V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů), ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
JE JEŠTĚ POŘÁD PODZIM, RÁNO. Poslouchám ten stroj na zprávy a na tu pořád dokola omílanou stejnou muziku. Právě hraje taková smutná věc, zpěvák dávno měl být na odpočinku, ale našla si ho nějaká marketingová retro ždímačka, že není ještě dost vysátej. Před pár lety měl mrtvici, čímž se jeho zpěv obohatil o další rozměr nějakýho příběhu, kterej lidi milujou. Vrhli se tedy na něj a naučili ho znovu zpívat. Je mi při takovým poslechu teskně. Píseň je sice táhlá, plná pauz, přesto je slyšet, jak interpretovi působí potíže držet s ní krok. Vyjde prý celá deska těchto nepovedenin.
Nějaká firma, která mě má za vola, ale tituluje mě vážený pane, mi poslala propisovačku z leštěnýho prý chromu s laserem vygravírovaným mým jménem. Takto se bude jednou pěkně vyjímat na náhrobním kameni, není vyloučeno, že už docela brzy. Přiloženej dopis líčí, jak moji zákazníci budou nadšení a budou se tím perem chlubit svým přátelům a známým. Vystřelím si z Ká, řeknu jí, že jsem si ho nechal vyrobit. Ta bude nasraná! Investice do nás je pochopitelně investicí do nicoty. Až mě někdy naštve, řeknu jí, že si jich nechám vyrobit dvě stě.
Příroda zase úplně svítí. Alespoň když se rozsvítí sluníčko. To jsou barvy! Jindy je mlha, na kterou se pěkně zas hledí z okna, s pěkným pocitem, že nemusím nikam, dohromady že nemusím nic dělat, pokud bych nechtěl. Šikovně do tý podzimní nálady zapadá, že R. má ve svým rodným městě, tedy i v mým rodným městě, výstavu obrazů, a my v pěkným slunečním počasí jsme tam v sobotu jeli. Nechci znova líčit, kdo to byl R. a jeho obrazy, který mě v malování kdysi tak ovlivnily. Město si vzpomnělo, že se tu před celou stovkou let narodil. Abychom přiměli Ká, aby překvapivě jela s námi, jsme nemuseli konstruovat žádnej zvláštní naviják. Náš původní plán byl, že tam pojedeme sami, dáme jí důvěru, že plodně stráví sama doma ten čas. Naložíme jí nějakej ten úkol a po návratu ho nalezneme poslušně splněnej. Ale pořád jsme rodina, a tak bylo včas řečeno, co se bude v sobotu dělat a kam, protesty byly veliký, ale slovo, nepojedu nikam, vysloveno nebylo. Bylo jasný, že z tý cesty nám udělá peklo, ale je to tak v pořádku, že jeli jsme nakonec všichni. Výroba pekla v jejím podání? Hýkání, krkání, verbální násilí všeho druhu. Naštěstí jen po cestě zpátky, protože svoji literaturu do auta si vzala jen na cestu tam, zapomněla ji cimrmanovsky vynásobit dvěma.
Obrazy byly úžasný, že by se mi chtělo z toho až plakat. Kdo četl tu moji první věc, ví proč. To nebyly pouhý oleje a plátno, byly něčím víc, co se těžko měří. Čas je obalil silnou vrstvou nostalgie, ano, i to moje mládí v nich bylo, touha něco taky dokázat. Domov. Jak nebýt sentimentální? Do toho otráveně mi vlastní děcko hučí do ucha, ať už proboha odsud vypadneme. I to k tomu nakonec patří, dokládá to, jak utekla ta spousta let. Expozici jsem si prošel v podstatě krátce, za těchto okolností to nemělo smysl víc vstřebávat, spokojil jsem se s dobrým katalogem.
Mně při cestě domů ani to její provokování nevadilo. Ta příroda kolem silnice, vždyť ta svítila jako ty obrazy. Kdybyste jen to mohli taky vidět! Byl takzvanej dušičkovej víkend, pohotovost měli policajti dopravní i normální, prodejci věnců a svíček, i chmatáci, všichni měli žně.
