Věk nebo potíže s vlastním životem se ohlásí nejčastěji s pohybem. Však znáte ten vtip o tom, že když se ráno probudím a nic mne nebolí, jsem mrtvá. Sebrat odvahu a pohnout rozvrzanými klouby, to bývá těžký oříšek a hned na začátku dne. Zvláště, když se o slovo hlásí další nutné věci. Sportem ošlehaní mazáci vědí, že se to prostě musí rozhýbat a potom bude hej. Nebo to alespoň půjde líp. Čím si můžeme zpříjemnit nebo ulehčit vstávání? Například položením další matrace na místo, kde spíme, klidně i do obýváku na sedačku, kam se běžně hluboko zanoříme a potom, aby se člověk hrabal na okraj, odkud jakžtakž vstane. Matrace zvedne posed, takže odpadne zvedání se z ostrého úhlu (záda/nohy), dokonce se člověk pošoupne snadněji na kraj. Proto mají nemocniční lůžka výšku 90 cm od podlahy k matraci. Dobře se z nich vstane. Do křesel jsou dobré podsedáky, lidé si chválí i kutilské rozřezání (a následné potažení) tlusté molitanové matrace.
Některé hospodyně mají problém s tím, co by řekli lidi, kdyby to viděli.
Je otázkou, jestli něco někdo říct může, když do bytu nikdo nechodí. Jak by to ale vypadalo? Nebylo by to tak hezky souměrné? Vždyť se dá popřemýšlet o potahu, a pokud sedačka není ještě aspoň třicetiletá, jistě je za pár let prosezená. Po revoluci se k nám již dostal sedací nábytek, vyráběný pro rychlejší spotřebu, i tříletou denně používanou sedačku, naprosto prosezenou, jsem již viděla. Navíc bývalo zvykem parádní obývák spíš šetřit a hodně udržovat, než v něm pořád žít. Ona i ta stařičká sedačka může mít své mouchy, ale dá se jí život prodloužit. A což teprve staré kanapátko nebo křeslo! Lze je zrenovovat, protože se vyráběly pro celý život. Ale stojí to peníze. Zůstaneme u navýšení sedu polštářem.
Když tedy celkem dobře vylezeme z postele a zvládneme kroky, míříme do koupelny a na WC. Dodnes jsem nepochopila, proč se při renovaci nebo stavbě domu kašle na mužské. To nikoho nenapadne, že by se pro věkovitého pána nebo člověka s pohybovým problémem mohl nainstalovat pisoár s madlem vedle? Vždyť i mnohé pečující manželky tvrdí, že jak si chlap musí sednout, už to není to pravé ořechové.
Koupelnu a WC by měl člověk opravdu promýšlet už kolem padesátky!
Vana, to je jasný problém, to jsme si během života vyzkoušeli i při horečce a pocení, tam si madla přidělá už leckdo. Do paneláku na umakart lze dát i přísavková, rozhodně nespoléhejte na držákovou tyč u sprchy. Uvolní se. Není určená pro oporu a zabránění pádu. Také sedátko na vanu je nutné vybírat s rozmyslem, plastová – jsou zkrátka plastová, musíte brát ohled i na váhu těla.
Napadlo vás ale, že když jste kdysi spokojeně přivítali sprchu s hlubší (praktickou) vaničkou, bude vás za pár let zlobit? Někdo totiž tak špatně ohýbá kolena, že i nohama jenom šoupe a vadí mu i prahy. Do sprchy se takový člověk sám nedostane. Navíc je vanička málo plochá, klouže – a židlička? Nemusí se vejít, může se viklat – a plastová podlážka časem stárne a praská. Snad nejlepší je sprchová podlaha z dlaždiček a jen s nízkým okrajem.
