě to kapesný, těch padesát korun mám na tom rád. Nechodím tam ale jen proto, přece! Zlej jazyk by mohl říct, že tam jdu někdy i úmyslně v době, kdy pravděpodobně otec má zaměstnání, abych tak našel pozdější výmluvu, že přece se snažím chodit i častěji. Nebyla by to pravda, ale ani úplná lež. Když jsme tam seděli, zaplavil mě vždycky divnej pocit, kterej mimo ty zdi jsem ale nemíval: mám tátu. Jsem přece kus z něho, nějaký věci, možná hodně věcí musíme nějak mít společnejch, i kdybysme to ani nevěděli. Občas mě dokonce napadne myšlenka, jestli bych s ním chtěl žít, tenkrát a pořád. Mohlo to přece dopadnout v životě i jinak. A chtěl by on žít se mnou? Nahlas jsme se ale nikdy těch věcí ani nedotkli. Často jsem samozřejmě myslel i na všecky ty věci, co mi o něm řekla M. Měl jsem pocit, kdykoliv se na mě díval, že hledí zpytavě, rentgenově, i on si přece musel říkat, co asi o něm vím a co si myslím. Asi taky zkoumal, co vlastně z něj mám.
Nikomu jsem se slovem nezmínil, že tam občas chodím, ani sestře. Proč vlastně? G. nikdy neříkala, nikdo neříkal, ať tam nechodím, ani ať jdu. Vím, že G. se to dověděla. Ostatně kdokoliv mohl mě vidět brát nenadšeně za zvonek u toho domu. Jen se zeptala, jakoby mimoděk, jestli k otci chodím. Nemohl jsem říct než pravdu, že někdy ano. Neřekla na to nic. Vím ale, že toto nic bylo horší než výčitky. Asi ale přece jen sama shledala, že k vyčítání tu nic není. Nevím. Ale něco ji přece na tom muselo i bolet.
Ani nevím už teď, kolem čeho všeho chodily ty naše řeči. Jediný téma, který si z našich hovorů asi dneska ještě určitěji vybavím, se týkalo mýho rozhodnutí pokusit se dostat na střední školu, což mu nebylo příliš po chuti. Nejspíš mu nějak vadilo, že se tím může oddálit moje vlastní výdělečná činnost, na který měl i svůj určitej ekonomickej zájem, platil přece na mě nějaký peníze. Jestli má právě ale toto téma reprezentovat naše hovory, je to krajně ode mě nespravedlivý. Mluvil ke mně vždycky hezky, co ale, to už nějak ani víc nevím. Největší energii nás oba asi stálo vymýšlení a nastolování nějakejch vůbec smysluplnejch témat, o kterejch jsme se spolu mohli bavit. Taky toho samozřejmě bylo spoustu, a čem jsme mluvit vůbec nemohli, a to vlastně jediný by mě mohlo zajímat. Řekl bych dneska, že podstatou těch hovorů nebyly ty konkrétní slova, ale to, co bylo za nima.
Na stole vždycky stálo laciný stolní víno, dokonce to nejlacinější, co snad se prodává jenom v drogerii. K nalívání toho vína sloužila ta nejobyčejnější sklenička, sklenička od hořčice. Nezní to příliš vábně, ale právě ta sklínka se pro všední účely dobře hodí a často používá. I v naší domácnosti je ve velký oblibě, je zadarmo a má velkou užitnou hodnotu. Na chatě nic jinýho k pití ani nemáme. Pro sebe si ponechávám názor, že tady ta sklenka by se mohla častěji umývat. Věděl jsem, že pracoval ve vinárně, jako šatnář nebo tak něco, nějak spíš brigádně. Ani nevím, proč se v týhle obecně neelegantní době dbá, aby se tam nechodilo v teniskách a v džínách. Dokonce mu v obličeji přibyl nějakej šrám po potyčce s jakýmsi temperamentnějším hostem, možná právě nevhodně ošaceným. Doba je neelegantní a neelegance tudíž nevadí. Ovšem nositel právě džín se zdá být i nositelem nějakýho názoru, což se nerado vídá. Krajně podezřelej je v dnešní době samozřejmě i člověk oblečenej elegantně.
