Stěhování rodičů aneb Co dělat, když dům nevyhovuje více generacím?

Maminka je nemocná, tatínek potřebuje pomoc, u nás je místo, znají to tu, jezdili k nám. Takové mohou být úvahy o tom, jak vyřešit zhoršující se sebeobsluhu našich blízkých. Už nějaký čas přemýšlím o tom, jak sepsat pozorování o tom, jak (ne)stěhovat seniory.

Začnu tím nejjednodušším, domem jednoho rodu, vícera generací. Často se mi již stalo, že po návštěvě rodiny se někdo plácl do čela, že vlastně mají v přízemí domu volný pokoj nebo byt. Mnozí lidé totiž nechali nejhezčí bydlení v přízemí mladé rodině a přizpůsobili si patro nebo podkroví. Rozhodli se někdy po čtyřicítce, kdy vyběhli schody jako čečetky a nic jim nescházelo.

Jeden z takových domů, velká vila, si naskládal neuvěřitelné překážky pro člověka, který se sám na nohou neudržel a zvednout nohu na schod o výšce 25 cm byl pro něj problém.  Navštívila jsem ho v době, kdy potřeboval pomoci i do krásně vybaveného sprchového kouta – ten měl  hranu vaničky přes třicet čísel nad podlahou. Kdysi byla úžasně praktická, dalo se v ní navíc přemáchnout prádlo. Ve dvou patrech pod ním obsadily dvě děti dva hezké byty a úplně nejníž „suterén“ měl okna dost vysoko na to, aby mohl být pokládán za trochu zanořené přízemí. Jak zde vyřešit pohyb člověka, který už používal vozík?

Kdepak, žádný přesun, co by vás logicky hned napadl. Všechny další nápady byly také marné. Rozšíření jedněch úzkých dveří nešlo, futra byla originálně a důkladně zapuštěná (promiňte, odborné detaily si již nepamatuji).  Dobře, postel byla tudíž v obytné kuchyni.  Změna sprchového koutu? Moc by neřešila, prostor je mrňavý a vestavba velmi drahá. Schody? Sedačka nepřicházela v úvahu, překážel různý nábytek a nebylo myslitelné, aby dvě spodní rodiny uvolnily prostor. Navíc do zvýšeného přízemí a do vchodových dveří vedly další schody, pět a tři. Schodolez? Část schodů měla lino, schodolez by je mohl potrhat. Výměna? Nemyslitelné, mladí jsou zvyklí a už v jednom z bytů mají i další mladé. A zpřístupnit onen sklep? Jak to, zbavit se několika dílniček?! Ano, přístup by byl jednodušší, ale těch úprav!

Stáří a nemoci patovou situaci konkrétního klienta posléze vyřešily, bohužel. Pro situaci s překážkami na schodišti však existuje drsné, velmi rychlé řešení: pozvat hasiče. Ti zúžení prostoru nemají rádi. Bohužel mi je jasné, že v některých případech by se strhla veliká nevraživost a možná naschvály mezi generacemi. Vím, že zásah hasičů, byť zcela správný a žádoucí (vždyť v případě požáru jde o veliké ohrožení životů!), je akcí, kterou sebenešťastnější  vězni nerozjedou. Jak by to vypadalo, udávat rodinu!

Stává se, že se celý dům přepíše mladým, s věcným břemenem. Je tomu asi deset roků, co jsem se setkala s devadesátiletými manželi. Ti si vybrali byt dobře, zůstali v přízemí, syn s rodinou šli do patra. Jenže rodina se časem rozpadla, syn odešel a dům dal dětem a exmanželce.  Ještě v době, kdy bylo manželům pouhých osmdesát, nebyl problém. Jenže paní začala ztrácet paměť a pán pohyblivost. Měli několik dcer, ty se střídaly v péči, ale pokud zrovna byla jen jedna, dřela se jako kůň. WC i koupelna totiž byly v mezipatrech. Jak mi dcery řekly, ve svých sedmdesáti letech tahat rodiče na zádech do patra je už pro ně nadlidský výkon. Navíc mohly chodit jen několikrát denně, mezitím rodičům musel posloužit kbelík s poklicí. Do toho babička pořád něco hledala ve skříních, kramařila, rozhazovala věci… A s novými majiteli domu nebyly vztahy právě srdečné, potřeby starých manželů (obsazování JEJICH koupelny a WC) je obtěžovaly.

