Mladý malíř, protagonista románu Naivní sezóna, z něhož Vám přinášíme pravidelné ukázky, má po celodenním chození krajinou, leckdy neútěšnou, po hledání námětu a malování jedinou starost: někde si najít příjemnou hospůdku – což v osmdesátých letech zdaleka není jednoduchý úkol – dát odpočinout nohám a zklidnit zjitřenou mysl. Další starostí a obavou bývá, aby obsluha nechtěla vidět průkaz totožnosti…
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
Zpátky do vsi se mi jde už radostně a rychle, otvírám dveře hostince, sedám. Spolustolovník odvedle se právě začíná dusit cigaretovým kouřem a zmítají jím záchvaty kašle. Výčep je celej dřevěnej, ale není to jen tak nějakej papundeklovej obklad nebo tapeta, je to fortelný tmavý lakovaný dřevo. To se mi líbí. To se hodně liší od zdejšího vnějšího světa. Mám hlad, a jediný, co se s tím dá tady dělat, je poručit si párek, podávám si tedy i s prvním pivem tuto objednávku. Pivo tu je dobrý, dokonce velmi, a rychle začíná vysílat signály do zemdlený hlavy. Tady, teď v tý venkovský osvěžovně zas vidím, že toto budu mít rád vždycky. Prostě sám si třeba sednout do hospody a nechat čas plynout, nemuset ani s nikým mnoho nebo vůbec mluvit, mysl nechat odpočívat, a všechny starosti budou venku. Takhle si vždycky sednout, když se něco povede, nebo i nepovede. Pranýřuje se sice to pití. Ale ono je na to taky třeba koukat z druhý strany.
Pranýřuje se sice pití, ale až je s podivem, jak vlažně. Přitom člověk by si řekl, že taková věc do vyspělý společnosti už dávno nepatří. Vyrábí se tu ale tolik alkoholu, že ho skoro nestačíme ani všechen vypít a jsme nejlepšíma pijákama na světě. Podle mě se to dokonce tiše podporuje. Lidstvo remcá a má k tomu milión dobrejch důvodů. Ať tedy remcá v hospodě, tam ať zapomene.
Na pivo je pěkný i se dívat, když je pěkný, když má jiskru, sledovat ten Brownův pohyb bublin, jak spolu dovádějí. Vzpomínám si, jak loni bylo velmi zvláštní léto, velice horký, v důsledku čehož nebylo pivo – takový máme hospodářství! Prostě třeba kolem pátý hodiny přišel chlap od pípy s tím, že pivo došlo, a co teď? Pivo je v hospodě nenahraditelný. Češi bez piva, to byl skandál nevídanejch rozměrů, skoro se čekalo, že padne vláda. Toto se letos naštěstí nekoná, teplo je přiměřený, piva všady dost a vláda si sedí pevně.
Je to krása. Taky už mám svoji oblíbenou hospodu, kam jsem začal chodit hned s úderem získání základního vzdělání, o těch nejpěknějších prázdninách. Ta hospoda na Podskalí, to byl v životě skutečnej zlom.
Ani nevím, kdy a jak přesněji jsem tam byl úplně poprvé. Dělali jsme výpravy za kouřením a nějak jsme se octli u řeky, u tý hospody, seděli jsme na břehu a tam někdo z těch starších kluků se nám nabídnul skočit pro pivo. Tak jsme seděli, polehávali na trávě, vykuřovali, nikdy v životě už nechutná cigareta a pivo tak jako v patnácti letech. Z reproduktorů šla jenom kvalitní muzika, ne jak z rozhlasu, slunce hezky dolů svítilo, čekala nás ta střední škola, snad už i nějaký holky, celej svět, jak se to tak zpravidla vzletně říká, atakdál. Všecko nám to vlezlo do hlavy.
Kde se dělo něco zajímavějšího?