Tak jsme tam sedávali, on ucucával pomalu to sladký kořeněný víno, občas mi nabídl půl tý skleničky od hořčice, pomalu pokuřoval z tabatěrky, snad stříbrný? Z toho byl obřad, otevření schránky, pečlivý vyjmutí zpoza gumičky, zaklapnutí krabičky, několikanásobný ťuknutí špičkou cigarety o zavřenou tabatěrku, z neznámejch pohnutek, olíznutí cigarety, benzínovej zapalovač a pak už ten ozdobnej páchnoucí kouř, kterým se pokoj pomalu plnil. Musím zas zdůraznit, jak se mi vždycky líbilo to kouření.
Místnost, kde jsme sedali, byla zařízená stroze. Až na výjimku, a tou byla nádherná leštěná knihovna, na tu jsem se rád díval, na ty letorosty v dřevě, běžely a vlnily se ty prameny bláznivě jak v proudu řeky. Měl jsem vždycky pocit, že je to dřevo i sklo čerstvě vyleštěný, i když bylo patrný, že pokoj spíš trpí absencí pečující ruky. Prostě ten kus nábytku kontrastoval se zašlostí a matností toho interiéru a všeho v něm, matně a zašle připadal jsem si tu i já. Časem nějakej kus vybavení vždycky přibyl, působily ty věci, jako by už někde dosloužily.
Na zeď přišly nějak starý obrazy, tmavý, neveselý. Sice je namalovala cvičená ruka, ale nepříliš optimistickýho světovýho názoru. A ještě jedna podivná věc tu vedle okna visela, veršovaný a ilustrovaný přání k svatbě pro M., od něj. Nikdy jsem se nezeptal, za jakejch okolností se sem na tuto zeď pověsilo, přece mělo by viset jinde. Sedával jsem proti tý gratulaci a za nečinnosti a mlčení jsem se za tu dobu naučil text nazpaměť, ale nemám souhlas s jeho šířením. Ani už ho dneska nemá kdo udělit. A tu je vysvětlení, proč je na místě užívání minulýho času.
Zdá se mi teď k neuvěření, že takto jsme sedali víc než celý tři roky, co trvaly tyto neumělý sociální pokusy. Já už jsem byl na střední škole, na tý, na který on mě předtím nechtěl moc vidět. Ostatně dostal jsem se tam až napodruhý, to zas ta pitomá matematika mně kladla odpor.
Když ke mně přišla zpráva, že otec už není, balil jsem se právě na školní výlet. A zjevili se příbuzní, kteří do tý doby nechtěli mít v naší ostudě žádnou účast. Nechtěl bych taky! Přijdu domů a tam oni, strýc s tetou, ano, s tou, co mě vodila po starý fotografii. Opravdu nikdy už jsem si nemyslel, že ještě někdo z těch fotografií obživne. On otcův bratr, vůbec jsem netušil, že můžou takoví lidi být! Já ale ztracenej čas dohánět nehodlám, návštěvu předržím za zdvořilýho nezájmu a nevřelosti z mý strany. Co jsem dělal? Odjel jsem na školní výlet.
Nač umřel? Nevím. Určitě za tím nestojí nic neobvyklýho. Přílišnou dlouhověkostí se naše rodina nevyznačuje. Vždycky, když si vzpomenu na ty naše sezení u něj, říkám si, že to je smutnej konec života. Zemřel zřejmě bez vší slávy, bez obřadu. Když jsem přijel z toho výletu, bylo už po všem. A byl to výlet po všech stránkách velice vydařenej. Člověk neznalej rodinnejch reálií by jistě nehádal, že jsem právě utrpěl bolestnou ztrátu, jak se říká. Tito příbuzní noví vyřídili teď všechny věci spojený s tou jeho smrtí, kolem skromnýho dědictví. Na pohřbu jsem samosebou nebyl, nikdo to nepožadoval.
