Pokud je nutná péče o staršího člověka, často se zapomíná na spoustu maličkostí, které mohou život pozměnit nebo přidělat víc starostí, než by kdo čekal.
Mezi první potíže patří samotné vyjednávání o tom, jak dotyčný požádá o příspěvek na péči. Pečující člověk samozřejmě nemá problém s vyzvednutím žádosti na Úřadu práce. Možná trochu zazmatkuje, protože se mu to zdá nějak příliš jednoduché. Na našem pracovišti například stačí uvést pouze příjmení praktika, když je místní a přesto, i po našem sdělení lidé chodí do čekárny a chtějí i lékařovo razítko. Věřím, že podobně je to i jinde, počítač totiž umí dosadit i další data jak u praktiků, tak u dalších místních odborníků, přesto se lidé se žádostí skoro třesou, zda vypsali lékařovu adresu správně. Vyplnit jméno a adresu žadatele nebo poskytovatele pomoci lidem připadá podezřele snadné a určitě v tom musí být háček, vždyť jdou na úřad! Nutné jsou však hlavně podpisy žadatele a pořádně vyplněný „poskytovatel pomoci“ s jeho podpisem nebo razítkem organizace (pečovatelské služby, stacionáře apod). Leckdy pilní lidé vyplní pečující osobu také v kolonce „zástupce“ na první straně, což platí pouze pro lidi zplnomocněné, zmocněné soudem jakožto opatrovníky – anebo rodiče nemocného dítěte. Ale ani tady nikomu hlavu netrháme, prostě se to nadbytečně vyplněné škrtne a žadatel parafou potvrdí.
Vyjednávání o této žádosti ještě před podáním často troskotá na nedůvěře až strachu starého člověka. Vždyť hrozí, že k němu přijde ÚŘAD! A to byl vždycky malér a „sociálka“ by mohla dokonce rozhodnout, že musí z domu! I v tom je zakopaný pes, protože potom ze sebe senior dělá čilého atleta, i když se ve skutečnosti sotva plouží. Lidé bývají tak vyděšení vlastními představami, že se bojí i promluvit, třesou se, zapírají. Nedivím se jim, protože pamatuji i z vlastního mládí různá rozhodnutí v něčím zájmu bez jeho souhlasu. Dvanáct let podstatných změn v této oblasti, včetně důrazu na základní práva a jejich uplatňování (se vším člověk musí souhlasit nebo jednání ustane při odmítnutí) se těžko stačilo dostat k lidem, kterým je dnes kolem sedmdesáti a víc. Neměli důvod se zajímat a oblast sociálních služeb byla spíš oblastí, u níž byli moc rádi, že ji nepotřebují. Anebo naopak – slyšeli mnoho mýtů, případně jejich příbuzní a známí odešli někde, kde by oni být nechtěli.
Musíme si připomínat i takovéto postoje a jejich kořeny, když vyjednáváme o příspěvku nebo službě. O příspěvku říkávám, že je to stejně jenom malý úplatek od státu, aby lidé zůstali doma, protože pobyt v zařízeních je mnohem dražší, velmi dotovaný u státních zřizovatelů (krajů). Také je chybou sčítat příspěvek a důchod, když se hledá platba za službu. Pokud hledáme nějaký domov, uvádějí tu ceny za lůžko a stravu, příspěvek je individuální, za péči. Platíte tedy jako v hotelu se stravováním a služby, které máte navíc proti zdravému člověku – tedy příspěvek na péči. Pokud naopak někdo jiný s očima navrch hlavy tvrdí, že platí třicet tisíc a vy hned jednání nebo hledání vzdáte, šidíte se. Dotyčný sečetl i dávku od státu k částce za pobyt a celková suma toho tedy moc s důchodem a vlastními schopnostmi platit službu moc společného nemá.
V samotné domácí péči časem mohou způsobit potíže takové maličkosti, jako zahození papíru z úřadu, hustě popsaného „Poučením“. Uznávám, že se přesto v poslední době zlepšuje hlášení pobytu v nemocnici. Ze zákona má totiž pečující hlásit změny do osmi dnů. Alespoň telefonicky, když dotyčný nestíhá doběhnout na úřad. Během hovoru se domluvíme, co bude dál, nakolik je nutné co hlásit a kdy. Na zmíněném „Poučení“ jsou totiž telefony na vyřizující úředníky.
