
Daniel Jahn, z jehož nové knihy Vinařský deník Vám přinášíme další ukázku, servíruje víno trochu jinak než ostatní autoři. Třeba takto: „Večer si jako každej večer naliju sklenku a jako každej večer pak začínají hrát zprávy. A ať se čtenář taky trošku zapotí – uhádnete, v jakém roce mohly proběhnout tyto zprávy? Odpovědi do kvízu mi ale rozhodně neposílejte.“
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
Sebevražednej atentátník nám sebral v Afghánistánu čtyři vojáky. Nutno říct, že omylem, už mi zatrnulo, že tito mají něco i proti konkrétně nám. Všichni hovoří o hrdosti, bodejť, když v posledních válkách jsme jen loupali brambory. Je to velká ztráta, kolik takovejch máme? Jsou ti elitní vojáci strašně drazí. Tak měli rádi ten Afghánistán, že jeden z nich tam dokonce byl počtvrtý, jinej zas měl takovej plnovous, že není jistota, na který straně vlastně bojoval. Místo plnění rozkazů si zřejmě hráli zrovna s děckama a rozdávali bonbóny, jak lze soudit z toho, že těch mělo být údajně mrtvých deset! Mlsání škodí zdraví, mohlo by znít poučení, kdybych byl cynik. Jedná se, jestli bude státní pohřeb. Ty probíhají dost fraškovitě, pamatuju jeden takovej u Národního divadla, napochodovali tam vojáci a zahájili palbu, což vážně nevím, proč se vlastně dělá. Nepochovávali žádnýho hrdinu, naopak sportovce. Vzápětí se rozhoukaly alarmy všech aut na Národní a všichni se museli smát. Jak se musí cítit ti pozůstalí, kteří truchlí doopravdy a ne úředně? Hlavně na ten obřad proboha žádný vojsko nepouštějte. Největší pohřby vůbec jsou pak na lafetě děla! Každýmu, kdo ví, co vlastně ta věc je, musí z toho rozum zůstat stát.
Vojáky povýší, to si ovšem myslím, že jim je v podstatě už k ničemu. Ten pátej, co přežil těžce zraněnej, zřejmě zas ostrouhá.
Je pro státy dneska drahý držet si armádu, čehož si povšiml i kapitalismus. Vznikají privátní firmy, který vojáky cvičí mnohem efektivněji a pronajímají je vládám, jakýmkoliv a kdekoliv, prostě normální outsourcing. Taky disponujou charterovou flotilou moderní výzbroje. Dokonce prý je tento trh už přesycenej, konfliktů je málo a soukromejch vojáků moc. Když si tak vzpomenu na svou vojnu, na lemply a nemehla píšící po večerce pod dekou dopisy mamince, to dneska už opravdu není. Není ale taky žádná jistota, kdo konkrétně na koho vlastně střílí. To je taky globalizace. Kdybychom, čistě teoreticky, ještě někdy bojovali, což nebudeme, protože jsme v NATO, není vyloučeno, že by stříleli jedni Češi na druhý Čechy.
Co se týče tý globalizace, četl jsem svýho času rozhovor s jedním naším kdysi předním stolním tenistou, kterej vzpomínal na dobu, kdy třeba o titul bojovali Čechoslováci s Polákama. Toto taky už není. Dneska prý v tříčlenným nizozemským družstvu hrajou na mistrovství světa dvě Číňanky a ještě někdo, což by on zakázal a já taky. Když hraje Kanada s Ruskem hokej, rozeznám hráče jen podle dresů, ne podle jmen. Že se ve válkách za nás mydlí jiní mi ale mnoho nevadí, díky tomu zatím vítězíme.
Letošní rok je o něco delší, protože bude ukončenej přestupnou vteřinou. Zpomaluje se prý rotace Země. Ale cožpak to není průser, nemělo by se hlavně s tím něco dělat? Není i toto výslednicí, jak lidstvo planetu kurví? To nás přece musí nutně vychýlit z dráhy, nebo fyzika není. S údivem zjišťuju, že existuje i nějaká Mezinárodní služba tý rotace, hovno dělají!
Člověk prý tu vteřinu ani nezaznamená. Nevím, takovej, kterej se nemůže dočkat otevření láhve šampaňskýho, možná ano. Tady se totiž vyžaduje přesnost.
Nicotná vteřina. A za milión let se ještě budeme divit!
Mimochodem, naši televizi zas vylepšili. Můžu si teď pouštět pořady kdy chci, třeba si znovu pustit včerejší zprávy, pokud byly pěknější než ty dnešní. Když si chystám ty zprávy k obědu, ale jídlo třeba ještě není hotový, můžu si je pustit později, co se stalo před pěti minutama, je snad pořád ještě dostatečně aktuální. Můžu si je pustit třeba dvakrát, pokud bych neměl dost. Televizi zlepšili, zprávy zlepšit se nedaří.
O knize
„O pěstování vinné révy, výrobě a pití vína… To byl alespoň původní záměr. Natolik mě ruší další témata, že opravdu nevím kam dřív skočit. Žijeme totiž v paradoxní době: máme se nejlíp za dobu, co se to měří, ale naštvaní jsme jako nikdy. Trápí mě tyto věci, hledím tedy, aby trápily pokud možno i někoho jiného.
Berme tuto knihu jako jakýsi deník, kam jsem zapisoval věci důležité i nepodstatné blbosti. Některé blbosti jsem pak vyházel, některé nechal.“
Daniel Jahn
O autorovi
Daniel Jahn (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy nikdy nevznikly. V nakladatelství Dauphin vyšla jeho prvotina Naivní sezóna (2017), v nakladatelství Pragoline pak román Vinařský deník (2020). Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.
Vinařský deník lze objednat v knihkupectví Kosmas nebo v e-shopech dobrých knihkupectví, Naivní sezónu pak v nakladatelství Dauphin.