Letošní velikonoční svátky už se pomalu blíží ke konci. Mnoho lidí je prožilo stejně, jako každý běžný víkend. Studenti jsou rádi, že mají zase jednou delší volno a nemusí do školy, možná i někteří zaměstnanci si mohli libovat, že jim jejich šéfové dali den volna navíc. Ale víme ještě vůbec, kde se svátky jara vzaly?
Samozřejmě, že většina z nás ví, že Velikonoce jsou hlavně křesťanskými svátkem. Pro křesťany jsou vlastně nejdůležitějšími v roce. Na Vánoce se sice Ježíšek narodil, ale o Velikonocích se za všechny lidi na Světě obětoval. Všechny ty tradice, které dnes někteří z nás dodržují, tedy s původními svátky příliš společného nemají. A tak není divu, že tradice, které sice mají jakési kořeny v původním slavení těchto svátků, ale nejsou nijak zvlášť opodstatněny, pomalu mizí. Lidé už je příliš neslaví. Ženy nesnáší velikonoční pondělí a často koledníkům ani neotevírají, protože jim to přijde trapné. A dokonce i muži v pondělí sedávají doma, nikam nechodí a raději koukají na televizi. Přitom se jim, jako žena, celkem divím. Kdo vám dnes dá mňamku, nebo penízek za to, že mu nasekáte?
I když chápu všechny argumenty, proč Velikonoce neslavit, jako by v kalendáři vůbec nebyly, stejně mi nejde z mysli jedna věc. Tradice prostě ke slavení svátků patří a měly by se, alespoň v nějaké pseudopodobě, zachovávat. Jednou nás to možná trkne, až se děti našich dětí budou ptát: „Babi, dědo, co je to kraslice?“