Někdo při ranním mytí sedí na vaně, jinému se tam vejde šikovná židlička, jiný využije posezení na chodítku. Znovu se ale vrátím k prahům. Chrání před průvanem, upevňují celoplošné koberce – ale obojí se dá ošetřit. Průvan a chlad od podlahy teplými ponožkami a bačkorami (pozor na ty moderní, co mají tenkou podrážku, vyplatí se koupit trochu větší nebo do nich až po rozšlápnutí přidat vložku), upevnění koberce zvládne podlahář lištou.
Jsme v kuchyni. Mnozí lidé si rozestavěli nábytek tak, aby od linky přenesli talíř s jedním krokem a otočením. Člověk na vozíčku nebo s chodítkem si může jídlo převézt – ne rovnou na talíři, ale v uzavřené nádobě, z níž potom na talíř jídlo odebere. Nepotřebujete invalidní vozík a nemáte chodítko s košíkem? Jedné paní posloužil i kočárek na panenky. Přetahovala si pomocí hole dózy s jídlem a potom zase přenechala kočárek vnučce. Měl ideální výšku, jakou potřebovala. Viděla jsem i šikovnou hospodyni na pojízdné kancelářské židli. Svištěla při vaření po kuchyni, myla nádobí a také žehlila jako drak. Lidé jsou nápadití, ale jejich vylepšení málokdo zná. Víte, jak se do Čech dostal skateboard? Jeden vědec se měl starat o rodinu, když manželku bolela záda. Jenže to by nezvládl práci a rodinu zároveň. Tak prý kdysi dávno za „totáče“ přidělal na delší prkno kolečka a manželka na něm vleže ukočírovala běh domácnosti s několika dětmi. Pověděla mi to na něj sousedka.
Jdeme ven. Ouha, schody! Leckdo se pověsí na zábradlí a tak nějak pomaličku střídá nohy a sklouzává dolů, hůlku nějak přidrží. Jiný takto přidrží „Ervéhápku“, tašku na kolečkách, která poslouží i jako opora při odpočinku. Zvláště lidé se dvěma francouzskými berlemi již dávno objevili výhody batohu na záda. Ovšem tady je potřeba zachovalé nebo málo omezené hybnosti ramen a paží, aby ho opět lehce sundali a nasadili. Sportovní oblečení nebo sukně k batohu? To je jedno, důležitý je účel a pohodlí. Jen se podívejte na mladší okolí.
Když jdeme ven, je vhodné myslet na návrat.
Ne vždy je po ruce soused, který pomůže. Domy se uzamykají, takže by neměl přijít nikdo cizí a škodit – proč se tedy v domě nedomluvit a na odpočívadla nebo i na patra nedat židle, které třeba už někdo vyřadil? Proč si vedle kytek, které zdobí chodby, neudělat sedací koutek? Právě na to, abychom popadli dech a odvahu pokračovat. Lavice, křesílka, židle… Cokoliv. Všichni stárnou, mladí tahají těžké nákupy nebo onemocní. Stačí obyčejná chřipka, aby pochopili účelnost posezení.
Dobrá, vyjdeme ven. I tady se hodí nějaké posezení, lavička před domem nebo u zvonků – židli se stolkem vídám i v závětří u panelákových vchodů. Připevníte desku na zábradlí, dáte lavici a potěšíte i kuřáky, co tu mohou besedovat a vyhození na balkon jim vždycky nevyhovuje.
A dál? Žádejte po městě dostatek laviček. Některým lidem vadí, že je používá i mládež, ale vždycky si vzpomenu na trpce úsměvnou příhodu z okresního města, kde rázná důchodkyně zatrhla mládeži posezení, a že měla v krvi důslednost a dost času, město z celého sídliště lavičky stáhlo. Námitky kohokoliv dalšího nezabraly, ona snad i nějaké podpisy sebrala. Mládež se stáhla do blízkého parčíku, kde už řádí tuplem, samotná iniciátorka se dnes sotva plazí, ale domluva s městem je po třech letech těžká. A ví se, kdo za to může, paní si užívá nevraživých pohledů. Tušili jste, že lavičky mohou být i výškově uzpůsobeny potřebám člověka s horším vstáváním? Vyjednávejte, žádejte, využívejte.
