Po několika článcích mne napadlo povyprávět o základu naší práce. Naší, sociální práce, která si je v jádru podobná kdekoliv, na jakékoliv pozici. Jsem jednou z mnoha sociálních pracovnic, snad jen se širším základem životních zkušeností, než bývá v průměru běžné. Začala jsem totiž studovat až před padesátkou a s mnoha vrstevnicemi si mohla vyměňovat zkušenosti z let, kdy se u nás po revoluci profese sociální práce viditelně stavěla na nohy. Měnily se také nároky na sumy vědomostí z mnoha oborů, od práva po medicínu.
Vždy jsme se mohly shodnout na tom, že lidé stále dost dobře nevědí, co si o naší práci myslet. Proto vám zkusím představit příběh, který se mohl odehrát kdekoliv, jak se ho učíme (a mnohdy již také umíme) posuzovat z více stran.
Od sousedů a známých se můžeme dozvědět asi toto: Tu paní není moc vidět, chudák, prý přišla o nohu, ale je asi doma, z komína se tam kouří. Kdyby chtěla, tak třeba nějak pomůžeme, ale jen tak tam jít? To je hloupé. Vždyť nevíme, jak tam sama žije. Měla přece děti, asi jí pomáhají, my chodíme do práce, tak to víte, není čas koukat. Asi jí někdo pomáhá, ne? Moje máma ji znala, dělaly spolu, co se nadřela, aby děti měly všechno…
Někdy jde o ústní podnět ve smyslu „Udělejte s tím něco“, sociální odbor může dostat anonymní podnět, na situaci se přijde během náhodné kontroly využívání příspěvku na péči, podnět podá nemocnice, lékař, rodinný příslušník, senior zavolá na linku důvěry. Cest je mnoho.
V takovém sousedském povědomí je ukryt sociální problém. Jaký? Stručně ho lze popsat jako život paní Novákové v léta neopravovaném domku s obytným podkrovím. Stojí v mírném svahu, ke hlavnímu vchodu vede pět schodů, do zahrady vzadu dva. Topení je na tuhá paliva, sporák na plynové bomby. Paní má amputovanou jednu nohu, jezdí na vozíku. Sama dům neopustí, v tom a na další dopravě je závislá na pomoci další osoby. Vzadu do zahrady sice zeť udělal sjezd, ale kolem domu již paní neprojede – neudržovaná cestička. Dům stojí na polosamotě bez dalšího občanského vybavení.
Podívejme se na osobu samotné paní Novákové
Paní pracovala jako pomocná dělnice, vypracovala se až na mistrovou. Pracovala ještě pět roků v důchodu. V něm si ještě přivydělávala,věnovala zahrádce, drobnému zvířectvu a ručním pracím. Vypomáhala rodinám svých dětí, hlídala vnoučata. Ve městě a blízkém okolí žije většina příbuzných, kteří přišli po válce z Rumunska jako reemigranti. Jsou družní a udržüjí časté kontakty, ale ty během nemoci paní ustaly. Nedávno jí bylo 74 let, před pěti lety ovdověla. Před dvěma lety přišla o nohu, pohybovala se o dvou berlích, posledního půl roku má problémy s rovnováhou a bolestmi ve zbylé noze. Dcera jí sehnala zmíněný invalidní vozík.
Jak vypadá její rodina?
Paní má dceru a syna, syn jí nyní údajně pomáhá s péčí o dům. Paní vypráví, že jí syn ještě víc pomáhal, dokud byl ženatý, měl moc hodnou ženu. Pomoc vždy spočívala v tom, že ji dovezli na poštu pro důchod a potom společně nakoupili. Část potravin jí nechali v domě a odjeli. Topivo na zimu si objednávala sama, topí již pouze lisovanými briketami a připraveným, napytlovaným dřívím. Syn vyměňuje plynovou bombu u sporáku.
Velice ji rozhořčilo, když zeť, který pracuje na stavbách, odhalil, že domek má ve střeše několik děr a místnosti v podkroví, kam již asi dva roky paní nemohla vstoupit, mají promáčený strop a poničený nábytek. Domnívala se, že syn pravidelně dům obhlíží a skutečně opravuje. Několikrát mu přece dala peníze na nákup materiálu. Syn a dcera se dnes kvůli tomu mezi sebou hádají. Dcera je dnes vážně nemocná, obě její dospělé děti (vnoučata) mají své partnery a žijí ve městě. S manželem dcera obývá panelákový byt bez výtahu.
Jak je na tom naše paní s možnostmi zapojit se do okolního dění?