Většina těch kapel, co se tu reprodukujou, oficiálně vůbec neexistuje. To jsme celí my. Takový pěkný písničky si umíme složit, a pak si je zakážeme zpívat. Totéž platí o literatuře, o všem. Na druhou stranu, ten pocit, že už jen tím poslechem něco překračujeme, je jakýmsi tmelivem pro to podhoubí tady, je to pocit opojnej. Ani bych snad příliš nechtěl žít ve státě, kde se smí úplně všechno, kde si na všechno dosáhnu z lenošky.
Teď, když jsem si na to všechno zas vzpomněl, zalil mě takovej zvláštní hřejivej pocit, že v tuto chvíli, na tomto místě si kladu závazek na penzi stát se alkoholikem. To je asi tak to nejlepší, co může člověk na starý kolena dělat. Dřív se to ale příliš nedoporučuje. Takový je tam báječný prostředí, na tom Podskalí, a tak skvělí lidi tam chodí. Samá nevyzrálá mládež, neuvědomělá.
Tý hospody kdyby nebylo! O takovejch hospodách se zpívá v písničkách. Popravdě, z dob její zájezdní slávy tu zůstal jen škaredej umělohmotnej socialistickej kiosek. Vedle rozpadající se starej čas. Ale nevadí! Stejně tu chápu, že někdo v hospodě může nechat mládí, peníze, zdraví. Tady dává člověk životu do držky. Venku je to obráceně.
Tahleta lokalita přímo vybízí k nedělním rodinnejm výletům, k poklidnejm procházkám maminek s kočárkama, ale všem těmto občanům radši doporučuju držet se dál od lokálu, alespoň v odpoledních a večerních hodinách. Schází se tady mládež, kterou člověk nevídá v průvodech, alespoň ne v těch oficiálních, máničky, příživníci, vágusové všech odrůd, a samozřejmě mladiství, kteří si tu užívají anonymity, protože slušní lidi si berou to moje doporučení docela k srdci a nechodí sem. V neposlední řadě se tu houfuje právě takováto klientela, že je to trošku za větrem, a hlavně sem vede jediná přístupová cesta a nad hospodou se dmou skály, který nabízejí nespočetně únikovejch možností. Čili esenbácký auto je vidět zdaleka a všici, co jim není osmnáct nebo mají jinej problém, vyskočí od stolů jak na povel a během pár vteřin jsou v prachu, a tak na těch stolech bývá víc opuštěnejch piv než hostů. Vidět je pak z úkrytů pěkně, jak auto nasraně odjíždí, ve skalách nemá šanci, a zábava může pokračovat.
Pokud si sem stoupne nezasvěcenec a zkoumá sociologicky ty lidi tu, nevidí na první pohled nic zvláštního. Znalec ovšem by věděl, že zády k tý cestě sedí jen ti, kdo mají jakžtakž čistý svědomí, u sebe průkaz a v něm řádný razítko zaměstnavatele, nic trestního momentálně na krku a datum narození taky mají v pořádku. My ostatní sedáváme k tý jediný myslitelný příjezdový cestě čelem, ve střehu a v převaze. Pokud se má někdo opít do němoty a imobility, doporučuje se to spíš těm s čistějším rejstříkem. Zahradní restaurace je trochu krytá živým plotem, je tu nějakejch deset dřevěnejch stolků, jejichž poměrně havarijní stav se neřeší opravama, ale zakrývá se dalšíma nátěrama emailem. Zákaznictvo se k mobiliáři nechová zrovna v rukavičkách. To samý židle, spoutaný s těma stolama řetězem. To všechno pak je stíněno věkovitejma stromama, teď z hlavy řekl bych snad kaštanama, ale úplně jistý to není. Nespravedlivě bych skoro zapomněl na betonový pódium, co se tu tiše rozpadá, kdy naposled tu mohli mít živou muziku a tanec? Na jednu stranu plove tedy řeka, ze strany druhý se tyčí ty skály, co chtějí spadnout a rozdrtit nás, samozřejmě ale jsou mnohem míň nebezpečný než ta Veřejná bezpečnost. Co ta už tu sebrala lidí! Stačí k tomu velice málo. Třeba delší vlasy než na oficiálním portrétu v občance, což mají všichni. Takřka všichni taky mají ten úřední dokument ve zbědovaným stavu, pokud vůbec ho mají. Jindy je důvodem přílišná opilost nebo vzdor vůči tý perlustraci. Často stačí zanedbanej vzhled džínovejch kalhot. Máničky se prostě nenávidí, jako všecko, co se děje neorganizovaně. Proti nim se tu vede boj, ne snad proti konzumaci alkoholu. Ti policajti, jak se jim líbí takováto jejich práce? Mají mladí za socialismu těžkej život.
