Nové hymně Češi nemusí porozumět. Má nebo nemá dojít k úpravě české hymny?

Mám jenom několik věcí, které mne spojují s maminčiným dětstvím. Hodně jich vzalo za své při stěhování rodiny do pohraničí a potom při stěhování maminčině, až nakonec do panelákového dva plus jedna, kde bylo místo jenom na to nejdůležitější.

Kdykoliv si v současných médiích přečtu něco o tahanicích kolem hymny, vzpomenu si na nejstarší leporelo, které mám. Ani jako školačka jsem jím během marodění nepohrdla a jako dospělou mi pomohlo uvědomit si sílu vlasteneckého cítění, která přiměla babičku a dědečka tuhle krásnou věc mojí mamince pořídit.

Když moje maminka přišla v roce 1933 na svět, babička s dědečkem byli chudí a vychovávali už dvanáctiletou slečnu, která, to se ví, měla své nároky. Takováto důkladně vyrobená knížečka nebyla nijak laciná. O tom, jak kvalitní je, vypovídá srovnání i s leporely o deset, patnáct roků mladšími. Často jsem si ji prohlížela, i svým dětem ukazovala, ale to už s velkou opatrností (ti si z ní už most přes kostky nedělali).

Máme krásnou hymnu a nevadí mi, že je krátká. Bylo by mi i jedno, pokud by se přidala druhá sloka o tom, že se nebojíme vzdorovat zmaru. Jen si myslím, že když už se dnes i v médiích pletou vozy a kozy, patlá se pravopis, až oči lezou z důlků, že by si spousta lidiček myslela, že v té hymně máme příliš mnoho cizích, nesrozumitelných slov. Vždyť leckomu vrtá hlavou už i onen nebohý bor, co šumí po skalinách!

Kde domov můj?
kde domov můj?
V kraji znáš-li Bohu milém
duše útlé v těle čilém,
mysl jasnou vznik a zdar,
a tu sílu vzdoru zmar?
To je Čechů slavné plémě,
mezi Čechy domov můj,
mezi Čechy domov můj!

 

Reklama