Paní N. se živě zajímá o celou rodinu, o známé apod., pečlivě pročítá pomocí lupy místní noviny. Ty má předplacené a syn je donese dovnitř. Velmi trpí samotou. Do domku za ní již dva roky nikdo ze známých nechodí. Mnoho jejích vrstevníků zemřelo, někteří jsou velmi nemocní a podobně jako ona neopouštějí domov nebo museli do LDN. Syn nemá čas vozit ji po návštěvách a ona ostatně na návštěvu do LDN odmítá zajet (bojí se snad, že by tam zůstala?). Při rozhovoru paní uvádí detaily ze svého života, které naznačují, že synova péče nebere ohledy na její omezení – paní si již několik měsíců např. nedokáže otevřít okno, aby si případně zavolala pomoc nebo oslovila známého, kterého zahlédne. Mobil přestává ovládat. Letos nemohla ani do zahrady, protože nájezd vzadu je zamčený.
Jak je na tom se zdravím?
Paní je silná diabetička, dvakrát denně potřebuje inzulín. Naučila se píchat si ho pomocí pera, ale špatně na to vidí. Má velice slabý zrak, na čtení, jak již bylo řečeno, potřebuje lupu. Zbývá jí zbytek sluchu v jednom uchu, údajně po nějakém úrazu hlavy, když už byla v důchodu. Prý spadla na zahradě. Má naslouchátko, se kterým slyší dobře. Dietu se snaží dodržovat, ale miluje tučné jídlo a zabijačkové výrobky. Jak dostane výslužku, sní všechno na posezení. Jsou tu také cévní problémy, kvůli kterým přišla o pravou nohu pod kolenem. Jinak se to prý, zaplaťpánbu, zastavilo, zbylá noha je zdravá. Od cukrovky prý má také potíže s kůží, v záhybech ji má rudou a svědivou. Pokud se poptám na detaily, vyplývá z nich, že se silně potí, záhyby kůže jsou opravdu hluboké, protože paní je obézní a nemá možnost se vykoupat nebo vysprchovat. Dcera za ní nechodí, před synem se paní stydí a tak se nějak omývá sama, s hadříky, u umyvadla v kuchyni. Má nemocné klouby, proto se nyní pohybuje na vozíčku. Vydrží na jediné noze stát jen krátce, při přesunu na toaletu nebo z vozíku na postel. Podle toho, jak předvádí své prostředí a možnosti, bez další pomoci a zajištění lepších životních podmínek, dnes hrozí mnoho komplikací, zhoršení celkového zdravotního stavu. Navíc paní velice trpí samotou, což se může odrazit na jejím duševním stavu.
Jak cítí svou situaci ona sama?
Je hodně smířená, snad nejhůře vnímá svou samotu a izolaci od světa. Nemá ani mobilní telefon, jen pevnou linku, protože ji omezuje zhoršený zrak. Při zvednutí telefonu vždy upozorní, že si musí nasadit sluchátko a potom teprve hovoří. Snaží se skrývat nedostatečnou pomoc od syna, kterou vnímá jako svou ostudu. Obhajuje ho, že nemá čas a trápí ji, nakolik je bezmocná kvůli zhoršujícím se nemocím. Nechápe, proč se na ni valí jedna zlá věc na druhou. Propadá strachu z úplného omezení pohybu a bojí se jakékoliv budoucnosti. Má pocit, že pokud opustí svůj domek, život pro ni skončí.
Jak lze vnímat její potíže z hlediska společnosti?
Je jasné, že naše paní potřebuje velkou míru pomoci. Bydlí v místě, na kterém nepracuje pečovatelská služba. Ztratila dosavadní možnost pomoci od bývalé snachy, která s jejím synem a s ní přerušila kontakt. Odstěhovala se s dětmi mimo město. Paní netuší, jak by mohla oslovit bývalé známé a přátele, nevěří, že by v sousedství byl někdo ochotný přicházet, když se ani na kafe nestaví. Navíc si je vědoma zanedbaného domku a nechce přijít do řečí.
Nemocná dcera chodí na chemoterapii a je fyzicky velmi slabá, navštěvuje matku zřídka a zatím není schopna vykonávat žádné domácí práce. Navíc jí bratr zakazuje vstupovat do matčina domu. Její dvě dospělé děti (vnoučata paní N.) pomáhají pouze jí. Z toho, co o synově chování v poslední době samotná paní někdy řekne, sílí podezření na finanční využívání, omezování jejího pohybu (zamykání bezbariérového vstupu do zahrady) a celkové zanedbávání péče.
Jak jí můžeme pomoci?
