Římané potřebovali cestovat po své zemi z mnoha různých důvodů – legie aby střežily hranice a potlačovaly povstání, guvernéři a jejich podřízení úředníci kvůli správě provincií a zejména pak obchodníci proto, aby prodávali své zboží. Lidé a zboží po celé říši putovali z místa na místo a potřebovali dobré silnice. Římané je dokázali postavit.
První silnice v nové provincii obvykle stavěla armáda. Celková délka římských silnic se odhaduje na 160 tisíc km a spojovaly jednotlivé provincie s Římem. Nejznámější silnicí byla Via Appia vedoucí původně z Říma do Capuy a pak až do Brindisi. Již ve starověku ji nazývali královnou silnic. Byla široká až 8 m, po celé délce dlážděná, a dodnes jsou některé její části sjízdné. Silnice měly v Římské říši velký význam, a proto se stavěly důkladně. Po okrajích byly silnice vroubeny příkopy a kamenné patníky usnadňovaly výstup a sestup z koně. Milníky pak informovaly cestující nejenom o tom, jak daleko je do nejbližšího města, ale i o názvu silnice či o tom, kdo ji postavil. Římská míle = 1,477 km. Provoz na římských cestách byl tak živý, že si vyžádal vydání dopravních předpisů a omezení. Římané sice válečné vozy nikdy neužívali, ale vozů pro přepravu osob a zboží měli více než třicet druhů.
Pošty se stavěly v rozmezí jednodenního pochodu legie
Podél silnic, zhruba po 30 km, což přibližně odpovídalo dennímu pochodu legie, byly zřizovány poštovní stanice – statio posita a po nich dostala název i naše pošta. Římské silnice taky lemovaly četné hospody a zájezdní hostince.
Obchodu dominovaly zemědělské plodiny, oděvy a stavební materiál
Po silnicích se z venkova do měst přepravovaly zemědělské plodiny, vino a olivový olej. Do Říma a provincií se dovážely oděvy, koně, vlna, papyrus, stavební materiál, sklo, keramika a další zboží. Pravděpodobně ze všeho nejdůležitější byl obchod s obilím, z něhož se pekl chléb. Velké množství obilí bylo převáženo loděmi z Egypta a severní Afriky. Římané stavěli velké obchodní lodě o nosnosti až 1300 tun, které se plavily po Středozemním moři. V Římské říši bylo pro lodě vybudováno mnoho přístavů. Nejdůležitějším přístavem byla Ostia, asi 25 km od Říma, tam kde se řeka Tiber vlévala do moře. Řím měl v 2. století n. l. přibližně 1 milión obyvatel a v přístavu v Ostii žilo zhruba 50 tisíc lidí. V Ostii byly založeny lodní společnosti a byla zde postavena velká skladiště pro přepravované zboží.
Na obchodních lodích byly umístěny velké keramické zásobní nádoby zvané amfory. Byly užívány k převozu olivového oleje a vína. Loď mohla převážet až 6 tisíc amfor. Na obchodních lodích nebyly převáženy pouze potraviny, ale taky suroviny jako kámen a dřevo na stavbu. Taky drahé kovy na výrobu mincí a běžné kovy na výrobu nástrojů. Tak například cín, potřebný na výrobu bronzu se dovážel až z Velké Británie. Obchodní lodě převážely taky koně pro armádu a dálkovou dopravu, nebo divoké šelmy do amfiteátrů. Z Arábie se dovážely parfémy, z Indie drahokamy a koření a hedvábí z Číny.
Jantarová stezka spojovala Evropu do severu na jih
Jantarová stezka byla prastará obchodní cesta napříč Evropou. Vedla od Baltského moře k Jadranskému moři. Jantar, tato zkamenělá pryskyřice, byl v Římské říši velmi oblíbený. Ze severu se kromě jantaru po Jantarově stezce dovážel taky med, kožešiny a otroci. Z Římské říše se na sever Evropy vyváželo zejména sklo a keramika, oděvy, víno a olivový olej.
Hedvábná stezka spojovala Evropu s Asií
Hedvábná cesta z Číny až do Antiochei v dnešním Turecku byla dlouhá přibližně 8000 km. Termín není přesný, protože to nebyla přímá cesta, ale série cest mezi městy oázami, kudy chodily karavany. Cestování bylo pomalé. Karavana velbloudů urazila pouze kolem 34 km za den.
Jen velmi málo obchodníků cestovalo po celé obchodní cestě z Římské říše až do Číny. Většina z nich volila kratší cesty a předávala zboží dalším obchodníkům. Mnohá města, například Takšašíla a Petra se stala bohatými díly své poloze na obchodní cestě a byla proto středisky obchodu.
Z východu se do starého Říma dováželo luxusní zboží, například z Arábie parfémy a z Indie koření a drahé kameny. Velmi oblíbené bylo zejména čínské hedvábí. Římané toto luxusní zboží kupovali v obrovských množstvích. Římský spisovatel Plinius starší v prvním století n. l napsal: „Do Indie, Číny a arabských států plynou každoročně obrovské peníze – to platíme za luxus pro nás a naše ženy.“ Obchod probíhal samozřejmě v obou směrech. Za všechno toto luxusní zboží musel Řím zaplatit zlatými a stříbrnými mincemi, sklem a keramikou.