Další takový dům s manželi v patře byl také přepsán na syna. Dokonce v době, kdy již jeho maminka jezdila po své kuchyni na židli na kolečkách, neschopná postát, ale uvaříno mít musela, také leccos uklizeno muselo být.  Jen do vany jí manžel musel pomáhat a na větší úklid a nákupy si platila kamarádku. Spodní synův byt byl prázdný, rodina rozhádaná (další děti s vnoučaty přijížděly tu a tam z dálky), úzké točité schody udělaly z paní vězně. Dům měl krásné nové dveře (ty, co se dávají tak šikovně, že z nášlapné plochy schodu zbyde sotva polovina, protože spodní spojnice dveří udělá práh) a vysoké tři  vstupní schody, které nemohla zvládnout.  Náhle manžel potřeboval víc pomoci, než ona, potom zemřel a jinak činorodá pracovitá dáma zůstala sama, odkázaná jen na přítelkyni a  na bývalou snachu. Možnost opustit byt se podle ní řešit nedá, původně myslela, že by šla s manželem do domova, ale nestihli to.  Kam by dnes  odcházela sama, mezi neznámé lidi? Má před světem uznat prohru, že se s tolika dětmi a vnuky nedohodne? Již několik měsíců vzdoruje a váhá.

Několikrát jsem byla v domech, kde přízemní byt opustili mladí nebo jiný příbuzní a moje návštěva s diskuzí a dotazy, jak situaci řešit, napomohla úvahám o využití opuštěných místností. Leccos se může změnit, když lidé odstoupí od aktuální situace a podívají se na věc „čistýma, odpočinutýma“ očima. Pokud někdo řeší problém, není výjimkou, že myslí jen jedním směrem, jako by měl nějaké klapky na očích a možností vedle si nemohl povšimnout. Máme pro to výraz „rozbřesklo se mu“. Moje práce mi dovoluje leckde nakouknout pod pokličku a jsem velice ráda, pokud se podaří nároky péče lidem ulehčit, inspirovat je.  Leckdy si lidé neuvědomí (na první pohled drobné) nedostatky. Jsou rádi, že se přestěhování vydařilo a mohou zase lítat s vyplazeným jazykem a stíhat, co se dá.

Posledním příběhem, který dnes budu vyprávět, se týká přestěhování maminky do domu dcery. Všechno dost čerstvě zařízené, v koutě s umyvadlem narychlo udělaný (pomocí sádrokartonu) sprchový kout a WC, kam se maminka jakžtakž ještě nedávno dokázala sama doštrachat. Snad by to zase šlo, pokud  se bude víc hýbat. Byl to šikovný pokojík, nejjednodušší řešení – byť v prvním patře. Maminka je malé postavy, okna jsou posazená trochu výše, takže moc ven nevidí, zvláště, když celé dny posedává, polehává. V koutě proti dveřím a oknu vpravo má postel, u ní svou starou knihovničku, podél lůžka je konferenční stolek s rychlovarnou konvicí a křeslem. Má tedy hodně svého původního nábytku a nemusí si připadat jako v cizím. A co dál? Hm, holé stěny, na oknech květiny, ale už se o ně nestará, vadnou. Pokud paní usedne do křesla, sama se nezvedne. Nemá tedy po ruce nic jiného, než jí rodina připraví na stolek. Může si uvařit čaj, kávu, sníst ovoce, snídani, pustit rádio.  Je ráda, že je  tady,  nestěžuje si. Ožila však, když jsem se ptala na pár věcí a co se překvapená dcera nedozvěděla?

Paní nevezme do rukou jedinou věc z knihovničky, je daleko.  Drží se v posteli dál od zdii, je studená (ale pouhá tkanina jako bývyly kdysi, nebo rohož by ten pocit vyrušila). Pokoj jí připadá takový neobydlený, neví, jak to popsat. V pom okamžiku již dceru napadlo, zda jí nechybí fotografie a obrázky, které mívala na zdi. Došly jsme v probírání detailů až k lůžku, které neposkytuje oporu pro zvednutí se do sedu (i na válendu se dá do nohou  připevnit něco jako hrazdička, třeba provaz se smyčkou) a do křesla bezmocně zapadne, je hluboké. Takže kdyby měla podsedák… Jsou totiž dny, kdy ji nohy vůbec neposlouchají, nemá sílu se zvednout a postavit.

Mytí a WC si stará paní chválí – na inkontinenci moče má kalhotky a během dne ji několikrát odvedou na záchod a pomohou umýt. Poslední týdny se sama do koupelničky nedostane.Všichni musí přes den do práce, paní bývá zhruba na tři čtyři hodiny dvakrát denně sama, ale péče jinak postačuje. Kdyby jen něco mohla sama udělat, postavit se, posadit, přesednout!