Mnohem zapeklitější se stanou nenahlášené změny adresy a telefonních čísel. Je opravdu těžké snažit se o kontakt s člověkem, o němž tyto údaje nemáme, protože telefony cestují po světě a na staré adrese o novém bydlišti nemusejí vědět. I tyto změny se musejí hlásit a občas se stane, že se kvůli nedoplněným a nezměněným údajům dávka nevyplatí. Prostě počkáme, až se dotyčný ozve a diví se, co se stalo. To, že je spis letitý a všichni jsou spokojení s penízky, co samy přicházejí, neznamená, že se do něj nenahlédne – například kvůli kontrole. A podívejme, tenhle pan doktor přece už dva roky neordinuje, uděláme kontrolu – a podívejme, já marně zvoním u dveří! Kontrola se totiž neohlašuje, ale často se nemůžeme dovolat ani na stará čísla mobilů kvůli jiným záležitostem.
Nejhorší následky si ponechám nakonec. Dotýkají se právě peněz. Pokud u výše zmíněné pozastavené dávky vše ověříme a aktualizujeme, stihne se vyplatit v dalším termínu, třeba jen o dva týdny později. Jenže co dělat v případě, že se změnil pečující člověk? Rodina se dohodne, že se bude starat jiný člověk, druhá dcera, sestra nebo někdo z vnoučat, případně se vystřídají sousedky. Jenže nikdo, ani ta nově pečující, ani ta původní osoba, se nezastaví na úřadu a ani se nepoptá, co to obnáší. Člověk, který není nijak příbuzný, dostane k vyplnění „smlouvu osobního asistenta o poskytování pomoci“.
Pokud dojde k úmrtí člověka, vyplatí se dávka po nahlášení původně pečující osobě. Samozřejmě poté, co s ní úřad vše projedná. Tehdy se občas také zjistí, že proběhly změny, o kterých se nevědělo – a poslední dávka nemusí být vůbec vyplacená!
Proč? Jednoduše proto, že se pečující osoba stává osobou oprávněnou. Pokud jsou však skutečnosti jiné, zemřelý již nemůže potvrdit změny. Například se pohádal s pečující osobou, začala pomáhat osoba jiná. Při kontrole bylo vše v pořádku, dotyčný špatně slyšel, takže odsouhlasil, že mu pomáhá pan A, se kterým je velmi spokojený. Pan B, který o něj v dalších týdnech skutečně pečoval při prudce se zhoršujícím stavu a vyřídil i návrh na zvýšení příspěvku, není nikde uvedený, nelze s ním dále jednat, nemůže požádat o dokončení řízení. Za svou péči tedy dostane jen to, co mu předtím dal náš klient.
Mnoho hledisek v péči se dokáže změnit v poměrně rychlém čase a stalo se již, že ani pečovatelská služba (PS) nedokázala podat Oznámení o poskytovateli pomoci včas. Ke vší smůle to bylo u klienta, který neměl rodinu, pomáhala sousedka a klient vyplácel pečovatelskou službu sám. Sousedka ani pečovatelská služba nebyly nahlášeny, pouze syn, který byl poslední rok v zahraničí a bylo tudíž na něm, zda poslední měsíc sousedce zaplatí – ani jeden z těch dvou poskytovatelů nebyl partnerem pro jakékoliv další k jednání, pro úřad neexistovali. Pokud by pečovatelská služba byla zapsána, jednalo by se s ní a nemusela se synem zdlouhavě jednat o penězích, které se mu nechtělo platit.
Co dodat? Příspěvek není přilepšením k důchodu, ale dávkou, která má zajistit, aby si člověk mohl nakoupit potřebné služby, zaplatit je a zůstat doma nebo v zařízení. Jenže i v těchto penězích musí být pořádek, musí být zřetelná cesta k těm, kdo pečují a starají se, kdo pomáhá – a kde vlastně.
