Vinařský podzim běží, rané odrůdy už jsou ve sklepě, především náš výborný Solaris. Nějací blázni prý ho pěstujou až v Norsku, říkaly zprávy! Z toho, co se dočítám o globálním oteplování, soudím, že Norsko by zakrátko mohlo být vinařskou velmocí s klimatem údolí Loiry. Ostatní zprávy jsou děs a běs, jedno jestli je to letos nebo před pár lety. Knihu Vinařský deník rámují komentáře zpráv z roku 2014 a my si můžeme položit otázku, viz titulek.
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů), ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
Je těžký psát o tom vinaření pro někoho, kdo se nerad opakuje. Čtenář někde bude mít asi pocit, že to už četl. I já mívám ten pocit. Ty procesy tady jsou daný, neměnný, periodický. Minulej víkend jsme otrhali Dornfelder určitě, Johanniter možná. Tím chce být řečeno, že do soboty jsme to nevěděli přesně, měření pak u toho Johanniteru ukázalo dvacítku cukru, necháme ho tedy čekat až na další víkend, hrozny jsou poměrně zdravý. Dornfelder měl stejnejch dvacet, ale to mu stačí, kazil se už hodně a zpracoval se ručně. Po víkendu přišly pochopitelně všední dny, kdy se presoval moravskej Regent, padesát, někdy sto litrů denně, podle toho, kdy jsem vstal z postele, tedy to trvalo čtyři dny. Laurot je povadlej hodně, ale nechám ho viset co nejdýl, hrozny se pak přeberou. Zůstaňme u tohoto stručnýho shrnutí, pro leckoho to určitě bude úleva.
Práce, když je jí takto koncentrovaně na stránce hodně pohromadě, je prostě opruz.
Už několik dní jsem sledoval zvláštní zápach kolem toho našeho zápraží, nějak jako páchnou nohy, ale ne nepříjemně, kdyby voněly nohy příjemně, páchly by nějak takto. Jako sušárna dřeva, kterou jsme tu v areálu u statku taky mívali, jako plnej prádelní koš vyvětranech použitejch ponožek. Při mytí vinařskýho nádobí vzadu za domem ve vaně najednou vím, on je to břečťan! Kvete, hučí to v něm jak v úle a takto voní. Jako pěkný nohy.
Další volby jsou letos ve zprávách, do zastupitelstev a Senátu. Zase se tepe nízká volební účast, proč? Aspoň přišli jen ti, co jim ještě na něčem záleží. Potvrdily ty volby, že národ už nechce zaběhlý subjekty, volí se lidi neznámí, protože už je to lepší, nevědět. Volí se ti, o kterejch je přesvědčení, že už nebudou krást, protože mají nakradeno dost. Zpravodajství o sestavování koalic na radnicích ve všemožnejch Prdelákovech, včetně Prahy, jsou snesitelnou potravou jen pro nejotrlejší televizní diváctvo. Konkurovat tý nudě můžou už jen ty paralelně konaný senátní volby. Nedivím se vůbec, že všichni na ten Senát jsou nasraní. Byl ustavenej jako pojistka demokracie přece, říkali. Rozhlídněte se kolem, co se tu děje, a Senát neudělal nikdy nic.
Dřív už jsem pravil, že státníci nám došli. Docházejí ale už i politici, i tato už nižší kategorie, musíme je dovážet ze zahraničí. S tím se vypořádáme raz provždy! Slyšel jsem třeba. Vždyť je ostatně i div, že do toho ještě někdo jde. Ale nesouhlasím s názorem, že se do politiky chodí, protože se tam nejlíp krade, protože úplně dobře se nekrade nikde.
Už i u nás je k vidění, že nějakej pomatenec přiběhne někam na školu a někoho pobodá. To se příčí mýmu rozumu, přece ty děcka nic tak špatnýho neprovedly, snad až na nějakou tu cigaretu na záchodcích nebo pár neomluvenejch hodin. Reportéři pak chodili v televizních novinách po školách, abychom viděli, jak snadný je tam vraždit. I pan prezident se přijede poklonit, to se ve zprávách bude pěkně vyjímat a žádnou škodu to snad nezpůsobí. To je noční můra každýho rodiče, že se dítěti uděje tragédie a přijde mu kondolovat tento náš pan prezident.
