Čtení na neděli: 12. Jaro vždycky přijde, i když to tak někdy nevypadá…

Za oknem mrzne až praští. Život je, říká se, věčný. Já se oproti tomu domnívám, že nevydrží nic. Z toho okna vidím, že stačí fouknout a je po všem. Pořád se musím utvrzovat, že je to jen na chvíli, všecko se to probere zas z těch mrákot a zase se rozbují…

…a skutečně, v knize Naivní sezóna, z níž pro Vás připravujeme seriál ukázek, běží už jaro na plné obrátky. Malířovy kroky právě zastavují kvetoucí jabloně, nebo něco na ten způsob. Jako když něco bíle exploduje, hodně bude ovoce! Stromy se klátí na všecky strany, potrhle tu tančí po louce, voní. To je imprese! Něco takového namalovat, tak zní každoroční závazek, ale zpravidla než se to stačí provést, je jaro pryč. Někdy, když se nevyužije šikovný víkend, je po květu. Povede se to konečně právě dneska?

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

S těma stromama rozkvetlýma všude kolem mi přichází na mysl jeden starej zážitek, spojenej s dědou, H. Snažím se docela tu vzpomínku odehnat, je taková dost pochmurná, neladí s těma veselejma stromama. Jak mi souvisejí tady ty jarní stromy právě s H.: vidím totiž nás s K., kamarádem a spolužákem v jedný osobě, vidím nás někdy asi přibližně v počátcích naší školní docházky, jsme na tý naší zahradě mezi stromama, takovejma, jaký vidím i teď tady před sebou. Bylo po zimě krásný jaro a my jsme sršeli energií, a energie se potřebovala vybít. Já měl rád, když se sesypávaly ze stromů kvítky, jak to sněžilo a zahrada byla bílá. Tu nás napadla myšlenka, geniální stejně jako pitomá, že když ty lístky, který už trochu opadávaly, shodíme dolů, budou logicky přece jablka dřív! Tak jsme chodili od stromu ke stromu a střásali je, snad jsem si ještě i říkal, že by nás za to mohl někdo pochválit. Když pak lístky odmítaly ze stromu, tloukli jsme do větví latěma, náš zápal rostl, až začaly lítat ty latě a kameny, tak jsme tam mučili ty stromy, když tu od oprýskanýho hlavního vchodu se ozvalo mohutný zvolání a stál tam on. Byl to takovej typ, kterýho v devatenáctým století považovali za krasavce. Hustý šedivý vlasy mu rašily z nízkýho čela a vyčesávaly se dozadu, někdy zakrytý legrační čepičkou na stopce. Knírek a huňatý obočí si pořídil ve stejným stříbrným odstínu. Na sobě sáčko neurčitý barvy, kalhoty pytlovitý stoupají až k prsům a zdálo by se, že popírají fyzikální zákony a drží tu jakýmsi kouzlem, já ale díky svýmu rentgenovýmu zraku vím, že ty kalhoty tu drží díky šlím, který se skrývají pod klopama toho saka. Jeho hybnost už je snížená, proto nezbytnou součástí jeho osobnosti je hůl. Dřevěná, se zahnutou rukojetí, zdobená vyřezávanejma ornamentama, dole s gumovou neklouzající podrážkou. Taková hůl se snadno dala zneužít i jako zbraň. Teď jeho vysoká postava tarasila celej vchod, teď zdvihnul nad hlavu tu neodmyslitelnou svoji hůl, začal s ní mávat, jak rotor helikoptéry, a rozběhl se za námi. Byl to takovej spíš pokus o běh, komickej i strašnej zároveň, vy pacholci, darebáci! Se vší hroznou námahou, za asistence všech částí svýho těla a supění se sunul za námi. Ten jeho zdeformovanej, pomalej běh s holí nad hlavou, spolu s vědomím, že v životě nás stejně nemůže nikdy chytit, dodával tomu okamžiku děsivej rozměr. Poskakoval jsem po zahradě v záplavě těch okvětních lístků, dědečku, dědečku, já už to nikdy neudělám, zápasil jsem se dvěma možnostma, utéct pryč, nebo odprosit, nějak si ho usmířit? K. už proběhl na ulici, já jsem ještě váhal. Skončilo to nakonec, po nesnesitelně dlouhý době, taky úprkem do ulice. Dlouho jsem se neodvážil pak dojít domů.

