Čtení na neděli: 17. Na dostřel od železné opony I

V dnešním díle ukázek z knihy Naivní sezóna hledá mladý malíř inspiraci až v pohraničním pásmu. Jako by tu ani nežili skuteční lidé, jen jejich stíny. A všude samé lesy, stromy, celá armáda stromů. Tu neviditelnou armádu kolem lze ale taky cítit každým pórem; nezapomínejme, že přece podnikáme cestu do reálného socialismu, do doby, kdy se často nepoznalo, kdy je mír a kdy válka, a kdy tyhle pojmy byly občas i zaměnitelné…

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

S M. jsem se seznámil vlastně teprve nedávno, on velice zbystřil při zmínce, že se věnuju malířství. Pozval se zanedlouho ke mně a živě si moje práce prohlížel a laicky komentoval. Neholduje aktivně tomuto oboru, prostě v něm ale cosi rezonuje, když se na ty moje malby dívá. Mám, dalo by se tedy říct, svýho prvního a docela zanícenýho obdivovatele z širší veřejnosti, když vynechám osoby z řad přízně a vlažnou pozornost spolužáků.

Několikrát mi říkal, že by do přírody šel se mnou, tvořit, jak říkal, tvorba, tvořit, to jsou jeho zamilovaný výrazy. Ty tvoříš? To byly jeho první slova ke mně. Když mluví, pořád se mírně usmívá, ale nesměje, i hlas má mírnej, nikdy jsem ten jeho hlas nepřistihl při žádným afektu. Kdo chce poznat, jestli mluví vážně, s ironií, nebo si dělá legraci, musí mít jemnější přehled o psychologii. Navštěvuje jakýsi učební obor, jehož podstata mi uniká. Když o tom mluví, nevím, čemu z jeho řeči věřit. Před časem jsme se bavili tedy zas o tom malování, a najednou pojal grandiózní plán a pořád o něm urputně mluvil. Zanedlouho pojedou, jako každej rok, tito učňové na tábor. Nebo nějaký soustředění tomu říkají? Skoro dospělí lidi! On mi vyjedná, že tam můžu přijet, spát budu s nima ve stanu, s nima zadarmo se tam budu stravovat, oni že tam nemají do čeho píchnout, tak budeme chodit tvořit, nikomu to nebude vadit. Hned od začátku jsem pojal k akci silnou nedůvěru. Jeho mám rád, ale s patřičnou rezervou už beru všechno, co mi tato osoba říká. Ale zpracovával mě vytrvale, a pro mě vidina několika dnů v atraktivní přírodě, hluboko v horách, s veškerým zázemím, byla samozřejmě lákavá. Nakonec jsem tedy kývnul.

                Uprosil mě, ať vezmu olejový barvy, k tomu ovšem patří i ty hřmotný desky s plátama sololitu. Pro něj jsem zabalil vodovky, uhel, papíry. Nebudu vás unavovat popisem, co všechno na takovou výpravu bylo třeba sbalit, ať se vám taky nepodlomí kolena, stojan, batoh větší na tu tvorbu, batoh ještě větší na hygienický potřeby, oblečení do sucha, mokra, tepla i zimy. Ať počítám jak počítám, seznam všech těch věcí dohromady dává v součtu snad dvacet kilo neohrabaný zátěže, která bezvládně visí na ramenou a chystá se co chvíli poroučet k zemi. To číslo ještě víc vynikne v poměru k nějakým o cosi víc než šedesáti kilům mý živý váhy. To má k rekreačnímu turismu daleko.

M. mi nakreslil plánek, kterej když prý nepochopím, zeptám se kohokoliv. A ihned po vystoupení z vlaku opravdu vidím, že mapka konfrontaci se skutečností prostě neustojí a místní lidi k optání nikde. Místní, to je několik chalup a horalů, který tu poválečný dějiny zapomněly a kteří mají žaludek zůstat usazeni tady poblíž státních hranic s nepřátelskou cizinou. Chodím sem a tam a už se smiřuju s tím, že potupně pojedu možná zas zpátky. Co tady? Na spaní pod stromem nejsem asi dost přírodní člověk. Turistická infrastruktura žádná, vlastně to ještě není tak epochálně dávno, co se tu proháněli werwolfové. To byli vlastně něco jako partyzáni, jenže na špatný straně válečnýho spektra. Skutečně se sem vůbec smí? Už by se ale snad našel někdo, kdo by mi to rázně sdělil a zajal mě, toto v našem státě funguje dobře. Jsou tu i nějaký blata, rašeliniska, chodí tu duchové starejch Němců, co ztama nechtějí odejít, v takový krajině není dobrý být sám! To bludný chození se zátěží, která by svojí hmotností snesla srovnání s vrcholovou horolezeckou výbavou, zas zkrátím. Stačí říct, že teprve až poté, co jsem se vzdal hledání a začal si vybírat motiv k malbě, po jejímž pořízení se vrátím zas domů, se mezi stromama bleskl kus oranžový plachtoviny, která skutečně byla součástí nevelkýho stanovýho městečka. Zas se potvrzuje, že nejlíp se věc najde, když už se hledat přestane. Při bližším pohledu byl tábor skutečně obydlenej lidma.

