Voda v bazénu se hebce leskla a poskytovala úlevu. Vilma se soustředila na pravidelná tempa. Od poslední operace jejího srdce uplynulo několik týdnů a pořád se ještě cítila slabá. Chtěla zesílit a věřila, že voda ji vrátí životu.
Vilmě bylo sedmdesát let a celý život pracovala jako lékařka. Její plavecká dráha končila v místech, kde ještě dokázala nohou nahmátnout dno. Měla strach z náhlé slabosti, ta se jí mohla stát osudnou. Plavala tam a zpět v prostoru pro neplavce a přemítala o tom, zda ještě někdy najde odvahu plavat v hlubinách. Věřila ve vodu. Bez ní nebylo života. A Vilma chtěla vodu a chtěla život, ale potřebovala vědět, že kdykoliv, bude-li to třeba, ucítí pod nohama pevnou zem.
Pohled na hodiny její úvahy přerušil. Čas, který si vymezila, uplynul. Zamířila ke schodišti a opatrně vystoupala z bazénu. Cítila se dobře. Voda ji znovu uzdraví.
Eva zděšeně pozorovala starou ženu vycházející po schodech z bazénu. Opatrné pohyby, ohnutá záda, nejistota a námaha v každém svalu. Eva se ošila. Kolik té ženě může být? Sedmdesát? Sedmdesát pět?
Eva prorazila pevným tempem hebkou hladinu bazénu. Bylo jí padesát let a rehabilitovala po úrazu. Ještě před pár týdny chodila hůř než žena, která ji před chvílí vyděsila. Teď chtěla plaváním a cvičením vrátit svému tělu předúrazovou pružnost a zřejmě chtěla i zvrátit čas. Cosi hluboko v ní se smálo: snaž se, jak chceš, pružnost se nevrátí a čas se nezvrátí. Voda ji ale hebce laskala a obnovovala v ní život. Věřila, že ji vrátí do hry.
Alice bez povšimnutí minula tmavovlasou ženu plavající soustředěně pomalými tempy tam a zpět. Alice měla na očích plavecké brýle, na hlavě plaveckou čepici a ukázněně pravidelnými tempy plavala. Nádech, ponor, výdech, vynoření. Napjaté svaly, bušení srdce, zrychlený dech. Třicet minut aerobního pohybu mezi dvěma poradami v pondělí, večerní masáž a solárium v úterý, ranní běh v parku ve středu, pauza ve čtvrtek a přes víkend cyklistika. Čtyřicetiletá manažerka Alice si sportem tužila svou fyzickou krásu. Pondělní plavání milovala. Voda byla přítelkyně, nadlehčovala a odplavovala starosti. Nádech, ponor, výdech, vynoření… Očistný vodní svět.
Karla se plácala se svou malou dcerkou v bazénku pro děti a se závistí sledovala ženu brázdící dráhu pro kondiční plavání. Tam a zpět, tam a zpět… Karla cítila v každé buňce svého těla napětí. Alespoň na chvíli zakusit slast svobodného pohybu…
„Janičko,“ oslovila svou malou dcerku, „ty se teď hezky posadíš tam na tu vyhřívanou sedačku a budeš se dívat, jak maminka plave.“
Janička zvedla k mamince své velké světlé oči a fňukla.
„Sama?“
„Sama. Jsi už velká holka, jestli budeš hezky sedět, dostaneš pak párek v rohlíku. S kečupem.“
„Tak jo.“
Janička vycapkala z bazénku, usedla způsobně na vyhřívané sedátko zapuštěné do zdi a Karla seběhla po schodech do bazénu. Zadívala se ostře proti hebké vodní hladině, prudce ji rozrazila prvním tempem a ladně se ponořila. Buňky jejího těla se blaženě uvolnily. Slastný vodní svět.
Dvanáctiletá copatá Terezka zatoužila umět plavat jako paní, která proti ní vystřelila od schodiště. Terezka se moc snažila, ale při plavání polykala andělíčky.
„Přidej, přidej,“ volal na ni tatínek, který plaval stále před ní.
Přidávala a přidávala, snažila se a snažila, ale cítila, že tatínek pořád není spokojený. Měla tatínka moc ráda a moc si přála, aby měl moc rád i on ji. Jenže plavala pomalu, lyžovala neobratně, bruslila mizerně a na kole svému sportovnímu otci nestačila vůbec. Chvíle s tatínkem byly vzácností. Terezčini rodiče se rozvedli a Terezka žila s maminkou. Pondělky patřily tatínkovi. Bral ji na plavání a Terezce se zdálo, že plavání jí jde ze všech sportů nejlépe. A tak Terezka plavala a plavala a doufala, že jednoho krásného dne projeví tatínek vůči ní uznání. Voda jí pomůže.
Čtyřletá Anetka stála na startovním bloku a netrpělivě čekala, až copatá holka pod ní odplave. Anetka ráda skákala do bazénu. Nadechnout se, vyskočit a bác, jako bomba prolomit vodní hladinu a zpomaleně padat a padat až ke dnu, pak se odrazit a vystřelit vzhůru nad hladinu.
Copatá holka odplavala. Anetka zamávala své těhotné mamince a radostně skočila do vody. Báječný vodní svět!
Její sestřička spokojeně plavala v obrovském břiše své matky, bezstarostně si cucala palec u ruky a vychutnávala si opravdový vodní svět. Dny měla sečteny. Zítra se poprvé nadechne a ucítí pod sebou pevnou zem. Dokonalý vodní svět bude navždy už jen hledat. Nejspíš v bazénu s hebkou vodní hladinou.
Povídka Evy Tvrdé