H. měl dvě sestry, což by za jinejch okolností mohla být milá životopisná podrobnost. Byly ovšem ve svým už pokročilým věku neprovdaný, to by nám taky nemuselo přímo nijak vadit. Žily spolu v jedný domácnosti, což bylo jistě rozumný. Pro takový osoby pamatuje jazyk označením starý panny, a to slovní spojení nemá vyjadřovat jen fyziologickej stav a životní určitej status, zároveň vypovídá cosi o zvláštních povahovejch rysech, jak se u takový osoby utvářejí v čase. Snad hašteřivost, snad zatrpklost, ale určitě dušená a líp nebo hůř skrývaná zášť vůči každýmu, kdo svůj život zařídil, řekněme, tradičním způsobem. Toto s lidma dělá nedostatek lásky. Měly dohromady spolu zajímavý, kontrastní jména, na úplnejch protipólech abecedy, A. a Z. Neupřednostňuju žádnou z nich, budu je tedy vždycky jmenovat v tomto pořadí. Skutečně to nic neznamená a nevyjadřuje. Hodnotil jsem je pro sebe navlas stejně, obě stejně záporně.

Všechnu svou lásku a péči, kterou nemohly dát někomu jinýmu, věnovaly právě H. Fakt, že se oženil, má vlastní rodinu, to všechno odmítly vzít na vědomí a obšťastňovaly ho co nejčastějšíma návštěvama. I potud by to ještě bylo docela v pořádku. G. ale samozřejmě naprosto a neskrývaně nenáviděly. Když přišly na tu svou návštěvu, G. moudře vyklidila pole a odebrala se do domu. Zůstaly usazený v zahradě, to bylo jejich teritorium. Nahlas pomlouvaly G., H. jen odevzdaně seděl, blahosklonně pokyvoval, příliš toho nenamluvil. To byla situace, tu jen tak někde doma neměli! G. všechno věděla, nezřídka i slyšela. Vztahy to byly naprosto příšerný. Ty návštěvy jsem samozřejmě nenáviděl. Dalším, koho zahrnovaly svou nepřízní, jsem samosebou byl já, jako kukaččí, sem nepatřící nevítaný mládě. Nevěnovaly mi nikdy ani pohled, byl jsem míň než vzduch. Bylo mi trpěno je nezdravit a též přehlížet. I jejich vztah k ostatním členům rodiny měl rozhodně daleko k vřelosti. Ze svý nelásky vyjímaly jen H.-ovy vnuky, R. a L. Když u nás bratranci pobývali, nosily jim dárky, sladkosti. Pocity to byly zvláštní, vybalujou tam z tašek bonbóny, zákusky, vedou sladký řeči, a já nejsem, neexistuju, klidně to všechno dělají i přede mnou.

 To ovšem nebylo vůbec všechno. Bylo to totiž okořeněný ještě tím, že mu, H.-ovi, z domova nosily jídlo. Nevím, jak často, mám pocit, že třeba během letní sezóny to bylo dokonce denně. Šlo snad o obědy? Večeře? Nejspíš soudím, že vynalezly cosi jako jídlo mezi jídlama. Tak si tam vždycky na tý zahradě udělali sezení, velký štokrle posloužilo jako improvizovanej stůl, na kterým rozložily nádobí, kastrůlky, misky, talíře, lžíce, příbory, prostě všecko, co ke stolování se vším všudy patří. To nebylo jen tak jídlo, to byly hody! Ani to všechno jedna plocha štokrlete nemohla pojmout. Pak zálibně sledovaly, jak zvolna a důkladně jí. Na okraj, k tomu jeho jídlu, docela zajímavýmu, třeba: pokud byly součástí toho jídla kosti, takřka obřadně se pustil do jejich obírání, pucování, tak říkal, nejen od sebenepatrnějších zbytků masa, ale i těch chrupavek, i ten morek z nich vysával, výsledkem musela být jen krásně lesklá a nestravitelná kost, s kterou si už jeho metabolismus nedokázal poradit a co už se musela předložit zvířectvu. Když třeba byla k obědu drůbež, to se musel konat nějakej svátek nebo aspoň neděle, nechal si snosit na mísu kosti celý rodiny a pustil se do toho pucování, což třeba vydrželo po značnou část odpoledne. Já z nějakýho důvodu mám odpor k příliš detailnímu čištění kostí, proto jsem se od toho výjevu odvracel. Vůbec jedl extrémně pomalu, jakoby bez nadšení, nebo právě naopak? Konzumování pokrmu nebylo u konce, dokud se na talíři nebo v jeho okolí nacházel sebetitěrnější zbytek potraviny, a je zajímavý, že tento povahovej rys nějakou cestou zdědili i bratranci. To vylizování talířů, vytírání pomocí třeba pečiva, to se mi protiví dodneška.