Ano, stal jsem se poprvé v životě nějakým dědicem. A zřejmě i na dlouhou dobu naposled. To je taky zvláštní věc. Najednou sahat na ty pozůstalý věci, naložit s nima po libosti, třeba do nich beztrestně i kopnout, dokumenty, sešity spálit, i knihy nemilosrdně spálit jako Alexandrijskou knihovnu. Udělat za minulostí už konečně nějakou pořádnou čáru. Už konečně zas nic nevědět, na nic nemyslet. Nějak se takovej dědic může dodatečně nebožtíkovi třeba pomstít. Rouhačsky, s despektem, hrubě se dotýkat předmětů, který mu byly drahý. Nepietně přistupovat k věcem, který tvořily jeho duchovní život a byly součástí jeho jakýsi intimity, nazvat to všechno krámama, a nikdo by proti tomu nemohl nic říct. Já když se teď pomyslně obklopím těma věcma, vidím, že je až směšný, co zůstane po životě celýho jednoho člověka. Zbystřit by se mohlo při zmínce, že jsem nabyl jakýsi nevyplacený části jeho poslední mzdy, to bylo ale zajímavý jen do tý doby, než těch několik stokorun skoro celejch muselo pokrýt nějaký poplatky. Ten nejnutnější nábytek, u kterýho jsme spolu sedali nebo on lehal, skutečně byl smutnou veteší. To se přenechalo někomu, kdo na tom byl asi tak bídně jako můj otec v závěru svýho života. Ovšem na druhou stranu jsem se stal majitelem krásný leštěný knihovny, a až teď v životě poprvé jsem si uvědomil, že taky něco konkrétního hmotnýho vlastním. V tý knihovně knihy, samozřejmě, fůra papírů, sešitů, zápisků, který je třeba probrat, většinu bez milosti vyhodit, protože ani není kde to mít, a proč vůbec? Smutnou součástí smrti je, že po člověku zůstane spousta blbostí, kterejm nikdo nerozumí, ani se nesnaží. Ach ano, ještě ty zvláštní obrazy. Nepůsobily vskutku dojmem, že jejich autor trpěl nějakejma velkejma uměleckejma vznětama. Povšimněte si, že jejich trýznivýho popisu jsem vás ušetřil, a to je dobře. Toto bych nesnesl na svý zdi, to se jednou možná prodá za pár stovek, a člověka, kterej si to snad koupí, mi bude upřímně líto. A jinak už nic, nic. Jen odpad. Co zbude tu jednou po mně? Tím, co se nezlikvidovalo hned, se pak budu docela často probírat, s divnou směsicí pocitů, trochu štítivě, udiveně, na něco budu hledět i s pohrdáním nebo obdivem, často budu u toho mít všechny tyto pocity v různým poměru naráz dohromady.
Najednou se tu odestírá jeden život, o kterým jsem nevěděl v podstatě nic. Je tu sešit popsanej citátama z knih, k těm citátům často vlastní připojený poznámky, a nikoliv prostoduchý, příklad ale nejsem schopnej teď na místě uvést žádnej. A další sešity, tentokrát s heraldickou tematikou. Ručně, a musím říct, že velmi zdařile jsou tu vymalovaný znaky snad všech měst, co jich v Československu je. Nějaký heraldický řeči všude kolem toho. Zkraje se mi to zdá jako úplně nemožnej předmět zájmu, ale postupně mě při listování těma sešitama začíná svírat zvláštní pocit. Najednou se mi začíná jevit, že ten můj otec byl prazvláštní, vychýlenou osobností, s těmato divnýma zájmama, a s těma svýma sklonama, ostatně. Nad těma erbama, nad těma vzletnejma citátama si říkám, že přece snad musel mít i nějaký větší vzdělání, přitom profesí, co pamatuju, šlo vždycky o dělníka ve zdejší strojírenský továrně, která zaměstnává půlku města a okolí. Navalí se mi do hlavy i hořká myšlenka, vždyť on mi třeba v životě mohl leccos dát, nedal ale mi nic. Nebo snad něco, o čem ještě nevím? Tím ovšem není samozřejmě řeč o věcech. Čiší z toho všeho zvláštní systematičnost, uspořádanost, kterou bych k němu dřív nepřiřazoval. Písmo je velice úhledný, na výtečnou, pročpak skončil ve fabrice? Dělal snad i dřív něco jinýho? Vždycky jsem byl při tom, že vlastním ze všech stran kvalitní dělnický geny, zmiňuju to hrdě ve všech dotaznících, lepším se pyšnit nemám čím. Možná nebylo v zájmu lidu, aby měl nějaký lepší místo. V těch zápiscích odpověď není.
Daniel Jahn
Knihu si lze objednat v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.
