Čtenář se jistě zajímá – nebo aspoň to zajímá mě – jak jsme přišli k tomu domu, k zahradě a k tomu skromnýmu vinohradu. Aby se poučil ten, kdo se tedy poučit dá, jak se tak zásadní krok zásadně dělat nemá. My městští mamlasi jsme do tý doby, než jsme přibyli do tohoto svýho domku, neviděli vinohrad ani zdálky na obrázku… a možná ani čtenáři…
Při zakládání vinohradu hraje samozřejmě hlavní úlohu výběr stanoviště. Klima, dostatek vláhy, typ půdy, orientace pozemku. Musím konstatovat, že všechny kritéria, který najdeme na tý naší zahradě, jsou právě opačný k ideálnímu stavu. Pozemek, celej svah, jehož součástí jsme, hledí už milióny let přesně k severu a v dohledný době se na tom nic nezmění. Od půlky září tam sluníčko nevidíme. Co do složení ta zahrada, zdá se, bude navážka z všeho možnýho. Pokud se v ní najde nějakej humus, pak pochází z kuřinců, co je tu položily celý generace slepic. Město sedí na podkladu z opuky, a to je materiál nádhernej. Pokud ty kořeny za třeba třicet let si tu opuku dole najdou, mohly by z ní čerpat pěkný chutný minerály, otázkou je, jestli mě to tou dobou ještě bude zajímat. Z opuky tu byl kdysi postavenej celej hrad, kterej si vesničani ale postupně rozkradli do svejch příbytků, jeví se tedy, že tato česká typická vlastnost nepramení jen z nový doby. Takto ze zcizenýho materiálu je postavenej i náš dům, jen pro pořádek připomínám, že my s tím společnýho nemáme nic, když je tu už nějakejch dvě stě let. Mně je hradu líto, toto nedokázali ani Švédové, ačkoliv o to tuze stáli.
S vláhou je to jednoduchý, když prší, je jí dost, když ne, je sucho. A vím já, jaký to tady má pH, kolik tu může být vápníku, třeba? A že těch prvků réva potřebuje, to je k neuvěření. Normální člověk nikdy neslyšel pořádně nic o bóru, kterej ale taky se musí mít, když se chce toto pěstovat. Jaký jsou tu průměrný teploty, kolik hodin slunečního svitu ročně, to všecko radši nechci vědět. To bych si to tu musel sbalit a přestěhovat zahradu jinam. Nebo to udělat jak ti Číňani, kteří, protože už čtyři tisíce let neměli vlastní nápad, musí je krást. Tak jeden tento koumák kdesi ve Francii odcizil vzorek půdy, a takovou identickou vinici na Beaujolais si pak chemicky namíchali doma. A teď zase nějací šmejdi tam postavili zmenšenou Paříž, čemuž se ale směju, protože jim tam nikdo nechce bývat. Všude samej Číňan, Pařížanů málo. Postavili si tam Hallstatt, teď se chystají na Vltavu a Karlův most, prý! Což na to nemáme nějakej copyright?
My jsme prostě nějak přijali ten náš terroir. Velký přípravy pozemku se nekonaly, pěstovat tu léta zelený hnojení, vikev, jílek, vičenec, co to vůbec je? Hluboko to všecko zrigolovat, nic takovýho. Tím ovšem nikomu nevymlouvám, aby si pozval ten pluh, aby se živiny zapravily do hloubky. Možná, že jsme to neudělali, trpíme teď u hroznů vadnutím třapin a nevíme co s tím.
Suma teplot během vegetačního období by měla činit prý přes dva tisíce stupňů a ani o jeden míň, spočítal kdosi. To nejsme schopní dát dohromady. Jarní mrazíky ale, který často ničí čerstvě vyrašený výhonky, se tu moc nevyskytujou. Možná to je i tím, že teploměr v patře u vyhřátýho okna ukazuje o dva pěkný stupně víc.
Vhodnost stanoviště se dá určit bodovou škálou. Viděl jsem tu tabulku, odnesli bychom si jedinej bod z devíti, a to jen velmi těsně. Za tu orientaci pozemku nám odmítli dát i nulu. Co bychom si odečetli za vítr, kterej tu vane takřka nepřetržitě, to nás odsouvá do zápornejch hodnot. Naposledy si takto v dějinách vybral blbě pozemek pro svůj záměr praotec Noe. Nevhodnost stanoviště může vyvážit jedině výběr vhodnejch odrůd, který by měly raně dozrávat a být co možná nenáročný, odolný proti plísním. Proč zrovna vinná réva musí být tak hloupě háklivá, nepochopím. Sazenice jsem bral z Mělníka a doporučuju všem udělat totéž. Jde o novošlechtěný rezistentní odrůdy, u nás takřka zatím neznámý.
