Cesty za malováním přivádějí protagonistu románu Naivní sezóna, z něhož Vám přinášíme sérii ukázek, až do pohraničního pásma, do učňovského mládežnického tábora, odkud takřka není úniku. Z celého toho pásma, z celého neprodyšně utěsněného tábora socialismu takřka není úniku! A zítra se má jet přece domů… V době, kdy od sebe rozeznat mír a válku je takřka nemožné, nic neprobíhá normálně a plánovat prostě nemá smysl.
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
Ani jsme nenarazili na těch našich výpravách nikde na žádnýho živýho pohraničníka, kterýho jsem ještě nikdy nespatřil a kterejch jsou plný čítanky.
Na poslední večer se pořídilo pitiva trochu víc. Seděli jsme ve stanu, vyprávěly se ty historky z táborovýho života, ale pořád jsme se snažili krotit svý projevy a nerušit zevní okolí. Večer se přehoupnul do noci, hladinka stoupala a není vyloučeno, že s pokročilou hodinou se naše ostražitost trochu otupila, protože někdy před půlnocí se zatřásla tyč od stanu a nekompromisním mužským hlasem sdělila, že ten cizí kluk, já tedy že se mám neprodleně sbalit a opustit tábořiště. Následovalo ticho a pak tedy ještě naléhavější opakování stejný informace. Z kluků se mě nikdo nezastal, nejvíc, měl jsem pocit, mlčel právě M. Vypravil jsem ze sebe, že stejně odjíždím zítra, že stejně už jdeme spát a nemám kam jít na noc, žádným argumentům ale nechtěl naslouchat ten hlas, dokonce tři tam venku stáli. Nezbylo tedy než v chatrným světle baterky si dávat svoje věci, roztahaný všady po stanu a splývající s věcma ostatních spolubydlících, nějak dohromady. Měl jsem asi opravdu na začátku toho vyprávění podat podrobnější výčet součástek mý výstroje, a teď na to není čas, abych ilustroval, jak hrozný bylo dohledávání a balení těch věcí, potmě, v opilosti, drahocenný malířský potřeby, obrazy, nic se nesmělo opomenout. To je obtížná záležitost i v ideálních podmínkách. Na hlasech zvenku bylo čím dál víc patrný, jak postrádají trpělivost. A ti kolem tady mohli jen pomoct svítit a přát si, abych tedy jenom už byl pryč a jim aby se nezakázal ten předčasnej odjezd. Nicméně nakonec jsem se s tím vším nějak vyškrábal před ten stan, s tím, že se celá věc ještě snad obrátí v legraci či prostou výstrahu, ale bylo mi tu tlumeným hlasem, leč důrazně doporučeno, abych se na tomto místě víckrát neukazoval. Když jsem pochopil, že mi to sdělení nebylo předloženo k diskusi, obrátil jsem se přibližně správným směrem k nádraží a tedy šel.
Na to nádraží to je nějakej necelej kilometr, ale jen pro někoho, kdo to tu zná zevrubněji, pro člověka střízlivýho a kdyby nebylo tmy, jestli ne absolutní, tak dejme tomu aspoň devadesátiprocentní. Navíc s vědomím, že z cesty se nesmí uhnout za žádnejch okolností, napravo i nalevo se tu nalézají opravdový rašeliniště. Ta cesta, to byl neředěnej adrenalin. Rašeliniště, ani nevím, co to kloudně je. Jakási lepší bažina. Ale vstoupit do ní se stejně nedoporučuje. Naléhavě si nařizuju vystřízlivět a pokud možno uposlouchávám. Těm vojákům, co nám tu u hranic střeží klid pro práci, bych teď stěží vysvětloval, že tu jdu kamsi něco malovat. Naštěstí žádnej štěkot, výzvy ozbrojenců, vzdálená střelba nebo aspoň světlice z filmů. Jsou ti jejich vychovatelé kreténi! Taky by mě mohli mít na svědomí. Není vůbec vyloučeno, že jsem se vydal po cestě úplně na opačnou stranu, v tom případě kráčím přímo do rukou nepřítele, ať toho či onoho. Cestu se snažím odbývat v úplný tichosti, co chvíli se zastavuju a poslouchám tu okolní tmu. Samozřejmě mám baterku, ale zakazuju si její světlo radši použít. Je tu těžký místo k žití. Tady si člověk skutečně nutně uvědomí, že jsme vlastně pořád ještě ve válce. Stanovuju si bojovou taktiku, kdyby se něco snad přece jen semlelo, na místě co nejrychleji se vzdám. Tato typicky česká strategie funguje odnepaměti. Některý války bych řekl dokonce vyhrála. Československou kotlinu od příchodu Slovanů si vždycky zabral, kdo si to umanul, takřka bez výstřelu. A vida, ještě jsme tady. Tedy jdu, nevím vůbec jestli přesně, potmě klopýtám, ale protože ještě nejsem úplnej vůl, po nějaký době vidím mezi stromama jít kolejiště. Ještě teď je to ale možný zvorat a pustit se kolem nich přímo opačně. Ne, natahovat to nebudu, do pěti minut jsem už na zastávce.
