Noc plná alkoholu a vzpomínek rozbušila v hlavě obrovské kladivo. Pach barev a terpentýnu dráždil k zvracení, přesto uklidňoval. Pach známého světa.
Venku mrzlo. Listopadové ranní šero uzavíralo jako poklop svět depresí.
Rozkašlal se.
Zvuk kašle se rozezněl v syrových prostorách malého kostela, proběhl všemi výklenky a zákoutími a vrátil se zpět ke svému zdroji.
Nad starým deskovým obrazem se hrbil muž a proklínal své živobytí. Fond Evropské unie uvolnil peníze na restaurování tohoto zapomenutého obrazu v tomto zapomenutém kostele a on jej restauroval. Peníze přišly v listopadu a v listopadu musely být vyčerpány. Rychle a účelově. Mohl tuhle mrazivou, syrovou práci odmítnout. Dostal by pak ale nějakou další?
Před kostelem tiše zastavil stříbrný mercedes. Nablýskaný vůz vytvořil paradoxní kontrast ke starému kostelu. Zašlá stavba obklopená stromy bez listí přinutila čímsi muže za volantem luxusního auta zastavit.
Šedivá mlhovina se protrhla a kostel na chvíli osvítilo slunce. Muž vystoupil z auta. Zadíval se na mohutné kostelní dveře. Zlatavé listí pokrývalo prostor v okolí kostela nadýchaným kobercem.
Muž pohlédl na své naleštěné polobotky a zaváhal. Pak se obrátil k autu, vytáhl z něj měkký teplý kabát a ten si oblékl.
Muž nad obrazem zapomněl na bolest hlavy, na kašel a na syrovinu kolem. Soustředěně sledoval stopy linií obličeje na obraze. Podařilo se mu odstranit letitou špínu a konečně zahlédnout cosi, kvůli čemu tady byl. Z obrazu se vylouply rysy Anděla Strážce.
Ticho kostela protnulo mohutné zaskřípání. Vstupní dveře se otevřely a zase zavřely. Na chvíli bylo znovu ticho a pak se ozvaly osamělé kroky. Po pár vteřinách ztichly.
Muž v naleštěných polobotkách a teplém kabátě zůstal překvapeně stát. Barevnými skly v oknech dopadalo do kostela temné světlo. Vrazil ruce do kapes a pomalu prošel malým temným kostelem k oltáři. Upřeně pozoroval naivní baroko před sebou a ani ho nenapadlo pomodlit se, či alespoň pokleknout. Svatý z oltáře na něj hleděl prázdným pohledem a natahoval kamsi před sebe ruku.
Mezi hroby na hřbitově opodál pofukoval vítr, občas nazvedl spadané listí a přesunul ho o kousek dál. Listí se stěhovalo a šustilo a spolu se šedivou oblohou a chladným vzduchem tvořilo dokonalou listopadovou kulisu.
Ženská postava v krátkém tmavém kabátku a džínech zasunutých do vysokých bot shrabovala holýma rukama listí kolem jednoho z hrobů. Shrabané listí pěchovala do připravené igelitové tašky. Listí se zpěčovalo a vítr je rozfoukával. Žena trpělivě čistila cestičky kolem rodinného hrobu a myslela na to, že se stala strážkyní. Ještě před pár lety by ji ani nenapadlo vydat se na hřbitov a čistit hrob, nosit na něj květiny, zapalovat svíčky. Teď sem chodí ráda. Je jí padesát let, má dospělé děti, manžela, s nímž žije už třicet let, práci, která ji baví. Myslí ale na minulost. Na lidi, kteří tady byli před ní.
Vyčistila okolí hrobu od listí, přeleštila suchým hadrem náhrobek, zapálila pár svíček a vložila je do barevných lampiček na hrobě.
Kdysi tuhle práci dělala babička, pak matka, teď je na řadě ona. Stává se strážkyní rodinných příběhů. Měla by k nim patřit i moudrost… Otřásla se. Snad i na ni jednou dojde.
Vítr rozehnal mraky a mezi hroby na chvíli zasvítilo slunce.
Její děti se založením rodiny otálejí. Čekají. Na lepší práci, na vyšší plat, na větší byt, na exotickou dovolenou…
Zapátrala očima po hřbitově. Je nová doba. Mladí lidé nechtějí děti, místo dětí mají psy.
Odvrátila se od hrobu a vykročila směrem k bráně. Vhodila tašku s listím a chryzantémy zvadlé mrazem do kontejneru a zamířila k autu pro kytici posledních chryzantém, které ráno nařezala.
Stříbrošedé audi vydalo kytici a žena zamířila ke kostelu.
Kostel skýtal tichý azyl.
Muž nad obrazem zatoužil po teple. Byt, kavárna, nebo zakouřená hospoda a trocha alkoholu… Náhodný návštěvník postávající před oltářem odehnal inspiraci. Vrátila se bolest hlavy.
Muž v naleštěných polobotkách zaznamenal v koutě kostela reflektor a pod ním muže s obrazem. Na okamžik zaváhal a pak k muži vykročil.
Muž nad obrazem usilovně předstíral práci.
Muž v naleštěných polobotkách se zastavil a pohlédl na obraz. Krásná, usměvavá a naivní tvář, štíhlé dlouhé ruce a křídla. Anděl.
Muž v naleštěných polobotkách náhle zatoužil být na místě muže nad obrazem. Mít staré džíny, teplou bundu, ruce od barev a rekonstruovat vzdálenou minulost. Překvapeně sebou trhnul. Jeho povoláním byla genetika, dobře vydělával a práce ho bavila…
Muž nad obrazem upřeně hleděl na obličej Anděla. Má tohle všechno nějaký smysl?
Ze zákristie vešel do kostela muž v sutaně. Poklekl před oltářem, pomodlil se a tiše zamířil k obrazu.
Ticho kostela zaniklo ve zvuku otvíraných dveří. Tmavým prostorem prošla žena, zastavila se před bočním oltářem a vložila do jedné z váz chryzantémy. Pomodlila se. Po chvíli cosi zaslechla. Překvapeně se otočila za zvukem a spatřila tři muže upřeně hledící na její obličej. Znovu se pomodlila. Rozpačitě si upravila ofinu a odešla.
Když zmizela, muži se obrátili k obrazu.
Restaurátor nevěřícně hleděl na oči, ústa a klenbu obočí Anděla starého několik set let.
Genetik zadržoval dech. Ještě před chvílí se domníval, že obraz by mohl být starý i pár set let. Teď zapochyboval. Je možný tak věrný přenos přes několik staletí?
Muž v sutaně se usmál. Překvapení v obličejích obou mužů potvrdilo jeho dojem. Před pár staletími kdosi v tomhle kostelíku namaloval místo Anděla Strážce skutečnou ženu a její prapradceru on sám teď tady občas potkává.
Restaurátor vdechl pach barev a znovu se ponořil do práce. Už přesně věděl, jak Anděl Strážce vypadá.
Muž v sutaně se odebral do zákristie.
Láska je zázrak, pomyslel si a rychle se pomodlil.
Kostelem zazněly vzdalující se kroky genetika. Jeho naleštěné polobotky nevěřícně cvakaly o kamennou dlažbu.
Anděl Strážce za ním hleděl a něžně se usmíval.
Eva Tvrdá