Hned v prvních chvílích mě zarazila určitá nedružná nálada po tábořišti. Žádnej veselej křik, skoky do vody, zpěv, sportování, pohyb a nadšení všeho druhu, jak to známe z podobnejch podniků. Naopak mohl bych říct, že atmosféra tu byla ponurá. Kdo by sem snad zavítal třeba natočit reportáž do filmovýho týdeníku, řešil by tvrdej oříšek, kam jít pro mládežnickej elán. Sem tam hlouček těch líně klábosících, pokuřujících našich budoucích dělníků, výrazů nevstřícnejch, ba naštvanejch. Vybral jsem si jednu tu skupinku, zašívající se za jedním ze stanů, protože mě moudře nějak nelákalo se hned hrnout do středu areálu, a zeptal jsem se jednoho toho mládežníka s trochu přístupnějším výrazem na líci, kde najdu M., po chvíli jsem ho pak skutečně i nalezl. Přivítal se se mnou velice radostně a bez otálení, až podezřele rychle mě vedl do jednoho toho stanu. Přístřešek byl pro asi čtyři osoby, místo žádný volný ovšem nikde. Když se ale matrace nakupily těsněji k sobě a taky zavazadla a osobní věci těch spoluučňů zaujaly hromadu o menší základně, na kraji vznikl nějakej metr pro mě, a především pro ty moje desky a batohy. Tak jsme tam pak seděli, plánovali, co všechno podnikneme, a já povídám, asi bysme měli zajít za nějakým tím jejich činovníkem, prostě, něco mu říct. To prý má ale podle jeho názoru čas. Postupem doby jsem se začal ošívat, blížil se čas oběda, tu musím poznamenat, že jsem vyrážel dneska velice brzy, v době, kdy všichni slušní umělci mají ještě půlnoc. Nastala tedy dávno doba vhodná k jídlu, dokonce už míjela, a on pořád nic, tak jsem mu položil tedy přímou otázku, co bude s touto záležitostí. On jen mávnul rukou, o nic se nestarej, my ti jídlo přineseme. Tak se i stalo. To, co donesl s těma svýma spolunocležníkama, nevypadalo sice na nějaký kompletní menu, ale k obnovení sil to posloužilo obstojně. Ještě několikrát jsem mu navrhnul, že by nebylo od věci navštívit nějakou tu kompetentní osobu, ale začal jsem mít pocit, že ta otázka je mu nějak nemilá, tedy jsem přestal naléhat. Seděli jsme pořád v tom stanu, odpoledne běželo a já už jsem pak dal najevo určitou netrpělivost, rád bych někam vyrazil. To mě pak docela překvapilo, jak vřele to uvítal, sebrali jsme tedy výtvarný potřeby a vyrazili jsme. Pro něj nějakej uhel, papíry.

Krajina celá je tu porostlá lesama, smrkovejma, rozhodl jsem se tedy výpravu zasvětit studiu a malbě stromů, od akvarelu k oleji. Námět je to obtížnej, ty smrkový stromy jsou jak vojáci, jeden od druhýho k nerozeznání, je jich nekonečně moc, to by byla armáda! Les je tu v horách hustej, tmavej, přesto se sem sluníčko snaží prodrat. Takovej motiv bylo si třeba najít, kde kmeny byly ošlehaný zábleskama, z druhý strany se linuly po nich od země krásný okrový reflexy, co barev takovej kmen potom má! Objevoval jsem v těch kmenech ty barvy, světle zelenou a světle modrou, někde byly ty kmeny úplně rezavý, až červený, což ovšem zas nebylo jistý, jestli to není nějakej průmyslovej sirnatej nános. Hledal jsem pro ty malby stromy, který se od ostatních nějak odlišovaly, stromy divoce rozeklaný, nějak deformovaný. Vyrůstaly ty stromy ze země, která byla pokrytá povlakem jehličí a pokropená někde oranžovým světlem. Ze země občas vystupuje skalisko porostlý huňatým mechem. Bože, to ale zas vypadá na minulý století, nebo jaký, Mařák?

Když vyhaslo slunce za mrakem, ponořil se ovšem les do tmy.

Skutečně, na prvním tom obrázku stály ještě stromy jako panáci, opravdu jak příslušníci naší lidový armády. Z každý hotový věci jsem si ale udělal poučení a příště postupoval líp.