Celý to jídelní představení pak zabralo třeba i několik hodin a během něj se zpravidla na zahradě neobjevila ani noha, pokud tu nutně neměla neodkladný řízení.

Ta situace byla dusivá, a trvala ta psychologická válka celý dlouhý léta. Možná celý desítky let, žili tu takto i přede mnou přece. Nikdy jsem se na to netroufl zeptat. Bylo to téma jakési tabu. Ani nevím, jestli o tom vůbec někdy H. s G. vedli nějakou komunikaci. Ty dvě harpyje zkrátka patřily k jeho životu odjakživa. G. ho i s nima kdysi musela vzít, tak jak je.

                A přesto nastal zlom. Život někdy dokáže změnit jediný slovíčko, správně či naopak nesprávně zvolený.

Jejich poslední večeře, abych tak poeticky řekl, jsem byl osobním svědkem. Zas je tak pěkně vidím pospolu sedět, jak Svatá trojice, pod věncem z révy, on na lavičce se nechává rozmazlovat, letargicky jim dopřává sluchu, ony naproti na židlích, mezi nima to prostřený štokrle. Myslím, že zas je zrovna jaro. Motám se někde u slepic či co, nevím vůbec proč, přítomnosti těch tří jsem se co nejdůsledněji stranil, i slepic, koneckonců. H. zas jí to jejich jídlo, vylizuje důkladně ty jejich misky a kastrůlky, ony si ten pohled na něj užívají, trochu mu k tomu klevetí. Trvá ten stravovací obřad zas dlouho, pokud jsem na dvorku snad plnil nějakej hospodářskej úkol, už je dávno vyřízenej. Já snad jen nechci projít těsně kolem nich, a jinudy to z tý pasti do domu nevede, tak se tu poflakuju. Pravím, že to bylo nějaký vyšší řízení, že v tento den, v tuto chvíli se ocitám v doslechu, a jsem tak přítomnej okamžiku, kdy A., nebo prostě jedna z nich, nevím, proto se můžu přidržet toho abecedního pořadí, kdy tedy A. pronáší větu zhruba ve znění, to ti ona neuvaří, nebo tak něco.

Aby mi bylo teď rozuměno, problém netkvěl v tý větě samotný, v tom obsahu, ale právě v nešťastně použitým osobním zájmenu. Musím tu teď podniknout drobnej jazykovej exkurz. Slůvko ona, on, je z jakéhosi důvodu v jazyce značně nenáviděný a může posloužit jak rozbuška, a já nevím dost dobře proč a dost dobře to nedokážu vysvětlit. Využívám příležitosti a hájím tu teď pošlapávaný práva těchto slov, zcela neutrálních, kterejm však lidi připisujou nějaký nezaviněný konotace. Velice často jsou děti, ale zdaleka nejenom děti, napomínaný, neříká se on! Říká se jménem přece. Co bezpochyby rozkolů, nedorozumění, osobních i rodinnejch tragédií způsobujou tyhle nevinný zájmena, vymyšlený našima předkama kdysi určitě bez jakýchkoliv postranních pohnutek. Nevím, kdo kdy objevil, že se tyhle slůvka dají zneužít jako zbraň. Nějak došlo k tomu, a nesporně vinou nás, lidí, nikoliv vinou samotný slovní zásoby, že v jistejch situacích získávají jakýsi negativní zabarvení. Záleží na tom, v jakým kontextu se ty slova použijou, jak se hlasově podbarví, jestli se nedoplní mocným protetickým v, a kdo neví, co to je, ať si to běží někam rychle zjistit, protože jeho používání v určitejch situacích se naléhavě nedoporučuje. A jednu z těch situací vidím právě teď tady před sebou, když A. říká tu svoji nešťastnou větu.