To světlo v těch malbách, to jsem si zas velice připomněl. Najde se na každým tom obrazu, i na nejtmavším, třeba jen někde v rohu je jakoby vyšinutý světlý místo, vykloubený z celýho obrazu, proti všem zásadám nějaký uměřený kompozice. Vůbec ta kompozice celá je jakoby ledabylá, mimochodná, jsou ty krajiny namalovaný, jako by malíř chtěl mít celou práci za dvacet minut z krku, jako by maloval ve stavu akutní naštvanosti. Tak se na to musí! Jak je dobře psáno v tom katalogu, je to krajina plus emoce. Nebe je divoký, jako by se tam seběhly dohromady všechny živly, co jich známe. Ty krajiny jakoby hoří, tak je prostupuje to světlo. Tryská i zevnitř, z nitra těch kopců a chalup jako by vyzařovalo to nějaký vnitřní světlo a teplo. Zas mi to bolestně připomnělo tu spalující touhu, když jsem před těma obrazama kdysi v úžasu stával: budu toto někdy umět? Dneska už odpověď znám, můžete hádat.
Vidím i za ty obrazy, tak jejich náladám rozumím, jsou to totiž i moje nálady, vidím i, jak prochladlej malíř dorazí vpodvečer domů, s jakou chutí si dá třeba vroucí grog, na dnešní dílo pak dlouze hledí, ať spokojenej či nasrán. Vůně rumu a olejovejch barev jde k sobě pěkně, ještě nejlíp, když za okny leží sníh a člověk svlíká mokro z bot. Vytváří zvláštní opojnou kombinaci, kdo maluje, nebo alespoň chlastá, ví o čem mluvím.
Katalog si prohlížím a zítra budu taky. Ká mě s ním přistihla včera, hned prohlašovala zas, jak ta celá výstava stála za hovno, a okatě chválila cetky ze světový války o patro v muzeu níž, výlet vůbec celej jak byl zpackanej. Ale byla to nádhera, večer si sednout, sklínku po ruce, vpíjet se do těch krajin. Na to jsem se těšil třicet let. Jímá mě nad tím katalogem i zvláštní smutek, dva vlastně smutky. Jednou věcí je seznam výstav, kterejch R. pořídil za život hodně, ale drtivou většinou jen v těch našich malejch městech po kraji. Akční rádius toho jeho vlivu má kruh o průměru padesát kilometrů a ani o jeden navíc. A další věc je zvláštní a trochu zvláštně jí i lituju, ty obrazy pro mě ale zas ztratily pel svýho nějakýho tajemství, který ve mně mentálně zrálo těch třicet let, tajemství umocněnýho vědomím, že nejspíš už je, ty obrazy mýho mládí, nikdy neuvidím.
Teď Ká přichází, je odpoledne, konec snění.
„Pojď sem, já ti něco ukážu.“ Ukazuju gravírovaný pero. „To je, co?“
„Propiska.“ Obrací ji, až vidí to moje jméno. „Co to je?“
„To jsem si nechal speciálně vyrobit.“
„Co s tím budeš dělat?“
„Přece rozdávat klientům, obchodním partnerům.“
„KOLIK TO STÁLO!“
„Jen tři stovky.“
„Tak to si ji nechám JÁ!“ Mizí v pokoji i s pisadlem. To je všechno?
„Až mě někdy naštveš, řeknu ti, že si jich objednám dvě stě!“ Volám už do hluchejch mlčících dveří.
O knize
„O pěstování vinné révy, výrobě a pití vína… To byl alespoň původní záměr. Natolik mě ruší další témata, že opravdu nevím kam dřív skočit. Žijeme totiž v paradoxní době: máme se nejlíp za dobu, co se to měří, ale naštvaní jsme jako nikdy. Trápí mě tyto věci, hledím tedy, aby trápily pokud možno i někoho jiného.
Berme tuto knihu jako jakýsi deník, kam jsem zapisoval věci důležité i nepodstatné blbosti. Některé blbosti jsem pak vyházel, některé nechal.“
Daniel Jahn
O autorovi
Daniel Jahn (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy nikdy nevznikly. V nakladatelství Dauphin vyšla jeho prvotina Naivní sezóna (2017), v nakladatelství Pragoline pak román Vinařský deník (2020). Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.
Vinařský deník lze objednat v knihkupectví Kosmas nebo v e-shopech dobrých knihkupectví, Naivní sezónu pak v nakladatelství Dauphin.