Nádraží, pokud se tu o tom dá takto hovořit, je v přímý úměře k rozvinutosti zdejšího turismu, kterej se tu pochopitelně nijak nepodporuje. Jde spíš o jakousi dřevěnou boudu, chatrně chránící proti povětrnostním vlivům a tonoucí ve tmě. Jediným luxusem, kterej se tu předkládá případnejm narušitelům hranice, je několik tvrdejch dřevěnejch lavic.
Nemůžu uvést úplně přesně, proč jsem šel právě sem a jak si tu hodlám teď počínat. Zavedl mě sem jakýsi kopečkářskej instinkt, snad. Je to přece jen nějaký skromný zázemí. Je to nádraží tady jediný jakýsi úřední místo, nejmíň z celýho okolí budící podezření. A cesta domů vede právě přes něj. Nastala právě jedna hodina v noci a při pohledu zblízka na informační tabuli zjišťuju, že první ten ranní spoj odtud vyráží v půl pátý, což je doba za jinejch okolností strašlivá. Za týhle situace nejrozumnější a nejmíň podvratná činnost tady bude spánek. Během něho si rozmyslím, jestli pojedu při tý první příležitosti. Prostě uvidím, během těch několika příštích hodin se něco určitě stane, cokoliv, ať si to naplánuju nebo ne.
Lehám si tedy na jednu tu lavici, pod hlavu si stelu batoh, z kterýho všechno myslitelný ošacení jsem navlékl na sebe. Povoluju si spát v botách. Rukávy svetru mě naštěstí přerůstají asi o deset centimetrů, v noci na horách by přišly k užitku i rukavice. Je ten svetr natahovací takřka donekonečna a celej se do něj balím. Na druhou stranu má ale zas po vytažení řidší osnovu, čím větší tedy zahalí plochu těla, tím míň izoluje. Prostě vyprodukuje ten kus oblečení pořád stejnej konstantní objem tepla. Přes sebe nakonec pokládám svůj somráckej kabát.
Nocování v chatrným přístřešku uprostřed hvozdů blízko hraniční závory by mohl někdo nazvat romantikou. Není ale o co stát, říkám na to. Bylo to na tý studený pryčně utrpení, beze spánku, drkotání zubama přerušovaný spíš jakousi mdlobou, hlava jak střep. Pocit nejistoty, může se i tady něco stát? Působím spíš jako rekreant, nebo diverzant? Nutím mozek na nic nemyslet a vypnout se, ten se ale vzpírá. Snažím se neposlouchat zvuky, všechno mě straší, všechny ty zvuky analyzuju, ale jsou snad čistě přírodního původu. Převracím se ze strany na stranu a pořád si vzduchotěsně utahuju ty izolační vrstvy oblečení. Pak ale přeci jen na nějakou dobu snad usínám, protože najednou obloha není už úplně černá a pohled na zápěstí mi říká, že jsou čtyři hodiny. Po delším přesvědčování tedy vstávám, zas si balím všechny věci do pohotovostní polohy, až pak se řádně probouzím cigaretou a slyším houkání skoro prázdnýho vlaku. Zanedlouho je vidět i jeho světlo, z něhož pak dělením jsou přesněji světla dvě, supící a kličkující mezi stromama. V tom vlaku o něco později pak opravdu i sedím.
