Ať se podíváme, kam se podíváme, všude na nás zpoza rohu vykukují jen samé korupční aféry. Když si do „googlu“ zadáte slovo korupce, vyjede vám něco málo přes 3 390 000 výsledků za pouhých 0,24 sekund. A to je k zamyšlení hodné. Proto problematice korupce jsme podívali na zoubek i my.
Zavzpomínáme-li na léta minulá z dob komunismu, kdy korupce byla brána jako národní sport, nebo ji označíme novodobě jako nemoc společnosti, či ji snad dokonce budeme nazývat trochu šalamounsky veřejné tajemství, vždy se bude jednat o tu samou korupci. A v našem českém případě tedy spíše o úplatkářství. Možná že se v době komunismu tradovala pořekadlo „Kdo neokrádá stát, okrádá svou rodinu.“, dnes se ale klidně můžeme všichni řídit heslem „Rozkrádat se musí rychle, brzy už tu nic nezbyde“.
Jedním z největších problémů korupce, ať se nám to líbí nebo ne, jsou veřejné či neveřejné zakázky. Jejich transparentnost by se dala přirovnat spíše ke kalným břehům vod. Ano, až tak je to hrozné. Ovšem není tomu tak dávno, co vysvitla naděje v podobě novely zákona o veřejných zakázkách, a tak už by přece jen mohl být nastolen pořádek, alespoň v této oblasti, když v jiných se korupčnímu prostředí stále velice daří. A to poslední dobou hlavně tomu politickému. I když jsme jako voliči neustále přesvědčováni, ať volíme právě toho či onoho, že právě ten či onen se postará o vymýcení korupčních dinosaurů, tak se mi zdá, že jako by po překročení politického prahu je všem zatemněn mozek vidinou neskonalého bohatství.
Ovšem zda původ získaných peněz v politice je opravdu tak křišťálově čistý, že ani křišťál být čistější nemůže, jak se kdysi dušoval bývalý předseda vlády Stanislav Gross, vědí pouze politici sami. Zatím to ale pro nás, obyčejné smrtelníky, vypadá tak, že „profese politik“ je nejvýdělečnějším řemeslem u nás.