Byl jsem docela zvědavej, jak znale si M. povede při vlastním malování, protože řečnění mu šlo od ruky dobře. Zjistil jsem ale, že výtvarnej nástroj používal snad v životě poprvé. Nevadilo mi to. Měl jsem v něm takovou vděčnou, nerušivou společnost. Tvořit jsme chodili dopoledne i odpoledne, líbil se mi jeho zápal, spokojil se s uhlem nebo tužkou. Čím dál víc jsem ale poznával, že od tábořiště mě chce radši prostě držet co nejdál. V místním konzumu jsme si každej den kupovali něco k pití, ani ne příliš mnoho.

 Tak jsem tu strávil tři dá se říct plodný dny v jakési poloilegalitě. M. jen prohlásil, že to jejich vedení o mně ví. Nedodal nic v tom smyslu, že aktivně tu informaci snad podal on a že moje přítomnost tady byla nějak oficiálně schválená. S tím jsem se musel spokojit. Spíš to bylo tak, že prostě můj pobyt se pochopitelně utajit nedal a byl nějak trpěnej. Strava probíhala pořád formou donášky. Postupem času ale jsem se přestal schovávat ve stanu, pohyboval jsem se volně, funkcionáře slušně zdravil a klidil se jim z cesty.

Víc jsem pochopil pak to podivný dění tady. Všichni, vychovatelé i učni, byli vedení jedinou snahou, přežít tu těch svejch asi čtrnáct dní. Táborovej řád nebyl o nic volnější než na podobný akci pro děcka, a vedoucí tedy často dělali, že prostě nevidí. Bylo tu už i několik plnoletejch kusů! Pochopitelně tu bylo zakázáno pít alkohol a kouřit, což byly ale jediný dvě věci, který se tu dohromady daly smysluplně dělat. Učni usilovali jen o to, aby se dostali co nejdřív domů, a jak to zařídit, to bylo nejvíc přetřásaným tématem. To dávalo vychovatelům jedinou mocnou zbraň v boji za dodržování aspoň nějakýho zdání disciplíny, jedinej účinnej trest byl, že učňům bylo nepovolený právě to předčasný opuštění tábora. Takto pěkně tu byl žebříček výchovnejch opatření obrácenej naruby. Na běžnejch, míň bizarních podnicích to pochopitelně chodí přesně opačně, za prohřešky se posílá účastník domů. Kdo už měl udělenej zákaz předčasně tábor opustit, dával neskrývanej průchod svý frustraci a nekázni, proto i tímto opatřením se radši šetřilo. Tak se to tu zvrhlo v jakýsi absurdní divadlo, v naprostý popření jakýkoliv táborový myšlenky a výchovnejch metod. Všude, zejména za stanama bylo vidět ty dýmající skupinky, vyhýbající se jakýkoliv organizovaný práci a nadávající na všechny a na všechno. Vychovatele většinou ani nebylo moc vidět. Takto se u nás vede politickovýchovná práce s mládeží. Stejně to ostatně chodí i na těch jejich internátech a učilištích, na ně není pořádná páka, vyhazovat moc je už není kam a když se to děje, je to selhání vychovatelů a mistrů. Potřebujeme vzdělaný a uvědomělý dělnictvo.

Nějakej ten jejich řád se na mě nevztahoval, přesto jsem ho neporušoval nějak víc než všichni ostatní. Pro to vedení tam jsem byl ale jakýmsi znepokojivým prvkem, rušivým v tý jejich nepráci s mládeží, svědek, jak by to asi být nemělo. Popravdě tím děním tam jsem byl fascinován, rád jsem si po večerech u láhve vychutnával ty nejrůznější příhody, konflikty, výlevy nahromaděnýho vzteku, v kterejch často nebylo použitý jediný slušný slovo s výjimkou ukazovacích zájmen. Nepotřebuju ani být psycholog, abych vytušil, že za pochmurnou atmosférou panující v tomto společenství byl bezpochyby i fakt, že se v něm v žádný formě nevyskytovala osoba ženskýho pohlaví. Přidejme ten zákaz konzumace alkoholu a kouření a dostaneme koktejl podmínek, který jsou s to rozložit i ten nejlepší kolektiv.

V plenéru jsme po dvoudenním výcviku oba povýšili. Já jsem si do lesa vzal stojan a veškerý harampádí potřebný k olejomalbě, jemu jsem svěřil ty svý štolovky a bylo vidět, jak mu září oči. Byl mi myslím docela vděčnej, že jsem jeho životu tady dal aspoň na těch pár dní smysl. A jeden ten dekl na olej jsem si nechal na poslední den a měl ten den přijít nazítří, a odpoledne domů.

(pokračování příště)

Daniel Jahn

Recenzi románu Naivní sezóna si můžete přečíst zde.

Knihu si lze objednat v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.

Reklama