Já, pokud tedy chcete, a určitě ano, se zmíním, jak jsme k tý zahradě, včetně i toho domu, přišli. V tý době pochopitelně nehrály roli kritéria jako orientace pozemku. Hleďte na to coby na návod, jak se nemovitost pořizovat prostě nemá. Já mám k tomu psaní rozdělanou lahvinku, příjemný rozpoložení, nastal už večer, doporučuju udělat to taky tak. Ještě si k ruce beru pár dobovejch fotografií.
Na začátku byl dům v S., kterej byl kdysi sebranej naší rodině a v novejch poměrech pak navrácenej mně a sestře, kteří jsme jediní z tý rodiny tu zůstali. Tomu se říkalo restituce. A byla to pěkná lumpárna, protože co už se nemohlo vrátit, že se to nechalo spadnout, zkrachovat, rozkrást, neplatili pochopitelně žádní komunisti, ale my všichni. Byla nám vrácená i rozlehlá zahrada, tentokrát ve formě nějakejch akcií, protože tu dneska místo ovoce roste ošklivý sídliště, který jsme nechtěli. Ta sestra mi hned moudře řekla, že je jí jasný, nevím odkud, že dům bych chtěl nejradši jen prodat, a měla pravdu. Ona ovšem je ochotná se o ten dům starat. Oběhala všechno kolem tý restituce, tedy jsem souhlasil i s dalšíma všema jejíma krokama. Dohadování s drzejma partajema ovšem ona po pár letech rozumně vzdala, a vskutku se dům nakonec i prodal. Nešlo o žádnej palác, šest zanedbanejch bytů, ani jsem se tam nebyl nově podívat, vzpomínky na to žádný moc pěkný nemám. Tak jsem poprvé v životě měl nějaký peníze. Když jsem předtím neměl nikdy nic, tak vynásobte tu nulu pár stovkama tisíc a dostanete už slušnou sumičku. A hned se mi usadila v hlavě myšlenka, na všechno, na svět se vykašlat, koupit si někde nějakou maličkou ruinu, do který třeba i teče a která netopí, a tam dělat kdovíco, nevím co. Topit ohněm, nosit vodu. Posunula tu myšlenku dál V., moje tehdejší přítelkyně, nechtěla děti v Praze. Prodaly se tedy i akcie, který pak už měly poloviční než původní hodnotu, tak zdatnej já jsem obchodník na burze. Toto mi prosím někdo připomeňte, až mi zas nějaká vtěrka po telefonu bude nutit nějaký investování. A tak jsme s V. jednoho dne koncem léta jeli sem do D. si prohlídnout první tento dům na inzerát. Cestou jsem docela určitě říkal, kolem těch placatejch polí, kde jedinou známkou civilizace byly silážní jámy a zemědělský zchátralý haly, že tady budu bydlet jen přes svoji mrtvolu. Když jsme vystoupili z autobusu, hned jsem chtěl obrátit k ústupu, ale čekající chlapík nás oslovil, to jsem někdy vypadal, že mám peníze na opravdovej dům? A stala se stěží uvěřitelná věc, vedl nás jen za první roh a tam se otevřel pohled do tohoto údolíčka a na kousek toho Středohoří, a já hned prohlásil, že to chci, za což mě V. tenkrát kopla pod koleno, protože takto se to zkrátka nedělá. Přesto se stalo. Já myslím, že kdybychom nevzali hned toto první stavení, nemáme dodneška nic, objíždění venkovskejch haluzen, to není nic pro mě.
(dokončení příště)
O knize
„O pěstování vinné révy, výrobě a pití vína… To byl alespoň původní záměr. Natolik mě ruší další témata, že opravdu nevím kam dřív skočit. Žijeme totiž v paradoxní době: máme se nejlíp za dobu, co se to měří, ale naštvaní jsme jako nikdy. Trápí mě tyto věci, hledím tedy, aby trápily pokud možno i někoho jiného.
Berme tuto knihu jako jakýsi deník, kam jsem zapisoval věci důležité i nepodstatné blbosti. Některé blbosti jsem pak vyházel, některé nechal.“
Daniel Jahn
O autorovi
Daniel Jahn (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy nikdy nevznikly. V nakladatelství Dauphin vyšla jeho prvotina Naivní sezóna (2017), v nakladatelství Pragoline pak román Vinařský deník (2020). Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.
Vinařský deník lze objednat v knihkupectví Kosmas nebo v e-shopech dobrých knihkupectví, Naivní sezónu pak v nakladatelství Dauphin.