Všimli jste si maličkostí, které by staré mamince umožnily víc samostatnosti? A to nemlucím o kapsářích, jaké mnohé známe. Šily jsme je pro své děti a věšely nad postýlky. Maminky by jistě nepotřebovaly hravé motivy, ale vzít starou dekorační tkaninu nebo kus plyše, fleecové deky? Aha. Už je vám jasné, jak jednoducxhé by to mohlo být. Ba co víc, nakolik by pár kapsiček zvýšilo komfort. Kapsička na mobil, kapesník, vlhčené ubrousky, brýle…  Na stolku nebo židli u lůžka může poptom být jen jídlo a pití. Prozradím vám, že jsem kapsu našla našitou i na jednom starém prostěradle, nejspíš visela přes pelest – a máte další inspiraci, i kapsář můžete vymýšlet.

Vzít maminku nebo tatínka k sobě není jednoduché a jistě nejde pouze o samotné bydlení. Člověk je tvor společenský a potřebuje být součástí komunity. Je dobré, když se dozvídám o lidech, kteří znali sousedy a přátele svých dětí a těší se na život u nich,  protože nebudou omezeni pouze na rodinu. Plánují své stěhování a svůj další život právě s tím, aby tam u dětí žili, nebyli pouze středem péče.

V životě ústavním se rozvíjí práce se seniory v takové míře, že se stává často i výsadou dostat se do některého dobrého domova. Proti osamělosti v péči rodiny (která hodně seniorů trápí, když mladí nepotřebují žádnou jejich pomoc a jsou věčně v práci) je tu velkým bonusem šance na setkávání s vrstevníky, nová přátelství apod. Daří se to i v domech s pečovatelskou službou, tu a tam lze seniorům umožnit denní pobyt ve stacionáři nebo „domovince“.

Samotné kluby důchodců nemusí dostatečně uspokojit potřebu po společenském životě, třebaže věřím například té mamince s pojízdnou židlí, že by tam hned organizovala, až by se hory zelenaly – jen kdyby nebyla tím vězněm prvního poschodí! Kluby totiž mohou být spolkem těch, co spolu mluví a ostatní se ostýchají, zda by je vzali mezi sebe. Nebo nechtějí mít nic společného právě s touhle skupinou straých známých.  Kluby bývají otevřené na pár odpolední v měsíci a senioři si nejsou jistí, zda mohou kvůli tomu „obtěžovat“, zatěžovat svou rodinu potřebou přepravy do dotyčného místa. Dokonce znám devadesátníka, který byl nejistý i v žádosti o doprovod do „své“ hospůdky, po které se mu stýská.  Dokonce za ním pár štamgastů chodilo domů, takže by byl mezi známými! Jeho děti překvapilo, že po tom tolik touží a hned ho vypakovali, ať si u pivka Na růžku posedí. To bylo radosti a slávy!

Samozřejmě, nechuť opustit pokoj, byt a dům má své kořeny nejen v neobtěžování, ale právě v nejistotách a jakémsi psychickém zacyklení. Nejde o vlastnost pouze starých lidí. V jakémkoliv věku se dokážeme doma uzavřít, když se nám chvilku nechce mezi lidi. Prorážet vlastní bariéry a vyjít ven, kamkoliv, dopřát si kino, divadlo, koncert, procházku, ba i setkání s přáteli, nad tím vším se dá mávnout rukou a říkat si, že doma je to jednodušší, pohodlnější a proč se namáhat. A tak jsou dny jeden jako druhý, klídek, ticho – a uzavřeme se jako vodník v tůni.

Připočteme-li k tomu často bolestivý pohyb po sschodech a nerovnostech, byť s podepíráním další osobou, není se už vůbec, co divit. Kdo by se nějak nadšeně sám týral? Jenom ti, kdo vědí, že být venlku je opravdu cenná odměna. Cvik však dělá mistra a pokud několikrát překousne člověk samotný a také ti, co ho tahají ven mezi lidi, všechno to váhání, remcání a námahu, vyhrají všichni. Pravidelný pohyb snižuje i tu bolest, to je neoddiskutovatelný fakt. Venku navíc čeká spousta podnětů. Člověk se nadechne, žije, vidí, co je nového, co se změnilo.

Máme k dispozici stále více vymyšleností pro pohyb venku, města zvýhodňují i přepravu MHD – u nás jezdí Seniorbus podle objednávek, řidič pomáhá nastoupit a má prostor i pro vozík. Při pouhé cestě autem, například od doktora, není zbytečné udělat okruh a ukázat, co se změnilo po městě a okolí. A co zastavit u louky nebo lesa, utrhnout kytku, donést? Třeba pomoci udělat několik krůčků v měkké lesní půdě – mimo městskou dlažbu se chodí příjemněji. Není to o nic větší ztráta času, než kdyby se u doktora čekalo o půl hodinky déle.

Stěhování  se tedy netýká pouze místa pro spaní, ale maličkého kusu domova, který je útulně pohodlný, přizpůsobený, a ze kterého lze vycházet mezi lidi, spokojeně se do něj vracet a mít si o čem povídat.

 

 

Reklama