Praha byla až do sedmdesátých let 19. století obklopena hradbami. Městské brány se otvíraly v zimě v létě vždy v pět hodin ráno a byly zavírány v jedenáct hodin večer. Opozdilci mohli být puštěni do města malou brankou za poplatek, který se platil strážným městského opevnění. Pokud chtěl někdo vyjet z města v noci na cestu, musel mít k tomu zvláštní povolení.
Již před pátou hodinou ranní bylo před městskými branami pořádně živo. Sjížděli se zde a přicházeli trhovci, kteří zásobovali Prahu potravinami. Byli zde prodejci drůbeže, vajec, zeleniny, ovoce, hub a lesních plodů. Zvláštní postavení měli mezi trhovci mlékaři. Přijížděli z okolních obcí s vozíkem naloženým konvemi s mlékem. Vozík táhli mlékařští psi. Byli to právě tito psi, kteří ráno před městskými hradbami vesele štěkali, neboť dobře věděli, že jim na několik hodin skončila každodenní dřina. Štěkot psů budil ze spaní služky v měšťanských domácnostech a ty hned ráno vyrazily pro čerstvé mléko, aby mohly připravit panstvu snídani. Mléko totiž patřilo v 19. století k základním potravinám. Připravovalo se z něj kakao a bílá káva, velmi oblíbené byly taky nejrůznější mléčné kaše. Trhovci mohli své zboží prodávat pouze na tržištích, mlékaři však přímo v pražských ulicích. Měli svá stálá prodejní místa a jejich rajónem byly zpravidla dvě nebo tři pražské ulice.
Mlékařství bylo v 19. století spolehlivou živností, která se dědila z generace na generaci. Pražští mlékaři měli svá sídla v obcích v okolí Prahy. Byly to například obce Dolní Měcholupy, Horní Měcholupy, Hodkovičky, Řepy, Čakovice a řada dalších, které jsou dnes již součástí Prahy. Mlékárenská živnost byla provozována v obcích vzdálených do dvou hodin pěší chůze od tehdejších hradeb Prahy. Živnost provozovali zpravidla manželé.
Žena v průběhu dne obcházela selské statky a vykupovala od sedláků mléko, které nalévala do mlékárenských konví. Musela mít ve svém bydlišti kvalitní studený sklípek, aby se mléko, zejména v letních měsících, nekazilo. Večer již měla všechny konve s mlékem uloženy ve sklípku.
Muž pak vyjížděl s vozíkem s konvemi taženým psy zpravidla již ve tři ráno, aby byl už před pátou hodinou ráno před hradbami Prahy. Mléko pak v Praze prodával zhruba do osmi hodin ráno a pak se zase vydal na zpáteční cestu do své obce.
Po ulicích Prahy ráno chodily dámy ze spolku ochrany zvířat, které dávaly pozor, aby se mlékaři nevozili ve vozíku s prázdnými konvemi. Pokud byl takto některý mlékař přistižen, musel zaplatit tučnou pokutu na magistrátu. Jakmile však mlékaři opustili brány města, zpravidla nasedali do vozíku a nechali se táhnout psy až do svého bydliště. Však taky v té době bylo velmi známé přísloví „jsem utahanej jako mlékárenský pes.“
Velké terno bylo, když v mlékařské rodině měli hocha urostlého jako jedle, který taky dovedl zažertovat s děvčaty. Pokud v Praze prodával takový mladík, nejedna mladá služka si zašla o ulici dále, aby mohla nakoupit mléko právě u něj. Od některých mlékařů pak na magistrát chodila udání a stížnosti, že jim mladík „kazí živnost.“ Na magistrátu byla ustanovena komise, která tuto věc prošetřila. Došla k závěru, že mladé dívky raději nakupují mléko u pohledného mladíka než u starého mrzutého dědka s fajfkou. Na to však nebyla třeba žádná komise, na to stačil obyčejný selský rozum.
