Potřebujete se doma napít, otevřete linku, vezmete skleničku. Napadlo by vás, že v tom obyčejném gestu můžete projít časem a do několika chvil směstnat slávu i bolest několika desetiletí?
To všechno se může snadno stát, pokud máte v ruce skleničku-kytičku. Když dopijete, vidíte na dně nápis „Durit“. Anebo si na duritky vzpomenete, protože byly hodně podobné a to, co máte v ruce, je podobný tvar z východu, dokonce možná plast z Číny.
Na začátku však bylo jméno. Jedinečný osud člověka, který by neměl být zapomenut – i když se na mnoha výstavách užitného umění cudně v katalogu dlouhá desetiletí psávalo „nádherná miska“ nebo „hezká vázička“ popřípadě „vzácná soška“. Možná byste se s tím setkali i dnes, předměty to jsou stále krásné, ale hloupost lidská spolu s leností stále trvá.
Pojďme to změnit. Nyní již budete to jméno znát a s duritkou v ruce si připomínat, že i obyčejná sklínka může být uměleckým dílem.
Jejím autorem je pan Rudolf Schrötter, dnes bezesporu uznávaný praotec moderního československého lisovaného skla. Jak jméno napovídá, byl to Němec. Narodil se v Sasku, v dubnu 1887, vystudoval na kresliče a nějaký čas pracoval v Kolíně nad Rýnem v Rýnských sklárnách. Od července 1912 začal ve firmě Inwald v Dubí u Teplic pracovat jako kreslič – návrhář. Za první republiky se stal vedoucím návrhářem a zůstal tu i po válce. Nejdříve sám, až v roce 1955 sem přišli dva další výtvarníci. V roce 1958 pan Schrötter odešel do Německa a víc o něm zatím nevíme. Přestože v Čechách po válce zůstal a tvořil tu celkem déle, než čtyřicet roků, jeho jméno se nikde neuvádělo – protože byl Němec. Bylo zapomenuto na dlouhé roky. Na výstavách jste často mohli slyšet cosi jako „krásná váza, mísa ve stylu artdeco“, ale jméno tvůrce nikoliv. Až díky přípravě loňské výstavy jsem zjistila, že vlastním podnos a mísu na ovoce z r. 1946. Díky všem, kdo se šťourají v historii a snaží se zaplnit její bílá místa!
Možná vás v této souvislosti zaujalo jméno firmy Inwald. Také nezní česky. Jenže pan Inwald založil světově proslulou značku již v šedesátých letech 19. století, získával ceny na světových výstavách (byl dokonce prezidentem na té naší Jubilejní v r. 1891). Tím zajistil i trvání svého jména v nových časech, dobré značky se po válce zbytečně nerušily.
Jak to bylo právě s duritkou? Mívá pověst nerozbitné sklenice, ale to je mýtus. Může se rozbít, ale jinak, než jsme u skla zvyklí, na mnoho neostrých kousků. Při velkém tlaku nebo po naštípnutí, dokonce ještě po delší době od takového úrazu. Pan Schrötter vymyslel zvláštní postup, duritky jsou z přepjatého skla. Sklo je lisované a kalené – ne vodou, ale v oleji. Bohužel je tato výroba velmi náročná, hodně sklenic se nepovedlo. Přesto byly velmi oblíbené a vyráběly se od r. 1914 (podle některých pramenů je nejznámější tvar až z r. 1934) až do roku 1996. Vyráběly se čiré, bílé, zelené, modré, růžové, v několika velikostech. Máte nějakou doma? Moje babička z ní nejradši pila vídeňskou kávu, u nás ty zelené míváme na slavnostním stole.