S politováním se dozvídám, že z politický scény pravděpodobně zmizela moje velmi oblíbená postava, ten usměvavej severokorejskej vůdce, kterej kdysi byl zvolenej jakýmsi recesistickým magazínem za nejpřitažlivějšího muže planety a Severokorejci a já jsme to vzali vážně. Když jsem sledoval reportáže z návštěv továren, z inspekcí buzerplaců a palpostů, kolem nejvyššího velitele hrozny podržtašek s notýskama, zaznamenávajících si propisovací tužkou myšlenky a smějících se tak, jako když se jim právě chce velice hrozně všem močit, když jsem viděl jeho rozzářenou širokolící fotografii z ponorky slepený letovací lampou a natřený emailovou barvou, která dokáže na Ameriku zaútočit na vzdálenost šesti kilometrů, věřil jsem, že svět i zprávy taky můžou být dobrý, veselý. Toto mi rozhodně bude chybět.
Prý, říkají, dal Západ, kam včetně taky patříme, pět set miliard korun na vybudování armády v Iráku. Nechápu, kde jsme na to vzali. Problém ovšem byl, že kdo tam za něco stál, už dávno bojoval za islámskou věc. Dopadlo to tedy nakonec, jako bychom celou věc řešili my sami Kocourkovští. Vzali jsme ty ostatní budižkničemy, povaleče, kriply, po zuby jsme je vyzbrojili a založili Československou lidovou armádu. Jak se ovšem přiblížil boj, rozprchli se ti lemplové jako hejno vrabců, zbraně prodali na bleších trzích, nebo šli nejlíp přímo i se svěřeným arzenálem k nepříteli. Dali jsme jim zbraně, ale nějaký další ideály žádný jsme pro ně už neměli. Teď tedy všechny ty potulný milice, co zabíjejí a znásilňujou civilisty na potkání, k tomu, k čemu jim dřív stačil kuchyňskej nůž, mají neprůstřelný vesty a helmy s nočním viděním. Až se tam vyvraždí mezi sebou, pustí se s tím vším do nás. Souhlasím plně s komentářem, že toto se opravdu nepovedlo. Ono se vždycky POTOM ví, že ten Západ měl postupovat jinak. Teď už se potom i ví, že měl přistupovat jinak k Rusku, jinak k Sýrii, předtím k Iráku a Afghánistánu, dál už si to nepamatuju.
Nikdy jsem nechápal, co ovlivňuje ceny ropy, a nechápu to zas. V Arábii je chaos větší než kdy jindy, přesto ceny tý mazlaviny padají. Je to zas ale nějak ekonomicky divný, odborníci se z toho vůbec neradujou, to oni se nedopravujou autama? Hrozí deflace, tý já se ale na světě obávám úplně nejmíň. Vůbec v celý ekonomice, co se zlepší pro jednoho, zhorší se jinde, nevím, proč to tak je. Má prostě asi ta ekonomie nějakejch danejch sto procent, když přihodím někam dobrý procento, jinde mi odpadne.
Co víc, četl jsem, že ta ropa jen tak nedojde. Nejen, do poloviny století se její zásoby dokonce zdvojnásobí díky novejm technologiím. Tak sláva, můžeme plýtvat dál.
V Dánsku zakázali pohlavní styk se zvířatama. Bylo načase! V okolních zemích se to nesmí už nějakej čas a nelibě tu nesli rozmach sexuální turistiky. Odůvodnili ten zákon ochranou těch zvířat. Prý se jim to nelíbilo.
Nevěřím tomu, co jsem se dočetl o nějakým víně, to si taky poslechněte. Tóny pečený hrušky, kdoulí, akátovýho medu a kvetoucího žita! To už snad nic netrumfne.
O knize
„O pěstování vinné révy, výrobě a pití vína… To byl alespoň původní záměr. Natolik mě ruší další témata, že opravdu nevím kam dřív skočit. Žijeme totiž v paradoxní době: máme se nejlíp za dobu, co se to měří, ale naštvaní jsme jako nikdy. Trápí mě tyto věci, hledím tedy, aby trápily pokud možno i někoho jiného.
Berme tuto knihu jako jakýsi deník, kam jsem zapisoval věci důležité i nepodstatné blbosti. Některé blbosti jsem pak vyházel, některé nechal.“
Daniel Jahn
O autorovi
Daniel Jahn (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy nikdy nevznikly. V nakladatelství Dauphin vyšla jeho prvotina Naivní sezóna (2017), v nakladatelství Pragoline pak román Vinařský deník (2020). Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.
Vinařský deník lze objednat v knihkupectví Kosmas nebo v e-shopech dobrých knihkupectví, Naivní sezónu pak v nakladatelství Dauphin.
