Odpověď na případnou otázku, proč knihu Vinařský deník rámují komentáře k dění roku 2014, je jednoduchá. „Tento rok, na který se už začíná i trošku zapomínat, považuju za přelomový, kdy začala k mé nelibosti vznikat jakási nová železná opona. Je třeba to připomínat. A tou dobou prostě vznikal rukopis…“ říká Daniel Jahn.
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů), ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
Pěkně se dělá, i sluníčko je, pěkně se dělá i na vinohradě celý odpoledne. Dobře se pije víno. Lepší podmínky k tomu si nelze přát, kdo by neměl chuť na lahvinku, nebo i neměl pocit, že si ji přímo zaslouží, když je takhle hezky?
I. přijíždí z pracoviště a jdu nahoru na odpolední kávu. Ká sedí na gauči a má fůru řečí, protože se má učit dějepis.
„Až mi bude osmnáct, pojedu do Ameriky, naučím se ty jejich dějiny,“ tady je asi duchovní souvislost, „a dostanu jejich občanství. Odjedu z tutoho Zapadákova a už mě tady nikdo neuvidí.“
Čtenáře, i sám sebe musím upozornit, že rozhovor probíhá v přátelským ovzduší.
„Souhlas. Ale nebude to tak jednoduchý.“
„Jo, musím dostat zelenou kartu a žít tam pět let.“
„To by už bylo snad jednodušší si tady nabrnknout nějakýho americkýho hejla a zbouchnout ho.“
„I tak bych musela čekat tři roky. A nemysli si, že sem za váma přijedu. Jestli mě budete chtít vidět, budete muset přijet vy za mnou.“
„Pamatuješ, jak jsme jednou mluvili o tom, že přece jen bys chtěla bydlet v tomhle baráku, že bysme udělali nahoře to podkroví? Říkalas že nevíš.“
„Ani náhodou.“
„Myslím, že jsem právě ušetřil spoustu práce, nervů a peněz.“
„Můžeš mi je dát s sebou na cestu.“
„Jestli se tu jejich historii budeš učit jako teď tu naši, budeme tě mít na krku do smrti. Halelujá.“
O něco později přichází i pěkná večeře a po ní zprávy. A na těch zprávách se to zas hýbe.
Jakýsi Čapajev sestřelil letadlo s třema stovkama lidí, házejí to teď jeden na druhýho a pro tu medaili za to si nikdo nechce dojít. Jakési ukrajinský služby se vytasily s nahrávkou těch hrdinů, co to letadlo sundali, kde se praví, že to měl být nákladní Antonov, říkali prý to v televizi. Z toho plyne poučení nevěřit všemu, co ten přístroj říká. A já se vůbec divím, jak se dneska vede válka. A musím to poučení s tím televizorem říct ještě jednou. Při vyhodnocování rizik letoví dispečeři prý neběží za jakýmisi rozvědčíky, ale zapnou si zprávy! Naštěstí ne ty naše, spoléhají se rozumněji na CNN. Slyším nám za okny vesele dál vrčet letadla. Nebojí se.
Tu mašinu, která dokáže trefit do deset kilometrů vysokýho letadla, umí obsluhovat jen inženýr, co to pět let studoval. Nemá to jen tak někdo, takovou techniku a tak chytrý lidi.
Odposlechy těch atamanů jsou teď mojí nejoblíbenější četbou od dob Syna pluku. Takhle to měl ten Katajev pojmout, to má odpich! Aljoša, u kavo čjornyje boksy? Čort znajet. Pašol na chuj, pizděc! Eto pochože oranževoj korobke? Kak jebať ja znaju, ty durak! Verno, katoryj to skarb my našli, eto prosto boks. Vozmi eto, kto znajet, kak eto dolžno vygljadět! Prikaz. Jeb tvoju mať! Černá skříňka pochopitelně ve skutečnosti je oranžová, aby ji nesebral kdejakej pitomec. Pravda, některý ty výrazy noviny vypípaly, ale postrádalo to tu kozáckou říznost. Dovolil jsem si je vrátit zpátky na svý místo. A o pár dní později se můj instinkt potvrdil, když velitel vojákům zakázal používat jadrnou mluvu! Uvádí pro to argumenty přímo strategický, filozofický i filologický. Nadávky prý duchovně ponižujou a vedou armádu k porážce. Navíc jsou neruskýho původu a používají je zásadně nepřátelé Ruska. To jsme nevěděli. Partyzán překvapil, řekl bych to snad já líp? Je mi jich teď trochu líto. Jak si má ulevit voják než sprostým slovem a onanií? V pravoslavný armádě, tuším že tak nějak si ti separatisti říkají, nesmějí nejspíš tedy už jedno ani druhý.
Války byly vždycky hrozný, dneska jsou navíc nechutný. Třeba v tý Gaze. Skladovat arzenál ve škole nebo posadit svoji tchýni na střechu svýho štábu, to je na denním pořádku. Oni si vskutku přitáhnou kanón do školy a střílejí ztama, děcka že se nic nenaučí, to nikoho nezajímá, udělal by to takovej Kutuzov? No tak, jistěže ano, ale nemuseli jsme se na to tenkrát dívat v televizi.
Colours of Ostrava mají první oběť, a překvapivě ne mezi diváctvem, ale interpretama. Je to hrůza. Neví se, co se přesně seběhlo, naprosto postačí, když se takovej postaví u baru vedle bývalýho horníka bez práce, a je zaděláno na malér.
Náš největší slavík má pětasedmdesát. V souvislosti s tím předchozím jmenovaným festivalem si vybavuju, jak před časem ho pozvali do Trutnova, aby se nejspíš už úplně ukázalo, jakej je to tajtrlík. Nedovedl jsem si představit, jak si tam ti lidi s ním budou pozpěvovat Včelku Máju, ovšem dědek překvapil, řádně přitvrdil, a udělal si i u mě malý uznání. Babičky v Německu by ho ale vypískaly.
Pravili příhodně taky, jak je to pití vína prospěšný. Malýho množství sice, ale důsledně každej den. Nejhorší vůbec ze všeho je prý opít se jen jednou týdně. Hezkej i dlouhej byl výčet chorob, kterejm je tím tak pěkně předcházeno. Alkohol v tomto mírným množství prý prodlužuje ochlastovi ten mizernej život, kterej vede, o hezkejch pár let. Pan kardiolog, kterej byl jedním z autorů toho článku, se dokonce zastával celý láhve na hlavu a den. S tím bych rád někdy poseděl.
O knize
„O pěstování vinné révy, výrobě a pití vína… To byl alespoň původní záměr. Natolik mě ruší další témata, že opravdu nevím kam dřív skočit. Žijeme totiž v paradoxní době: máme se nejlíp za dobu, co se to měří, ale naštvaní jsme jako nikdy. Trápí mě tyto věci, hledím tedy, aby trápily pokud možno i někoho jiného.
Berme tuto knihu jako jakýsi deník, kam jsem zapisoval věci důležité i nepodstatné blbosti. Některé blbosti jsem pak vyházel, některé nechal.“
Daniel Jahn
O autorovi
Daniel Jahn (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy nikdy nevznikly. V nakladatelství Dauphin vyšla jeho prvotina Naivní sezóna (2017), v nakladatelství Pragoline pak román Vinařský deník (2020). Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.
Vinařský deník lze objednat v knihkupectví Kosmas nebo v e-shopech dobrých knihkupectví, Naivní sezónu pak v nakladatelství Dauphin.
