Když projíždím první zatáčku serpentin do podhradí, vždy se těším na tu úchvatnou podívanou, kdy se přede mnou vztyčí starobylý hrad Český Šternberk. Viděla jsem ho nesčetněkrát, ale vždy mně uchvátí svojí majestátností, nádhernou polohou, jak již po tisíciletí vévodí nad řekou Sázavou a spolu pak tvoří nerozlučnou dvojici.
Do této lokality jsem jezdila již od mládí. Nyní, jako důchodce, už jezdím pouze několikrát za rok na jednodenní návštěvu k mé kamarádce, která má chatu na Vrábově. A když zrovna není na chatě a mně se nějak zasteskne, tak si uděláme s manželem jen tak odpolední výlet v kteroukoliv roční dobu.
Proto Český Šternberk znám ze zimního období, kdy sníh mrazem jiskřil krajem, Sázava po okrajích zamrzala a všude bylo nádherné ticho. Jen naše otisky bot prozrazovaly, že dva výletníci se jali kochat zimní krajinou.
Jarní zelenající se tráva, kvetoucí keře, zpěv ptactva a hlahol chatařů zase dává znamení, že je konec zimního ticha a nastane uklízení po zimě a příprava na léto.
V letních měsících se slunce snaží prohřát nejen Sázavu, ale i mohutné zdi hradu – nedaří se, pak nad hlavami začnou táhnout těžké, olověné mraky, které přináší do Posázaví zlověstné, silné bouřky a lijáky, které občas potrápí rozvodněnou Sázavou celé povodí.
Posázaví dává léta celým rodinným pokolením možnost chataření a odpočinku na březích řeky, kdy generace jedna za druhou spálily při táborácích spousty dřeva a snědly kilogramy, tehdy ještě chutných buřtů a zazpívalo se nespočet nezapomenutelných trampských písní. Všechny generace mají na co vzpomínat. Na sklonku léta se pomalu stromy začnou zbarvovat do té podzimní nádhery, ustává hluk sekaček, smích dětí, vůně táboráků a pečených buřtů a pomalu se vše ukládá k zimnímu spánku.
Tak tomu bylo i loňský rok, kdy se na hradě uskutečnilo Putování jeho historií, které bylo neskutečně nádherné. Mladí lidé, i když ochotníci, se snažili příchozím a ne, že by jich bylo málo, představit alespoň kousek ze života a historie hradu. K tomu nádherné říjnové počasí, prostě co víc si přát.
Vše se povedlo, všichni mohli být spokojeni a všem patřil neobyčejný dík, že ve svém volném čase, svojí prací zase potěšili ostatní příchozí, kteří odcházeli spokojeni jako i my a naše malá vnoučata.
Ještě dlouho se údolím Sázavy směrem ke Vrábovu nesla kanonáda vojsk, která našeho vnoučka děsila. Mně však bylo mile u srdce, protože za ta léta se mi hrad a údolí Sázavy směrem přes Vrábov k Poříčku vkradly natolik do srdce, že se staly mojí srdeční záležitostí.
Nebylo to jistě náhodou, protože tento kout naší krásné země má jisté nepopsatelné kouzlo, které chytne za srdce snad všechny milovníky přírody a historie naší země. I vy, pokud můžete hrad navštívit, vysledujte na internetu program, který pro milovníky hradu jeho zaměstnanci připravují a to nejen na podzim, ale i v době adventu, Velikonoc a prázdninových měsíců.
Neváhejte, nebudete litovat výletu nejen za poznáním historie ze života rodiny Šternberků. Ať už si vyberete jakékoli roční období, vždy se před vámi otevře klikatící se Sázava, protékající skalnatým údolím, občas zahouká Posázavský pacifik, ozve se vodácké Ahóóój. Zkrátka, romantika krásného prostředí umocněného snad ještě nezničenou přírodou.
Za setmění, kdy se s hradem a Šternberkem budete loučit, vás ohromí na zpáteční cestě k domovu krásně nasvícený hrad, zvláště pak téměř na vrcholu protějšího kopce se vám naskytne úchvatný, dech beroucí pohled. Někdo si dal tu práci a nasvícením zdůraznil stavební krásy hradu a tak nám návštěvníkům připravil neopakovatelné noční pohledy na tuto majestátní historickou stavbu.
Hana Nováková