Vyčerpání je totální, i úleva. Dneska se v pohraničním pásmu neodehrála žádná mimořádná událost, aspoň ne taková, který bych byl jedním z účastníků.
Takto by to bylo ale ještě bez pointy. Já uskutečňuju ještě svůj závěrečnej záměr, kterej jsem pojal během toho nočního bdění, kdy ještě bylo moje uvažování dost ovlivněno alkoholem, a zatím jsem si ten plán nechal pro sebe, nevěděl jsem konečně, jestli vůbec budu mít sílu ještě ho uskutečnit. Takhle ten den přece nezmarním. Kdy se sem podívám? Ta jedna prázdná deska na olej mě úplně pálila. I mně připadá sotva uvěřitelný, že hned na následující zastávce, když se slunce ještě ani nezačalo soukat nad obzor, z toho samýho vlaku vystupuju, v L., kde si chci pořídit ještě jednu malbu. Obětuju jen svou únavu, velcí malíři historie kladli na oltář umění neporovnatelně víc.
Stoupal jsem nahoru do kopce do probouzející se krajiny na pokraji sil, jak Vincent van Gogh, když už měl na kahánku. Jako každej člověk, kterýho nenechali se vyspat z opice, kterýho nenechali se vyspat vůbec, nemůžu popadnout dech. Cestou nahoru jsem spotřeboval pár kubíků kyslíku, kterej je tady ale pěknej, doslova výživnej. Ve městě konzumovat vzduch silně škodí zdraví. A tam nahoře pod lesem, to byla krása, slunce vyšlo, válečná vřava byla za mnou, naopak se rozlil všude bezbřehej mír, a já jsem tu rozbalil zase stojan a všechno to nádobíčko. Z obrazu jsem vypustil všechno, co je na svítání kýčovitýho, a výsledek v oblasti olejomalby jsem v tu chvíli podal snad zatím nejlepší. Možná právě tyhle podmínky, úleva od pocitu ohrožení, hlad, žízeň, vyčerpanost organismu, mozek nadoraz, to všechno má nějakej pozitivní vliv, možná to ten Vincent právě dělal dobře.
Ale hlavně, proč mi to všecko stojí za řeč. Říkám, že za těch několik málo intenzivních dní jsem prodělal hmatatelnej pokrok. Jak jsem nedávno četl ten Vincentův životopis, tak jsem se musel až smát, že ten vůl, ten jeho životopisec, je schopnej tam napsat, cituju teď nahrubo, že právě v těchto dnech dokonale zvládnul perspektivu, on, Vincent. To mohl napsat někdo, kdo nemá potuchy, o čem je řeč. Učit se kreslit, malovat, to je přece proces, soustavnej vývoj třeba až do smrti, ať nahoru, nebo pak i dolů. Mně perspektiva nikdy problémy nedělala, ale nevidím nikde žádnej konkrétní den, kdy jsem si mohl říct, či napsat třeba do dopisu sestře, ať se aktualizuju podle toho Vincenta: Dneska jsem ovládl perspektivní zobrazování. Nebo, v těchto dnech jsem se naučil malovat stromy v lese. Moje sestra by se mohla takovýmu prohlášení upřímně zasmát, pokud tedy by byla v oboru aspoň trochu poučená. Teď ale vidím, že přece jen i v krátký době se dá absolvovat viditelnej pokrok. A neběží tu jen o ten nějakej můj vlastní soukromej vývoj, ale třeba i o ten zájem ostatních na tom nesmyslným táboře, i to bylo palivem na nějaký cestě dopředu. I když čestně řečeno, ten zájem publika byl vyvolanej hlavně absencí jakýhokoliv jinýho předmětu, o kterej by se tu zájem jevit smysluplně dal.
Daniel Jahn
Knihu si lze objednat v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.