Při jednáních jsme zjistili, že je paní finančně zajištěná, navíc pobírá příspěvek na péči 2. stupně. Byl jí přiznaný ještě v době, kdy mohla vyjíždět nebo vycházet do zahrady. Bylo by vhodné požádat o změnu výše. Ani po kontaktování dceřiny rodiny není možné zajistit pomoc z řad širšího příbuzenstva (všichni žijí na druhé straně města, jsou pracovně vytížení) ani mezi sousedy. Vyplývá, že mnozí lidé v okolí mají spory se synem naší paní. Dcera s manželem ale právě kupuje nedaleko domek. Dohodla se s manželem na přestavbách, které umožní bezbariérový pohyb po celém přízemí a zahradě. Plánuje vzít matku k sobě, zhruba do dvou let. Dcera paní N. leccos vytušila o matčiných problémech se zásobováním a sebeobsluhou, ale matka mnoho věcí popírala. Naopak syn odmítá nedostatečnost své péče, tvrdí, že ho všichni pomlouvají, že sestra chce matčiny peníze, že matka samotná nemá proti jeho pomoci žádné námitky a naopak si všechno vždycky chtěla dělat sama.
Potřeba pomoci paní N je nyní tak vysoká, že jí bylo navrženo podání žádosti do domova pro seniory, v případě zdravotních problémů umístění do LDN, tam ale zásadně odmítá jít. Po dohodě s dcerou byla paní N. opět navržena žádost do domova s tím, že by v něm žila pouze do doby, než se dcera uzdraví a než její manžel dokončí základní rekonstrukci domku. Díky tomuto příslibu paní N s odchodem do domova souhlasila.
Časová osa pomoci
- Vysvětlení možností služby domova pro seniory, seznámení se všemi materiály, podmínkami a pomoc při vyplnění žádosti.
- Sociální šetření pracovnicemi domova a dohodnutí obsahu smlouvy o službě.
- Další návštěva žadatelky v její domácnosti po uvolnění místa v domově a po dalším kontaktování rodiny, která pomůže s přestěhováním
- Přijetí žadatelky do domova pro seniory.
- Adaptace na pobyt v domově, pomoc při nácviku sebeobsluhy ve všech směrech.
- Poradenství rodině dcery, předvedení bezbariérového vybavení koupelny, ošetřovatelského lůžka, poradenství ohledně krátkodobých pobytů matky u dcery (vyzkoušení soužití, utvrzení klientky o pokračujících plánech o stěhování k dceři) apod.
Organizace, které mohou pomoci
Na jiném místě bydliště by to byla pečovatelská služba, v jiném (např. krajském) městě by paní mohla využít také stacionář, asistenční služby. V současné době by paní N. mohla využít pouze služeb pracovnic Home care, které jí již jednou ošetřovaly rozsáhlé defekty na kůži a upozornily také na nebezpečný defekt na noze před amputací, což jí tehdy zachránilo život.
Kolik to řešení bude stát?
Paní N. se cítí být dobře zajištěná. Třetinu důchodu dává stranou na opravy domku. Úhrady v domově pro seniory jí připadají jako zbytečný přepych, ale když se dozvěděla, kolik jí z důchodu zůstane (15%) na další výdaje, souhlasila s tímto dočasným omezením svých úspor.
Jaképak v tomto případě můžeme použít zákony?
Zákon 108/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů, standardy kvality sociálních služeb, zákon 135/2006 Sb. na ochranu před domácím násilím
Nakonec se podíváme, jaké jsme dostali zpětné vazby
Paní N. byla během jednání o službě spokojená se všemi informacemi, které jí byly podávány, letáky pečlivě prostudovala, byla překvapená současným stavem nabízených služeb. Je ráda, že nemusí do domova „navždycky“, oceňuje plány své dcery a do domova přišla s předsevzetím užít si společnost vrstevníků. V současné době jí vyhovují občasné návštěvy v rodině dcery (zhruba jednou do měsíce) a návraty do domova, kde všechno vypráví ostatním. Syn ji navštěvuje také, dává mu dál peníze na údržbu domu. Prý už na střeše opravil rozbitou krytinu a vyčistil okapy. Klientka je s pozvolným řešením své situace spokojená, ustoupily i kožní problémy. Ocenila možnost vykoupat se ve velké vaně, což si prý nedopřála nejméně posledních deset roků. Zvedák do vany si užívá jako legrační houpačku z pouti.
Pracovníci domova vyhodnotili, že paní N. nebyla schopná sama udržet potřebnou hygienu ani pečovat o narušenou pokožku, ale hodně z toho se během pobytu naučila. Má silnou vůli a hodlá být co nejméně závislá na pomoci ostatních. (Vždyť dcera byla těžce nemocná a neměla by se s ní namáhat!) Objevily se ještě problémy s jemnou motorikou, zhoršil se ještě více zrak, ale paní N. se velice snaží vše překonávat. Požádala lékaře o pomoc s hubnutím. Plánování odchodu z domova je velkou motivací klientky, ale objevují se u ní úvahy, že by radši pobyty u dcery a v domově střídala, neboť se tu spřátelila s několika dámami. V chování paní N. se jistě projevuje velká životní síla a moudrost a v poslední době je spokojená i s chováním a snažením syna, že se v něm nemýlila a „takové to nedobré bylo jen kvůli starostem“.