Panuje tu taková zvláštní soudržnost. Koho ale berou, od toho ruce pryč. Toho tu nikdo nezná. A když někdo snad kladl odpor, viděl jsem pár hodně ošklivejch zásahů, z uctivý vzdálenosti.
Na druhou stranu, pro poctivost musím i uznat, že práce těch příslušníků není záviděníhodná. To bych dělat nechtěl, chodit do nejhorších hampejzů pro opilý delikventy. Mají ti chlapi nervy ze železa, či ještě z nějakýho trvanlivějšího materiálu. Těm dejte medaili za statečnost, nebo dokonce Řád práce!
To patří ke koloritu, že kdokoliv z nás už tu nemusí zítra být. A opravdu, za ty tři roky, co sem chodím, vyměnila se, omladila ta parta snad kompletně. Nechci říct, že snad všecky tyhle moje kamarády někam zavřeli, to není ani v naší společnosti úplně možný. Někoho snad pozřelo manželství, děcka, někoho vojenská mašinérie, někoho kombinace všech těch molochů, kterejch číhá v životě nepřeberně. Není snad ani úplně vyloučený, že někdo přišel k rozumu.
Tak tu sedáváme, pijeme, pokuřujeme. Taková je svoboda. Hovoří se hrubě, jak to v hospodě má být, a nikdo nás neopravuje, sedíme tu v odřenejch džínách a nikdo nás neposílá se převlíct do slušnějšího prádla. Tesilovým materiálem se hluboce opovrhuje. Ano, měl jsem tou dobou už taky svoje džíny. Bez nich bych tu měl těžkej život. To oblečení se nesežene v běžným obchodě, ani za běžný peníze, co tu obíhají, ale za jakousi náhražku západní měny v podobě jakýchsi kupónů, který ovšem mít u sebe je takřka trestný. Nemůžu ani říct, že by tu bylo nějak hodně veselo, spíš se na všechno svorně nadává. Nadává se na rodiče, jací to jsou kreténi. Na práci, na vojnu, která všem hrozí, a jak z toho. Na policajty, na svět. Nadávat tu lze ovšem jen od jara do podzimu, pak se stánek zas uzavírá, a je to škoda. Tak krásný prostředí! Musím to říct znova. Dřív tu třeba chodila snad i honorace. Dneska tady sedíme my.
S druhým pivem přichází i objednaná uzenina. Pouštím se do jídla s vervou, ne úplně a jenom z důvodu hladu, ale i proto, abych měl tu konzumaci už za sebou. Kdoví, co do toho dávají, není ani známo, jak dlouho tu ta věc čekala na svýho hosta. Chutná to jako slaný hovno.
Všechno ale má druhou stranu mince. Tenhle můj životní styl se stále častěji pochopitelně dostával do konfliktu s G.
G. byla posedlá prostě veřejným míněním, dalo by se říct. Pořád jen, co tomu řeknou lidi? Co by tomu řekli lidi? Pronášela se ta věta denně a dokázala se vztahovat i k těm nejvšednějším složkám života. Dlouhý vlasy, to bylo velký téma, pochopitelně, kolem nich ostatně byla i celospolečenská hysterie. Jak já jsem nosil vlasy, v partě jsem byl žabař. Ten vojenskej somráckej kabát, ten batoh. A ty džíny ještě, však jsem si je sám tajně musel zúžit. Kolik zanícenejch debat proběhlo na téma šířky těch kalhot! Někteří lidi prostě odmítají existenci pokroku.