Čili ve skutečnosti ta věta správněji zněla: to ti vona neuvaří. V tu chvíli se atmosféra rozpustilýho letního pikniku dramaticky proměňuje. Teď si uvědomuju, jak v H.-ově postavě bylo cosi velebnýho, biblickýho, ta jeho postava když se vztyčila, každej zpozorněl. Takovej postoj zaujal Hospodin, když vyháněl nezdárnou Evu s Adamem z rajský zahrady, takto ukázal napřaženou paží, kudy se mu mají nejkratší cestou klidit z očí, přibližně tedy směrem k brance. Tak výmluvnej byl ten postoj a to gesto, že babky si okamžitě začaly překotně sklízet nádobí, ačkoliv nic ještě nebylo výslovně řečeno. Chřípí se mu mocně dmula, myslím, že právě toto se při takovejch příležitostech říká v literatuře, ať už to znamená cokoliv. Ony do otevřený tašky shrnujou ty talíře a příbory, očima mu přitom polekaně visí na rtech, z kterejch právě s lomozem vychází osudovej ortel. To pro tebe není žádná vona! Okenní tabulky v domě, značně už chatrný, se zatřesou v základech. A. a Z. kvapně běží k brance, on bere ještě nějaký kastrůlky, který tam v chvatu zůstaly na štokrleti, a letí za nima ty nádoby. Někdo z nich to ještě sbírá ze země, tak mi už navždy zůstanou v paměti, tašky v rukou, běží, jako by o sebe navzájem zakopávaly, běží stařecky, kulhavě, spolupracujou zas přitom všechny údy, takto se opouští budova, kterou zachvátil požár, loď, která jde neúprosně ke dnu.

Toho dne byly u nás naposledy, zavřela se nad nima voda a nemluvilo se zas o nich, prostě tabu se vším všudy, jako vždycky.

Už možná dobrejch deset let od tý doby se směju, ale mám přitom zároveň nějaký tajný pochopení pro tu větu. Chápu, s těma vztahama tam, že A. a Z. nerady v hovoru nazývaly G. jménem. Ale od toho tady přece byly vynalezený ty neocenitelný zájmena!

Už jsem tu asi dřív naznačil, že dokážu trochu vidět do budoucnosti. Teď ale naprosto, možná i nezodpovědně poruším svoje vlastní pravidla a prozradím ještě víc, dokážu totiž předpovídat budoucnost na mnoho, mnoho let dopředu, doslova cestovat v čase. Neměl bych to sice říkat, ale pointu si ujít nenechám. Toto bude mít po letech jakousi dohru. H. zemře, to už nebude dlouho trvat. Přejde dlouhejch, skoro nějakejch dvacet let, pak umře Z., teď to tedy nemůžu brát podle abecedního pořádku. A. pak zůstává naprosto sama, dokonce potřebuje prý i jakousi péči. Nevím úplně přesně, jak k tomu dojde, ale dožijou potom svoje životy společně s G. v malý garsonce na sídlišti, a jakýsi kruh se uzavře. Nikdy se nedozvím, jak se tihle dva lidi dají dohromady. Prostě jednoho dne přijedu na návštěvu, a tam ty dvě. A budou spolu žít několik ještě pěknejch let a umřou takřka naráz. Život, to je zvláštní věc, rád žertuje.

Daniel Jahn

Recenzi románu Naivní sezóna si můžete přečíst zde.

Knihu si lze objednat v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.

Reklama