Jsme zase o kus dál. Dětská hřiště. I vy můžete žádat, aby se pro vás do takového hřiště zabudovaly prvky, jaké pomohou rozcvičit klouby. Jen se někdy podívejte na ty gumové čínské seniory! Doma samotného nikoho cvičit nebaví a málokdo si troufne na hodiny společného cvičení, bojí se zesměšnění. Tady je výhoda hlídání prcků. S nimi babička i dědeček leccos vyzkouší jakoby v rámci společné hry. Navíc je známo, že pohyb zlepšuje náladu a rozpouští depresívní stíny a chmury na duši. Rozpouštějte, co to dá!
Další je pohyb na větší vzdálenosti. Už jsem se rozpovídala o starých řidičích. Města mají na starosti provoz MHD, jenže dovnitř se každý nedostane. Lze to řešit, nebo snad jde o začarovaný kruh? Představte si, tady u nás je obec Krásná, kde jezdí jednou týdně mikrobus pro seniory, který je vyloží u marketu a zase vyzvedne i s nákupem! Mohou ho využívat i školáčci, hasiči – mikrobus nezahálí. Zavádí se tam leccos, třeba možnost zpráv do mobilu namísto dřívějšího hlášení rozhlasem. Nejlepší vesnice roku 2015 si svůj titul zasloužila.
Kdo by byl uvězněný v domě, protože se stěží dostane ke vchodu, má skvělou možnost na ven osedlat elektrickou tříkolku. Na jaře stála v akci kolem 17 tisíc. Po městě nám jich drandí stále víc. Nepatří zatím mezi pomůcky, na které by byl státní příspěvek, ale považte, dá se s nimi zajet i k hospůdce! Právě ve čtvrtek jsem se smála, že před Tescem parkovaly tři a paní na jedné z nich mi říkala, že čekají na čtvrtého, až obhlédne další obchod. Tyhle vymoženosti mohou jet tak pomalu, že jim stačí pěší doprovod. A děti by duši daly za svezení! Své výhody má i cyklistická tříkolka, sní o ní jeden pán, co miloval turistiku, ale rovnováha už není to pravé ořechové. Snad mu rodina přidá a bude i na motorek.
Opět se vracím k tomu, že problém je tak velký nebo malý, jak si ho lidé sami dělají.
Jak vidíte, potřebujeme se také vracet k rodinnému a sousedskému soužití, umět se podívat s nadhledem sami na sebe. Vídám totiž mnohé lidi, jak klopýtají, potácí se, rozhodně nejsou opilí, ale hůlku, tu by nepřenesli přes srdce! Dát najevo slabost, ONI! Jsou tak stateční, že přehlédnou, jak jiní rychle přejdou na druhý chodník nebo koukají jinam. Velmi nechtěnou nálepku dostanou právě díky hrdosti a nepošramocenému sebevědomí.
Poznávám je na ulici i na první pohled. Dokonce šetří kroky – přecházejí našikmo, aby danou vzdálenost zkrátili. Však oni dají řidiči pozor. Že se zapotácí víc a při pádu mohou zlomit zkřehlou kost, to nechtějí vidět. Nejsou přece tak staří! Bohužel nemají odezvu od okolí, maximálně od brzdícího řidiče, který je tak nezdvořilý, že je přinejmenším napomene.
Ani zdejší čtenáři se necítí být starými nebo slabými. Proč také? Jistě nepotřebujete věk a rizika připomínat v tuto chvíli. Možná vás zaujala nějaká drobná vylepšení, která vám zvýší pohodlí, přemýšlíte o lepším pohybu. Jenom, prosím, zkuste probrat a přijmout možnosti, které se opravdu stávají. Ponejvíce lidem nepřipraveným a potom dvojnásob nešťastným. Vyplatí se rizika zvažovat a připravit se. Den ode dne se rozšiřují naše možnosti, nač rezignovat a vzdávat se?