Samosebou v jádru běželo o to, že podle G. je na nás okolím nahlíženo z trochu jinýho úhlu, než jak se hledí na rodiny řekněme s tradičním složením. Lidi, lidi… Já na okolní lidi pochopitelně kašlal. Zajímal mě jedině názor lidí z party.
A přidal se i novej prvek, když jsem argumentoval faktem, že toto, jedno co, přece můžou všichni, tak ona na to, ty nejsi jako všichni.
Bylo to celý deprimující.
Nemíním působit, chovat se nevděčně. Když o tom takto hovořím, ke každý větě by se dala napsat věta opačná. Jsem ochotnej se za ně i omluvit. Komu?
Ostatně, zanedlouho už budu moct pít ze zákona. Často o tý plnoletosti přemýšlím, co se pro mě vlastně změní. Jak to budu dělat? Pít nějak veřejněji, veřejněji chodit domů zjevně opilej, to asi ne. To by se ani mně asi nelíbilo. Policajti by mi ale měli dát pokoj. S nima jsem sice žádnej průser nikdy neměl, ale vždyť je to hrozný, pořád být ve střehu a sledovat v hospodě dveře. To není žádná rekreace.
Ale i jinak, ať trošku odlehčíme téma: taky já budu už volit poslance Národní fronty. Volit komunisty! Nebo takový, co od nich nejdou rozeznat. Mimo tu zmíněnou frontu tady politika neexistuje, mimo to tu může člověk jen zahrádkařit, včelařit, docházet do Svazarmu nebo někde cvičit, a hlavně do ničeho nekecat. Poslední volby probíhaly v tomto létě. Vyjde jedno, jestli to byly volby letošní nebo před čtyřma roky, ty výsledky od sebe nerozezná nikdo už od dob Klementa Gottwalda. Zařadím se tedy do těch víc než devětadevadesáti procent uvědomělýho národa. Je to myslím dokonce mnohem víc než devětadevadesát procent, ovšem ne víc než sto. Do sta pořád chybí těch pár desetinnejch příček, takže komunismus ještě nemáme. Co za vyvrhele je ta nějaká desetina, snad dokonce setina myslím, která nám to všecko kazí? Tak to ale chodí, ani sebekrásnější náboženství nikdy neovládlo celejch sto procent svejch obyvatel.
S těma volbama ono nestačí, že jim ty strašný procenta prostě hodí ten hlas, protože jinýmu ho dát nemůžou. Oni to ještě chtějí manifestačně, aby to bylo s muzikou a s jásotem. Je to nevkus strašlivej, křiklavej. Všecky ty předvolební schůze, závazky, který jsou palivem pro pracovní nadšení a nasazení, přesčasový hodiny. Chodí celý ty kolektivy, brigády socialistický práce volit společně, zřejmě aby se ohlídalo, že někdo nezůstane doma. Posádkový hudby vyhrávají studentům-prvovoličům. Máme dneska taky folklór, jako každá doba.
Republice práci, kandidátům hlas, takhle efektivně a do mrtě se tu vysávají lidi.
Kde, proboha, já za ty čtyři roky vůbec budu?
Jdu z hospody, hřejou mě zas příjemný a dobrý tři piva. Spolu s pocitem, že se mi v tvorbě dařilo. Kompenzuje to ten neútěšnej pocit z tý krajiny tady. Nějaká spravedlnost přece jen je, nějaký ramena se zákonitě vyvažujou. Každej člověk potřebuje cosi na takový kompenzování, a když nemá něco svýho, je jistota, že tady bude vždycky ten chlast. Proto asi se proti němu bojuje tak vlažně.
Daniel Jahn
Knihu si lze objednat v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.