Nakonec si povíme, jak situaci hodnotí rodina
Syn paní N. je pracovně velmi vytížený, dojíždí za hranice. Je spokojený, že má o matku postaráno. Prý jí neuměl pomoci, když o sebe přestala dbát. Ona nic nechtěla, ztratila zájem o všechno. Peníze, které mu dávala, na opravy nestačily, on je zpočátku odkládal, aby zajistil opravy, až bude mít čas. Domek by potřeboval celkovou rekonstrukci, bude nejlepší ho někomu prodat.
Dcera paní N. nad starým domem mávla rukou, upnula se na ten, co koupili s manželem. Moc se těší, až budou dokončeny všechny práce na jejich domku, jako první byla hotová prostorná koupelna v přízemí, velká kuchyň a pokoj pro maminku. To všechno pyšně předvedla soc. pracovnici, kterou pozvala na prohlídku. Uvedla, že rekonstrukci vymýšleli s manželem nejdříve kvůli sobě na stáří, ale potom ji napadlo, že bezbariérový dům poslouží i pro stáří maminky. Je zároveň velice ráda, že se matka dostala včas do domova, který zatím poskytne potřebnou péči. Během své nemoci nestačila postřehnout, jak moc se matčin stav změnil a jak žije.
Co na tomto dění získala společnost?
Spokojenost rodiny s péčí a chvála klientky, kterou opět při pobytech u dcery navštěvuje širší rodina, se odráží v dobré pověsti daného zařízení a zájemci o službu uvádějí svou motivaci jako podpořenou doporučeními známých. Jmenují několik rodin klientů současných i bývalých, včetně rodiny paní N. Lidé se podivují, že jejich městská „sociálka“ takhle někomu pomohla, protože už to bylo opravdu špatné a říkaly se hrozné věci.
Pokud paní N. přece jen odejde k dceři, poskytne pro jednání s dalšími zájemci o službu příklad toho, že pobyt v domově není nutně pro klienty „doživotní“ nutností, a že jejich příchod není podmíněn pouze smrtí některého předchozího obyvatele. Pro rodiny dalších zájemců o službu může být příklad paní N. inspirací, že pokud nejsou spokojeni s tím, že se dnes nezvládli o rodiče postarat, může se to v budoucnosti změnit.
Zdá se vám to celé jako pohádka?
Jde stále častěji o realitu. Spolupracuje více složek, včetně městské nebo státní policie, hasičů apod. Příběh téhle paní se zjišťoval několik týdnů a po umístění se zpětně doplňovaly další detaily. Popsala jsem, jak pro většinu lidí vypadala neviditelná skutečnost jednoho života, která se pomalinku proměňovala v čase.
Příběh, starý přes deset let, zpracovaný i pro jednu odbornou konferenci, jsem se vám rozhodla předestřít jako ukázku otázek, které si klademe. Proč nyní? Trvají veřejné diskuze o zbytečnosti humanitních studií, o tom, co jsou vlastně ty sociálky zač, proč by chtěly nějakou profesní komoru a co vůbec dělají, když se každý úředník, jak dobře víme, jenom fláká za naše peníze z daní. On i náš premiér „v demisi“ nedávno prohlásil cosi v tomto smyslu, byť mi (před volbami na shromáždění) vyprávěl, kterak si zrovna uvědomil nutnost pomáhat starým lidem a hodnotu naší práce.
Základem naší každodennosti je rozumět lecčemu, co se děje, umět rozpoznat a pojmenovat různá nebezpečí a hledat řešení. Přemlouvat lidi v rozhádaných rodinách, hledat pomoc u všech, kdo mohou péči poskytnout, být neodbytní a naléhaví tam, kde místní nebo jiní politici mohou cosi změnit. I kdyby šlo „pouze“ třeba o lavičky, z nichž se člověk dokáže zvednout. Proto potřebujeme své obsáhlé vzdělání a další vzdělávání průběžné – například abychom díky němu uměli vysvětlit leccos podstatného komukoliv dalšímu, abychom vedli týmy pomáhajících a dokázali přebírat dobré zkušenosti odjinud.
Mimochodem, všimli jste si v našem příběhu, jak zaneprázdněnost pečujícího syna, jeho nechápavost a matčina snaha vydržet, co se dá, pomaličku vedly až k trestnému činu? Vše se povedlo vyřešit bez chrastění paragrafy. V tomto případě maminka věřila, že synek nemyslel nic zle a on ji skutečně rád navštěvoval, dokonce vozil své potomky. Paní byla šťastná a spokojená, navzdory velice chatrnému zdraví překročila osmdesátku. Překročila tím i všechny cíle, které jsme si na začátku příběhu o zjišťování jejích potřeb a možném pomáhání dali.
