Zase jsem se jednou podívala na televizi. Seriál, ať jsem přesná. První díl Ochránce, který běžel na České televizi před několika týdny, ať jsem ještě přesnější. Jak jsem zjistila, je dost lidí, co se na české věci (stejně jako já) moc nekoukají, ale tohle mne zajímalo. Bohužel jsem stále čekala na nějaký zázrak, ale ono to bylo opravdu ze života, včetně překvapeného a zaskočeného kladného hrdiny.
Ve zkratce: šikovný a oblíbený češtinář vystřídá na hodině angličtinářku, které nebylo alkoholově moc dobře. Ona je to taková nenápadná paní, nepříliš schopná, které se to nestalo poprvé. Ano, hrdina se projeví soucitně, kamarádovi řediteli na to, že ji vyrazí, opáčí, že je to přece osamocená ženská s holkou na krku. Ale už prošla několik škol, a co není řečeno – asi kvůli tomuhle, že. Učitelka má další zdravotní potíže, zemře. A žáci, kteří tiše nesouhlasili a natáčeli excesy tří „darebáků“ na mobily, to pustili do nějakého Plesku a začal frmol. Selhal předtím i náš hrdina, když odkázal studentku, co mu to také chtěla ukázat, na správný postup (třídní, ředitel, zástupkyně) a už ho to nezajímalo. Zástupkyně tehdy s holkou trochu zametla, hlavně po tom zveřejnění, zinscenovala omluvu těch tří před nastoupenou sborovnou a dala jim trojky z chování. Hrdina si posype hlavu popelem, ale chudák paní zemřela s věčnou nálepkou alkoholičky a špatné učitelky, což i laskavá redaktorka Plesku zdůrazní. Ona totiž to ošklivé veřejnosti zamlčela, aby se povedla sbírka, co děvčeti pomůže dostudovat. (Nějak jsem tedy nepostřehla, že by ta dívka měla otce – pokud měla sirotčí důchod, byla by na tom lépe, než s alimenty, ale o její budoucnosti nikde ani fň.)
Takže, vážení, zde jsme mohli vidět v osobě oné „špatné“ učitelky zcela běžný produkt společnosti, semletou osobnost, jak ji hrdina trefně nazval „slabý kus“. Do takové lze dobře kopat a ukazovat sobě i všem, že jsem lepší a jak jsem silný. Dokud se nestane malér – a zde podle pitvy nebyl prokázaný přímý důsledek vyvádění pacholků se smrtí. Což nepopírám. Smrt však byla dána součtem všech hajzlíků a mlčících přihlížejících v rámci několika posledních let.
Co se tady stalo?
Osamocená žena s dítětem, s níž rozvázalo postupně pracovní poměr několik škol. Má dost starostí jako samoživitelka (asi rozvedená, jako vdova s dítětem by byla krapet zajištěnější), zřejmě zacyklená v neúspěších, bez sebevědomí. Má přitom skvělý předmět, angličtinu. To jí zajistí vždy nové místo, ale ona evidentně nedokáže začít od začátku, s novým místem si vybudovat nějakou prestiž. Fénix nikde z popela nevstává. To znamená, že problém není pouze v jedné práci, ale také mnohem starší. Dost navozuje obraz oběti, která neměla šanci se zotavit. Ta paní je zlomená. Ať nějakou zásadní zradou partnera, který ji opustil a evidentně se z jejího života zcela vytratil, případně nějakým dalším přičiněním lidí z tehdejšího zaměstnání. Na sebe nedbá, svou osobnost opustila, předčasně zestárla (vypadá spíš jako babička než matka studentky) – i když jde rovněž o záměrnou stylizaci zjevu od tvůrců. „Nedbá“ tu míním jako ustrnulost v čase, jakousi vnitřní stylizaci do naprostého šediva a nenápadna, což je opravdu ze života. Nikoho neohrožuje ambicemi, nějakou moderní péčí o zevnějšek, líčením. Zároveň je zřejmé, že nestojí ani o mužskou pozornost. Jako by odstoupila od svého těla do vnitřního světa. Čeho všeho nakonec byla obětí? Od těžkého zklamání ve vztahu až k domácímu násilí? Možná i sexuálnímu? A posléze šikany, neboť nebylo nikoho, kdo by se za ni kdy postavil. Není tu řečeno nic o její další rodině, ani kde vlastně bude žít její osiřelá dcera – byla již plnoletá? Peníze ze sbírky jí mají umožnit další vzdělávání.
Alkoholismus osamělých žen za mých mladých let probíhal především v tomto stylu a míval základní důvod. Učila jsem se, že muži začnou pít společensky, protože prostě chodí pravidelně s partou a popíjejí (často už na učňáku nebo škole). Ženy naopak popíjejí především tajně, protože mají příčinu. Potřebují se napít, aby cosi překonaly. Tato paní si prostě občas musela dát panáka, aby mohla jít učit – a jak je vidno, skutečně to bylo po ránu – a jakmile měla jít učit právě tu třídu s agresory, to přírodní anxiolytikum (uvolnění napětí a strachu) užila tak opakovaně, až ji museli poslat domů.
Stres a tíseň, letité obavy o výdělek (prošla více školami, tedy zřejmě několik školních roků a jistě fikaně bez platu o prázdninách, aby škola ušetřila), se zákonitě podepisují na zdravotním stavu těla. Což nám nabídla scéna, kdy zdravotnice měří krevní tlak v neskutečných výšinách. To jednoznačně svědčí o šíleném psychickém vypětí. Ona sice možná nezemřela kvůli této konkrétní trojici, ale kvůli všem:
- kterým byla ukradená,
- kteří si přiložili svoje polínko,
- kteří tutlali skutečnost kvůli veřejnému obrazu čehokoliv
- kteří se nesnažili pomoci ani v rámci své funkce
- kteří si beztrestně honili trika (nejen) na její úkor
- kteří mlčky pozorovali (protože nevěděli, co s tím, anebo jim cosi říkalo, že to není správné, ale když to všichni ostatní brali jako prču…)
Ombudsmanem jsem teď já
Takže jsem teď ombudsmanem na chvíli já, protože se musím zastat produktu, nazvaného „slabým kusem“, uštvaného sice v televizním seriálu, ale zároveň v seriálu, postaveném na skutečných událostech. Zastávám se tímto mnoha štvaných a lámaných osobností, jejichž odchod nebo dokonce zánik jenom odmávneme, že to je holt jako život a dneska člověk musí být odolný. Ale kdepak, vážení! Jsme ty jedničky a šestky, skoro všichni!
Obávám se, že hrdinovi, neexistujícímu moudrému a rozšafnému ombudsmanovi v podání sympatického pana Vaculíka, tohle nikdo pod nos nestrčí. On trochu ví, že něco pokaňhal, ale nakolik se skutečně podílel, asi nikdy nepochopí. Měl svých starostí dost a o problémech členek ženského kolektivu ani ponětí. (Což bývá většinou celkem rozumná mužská sebeobrana, hlavně tam, kde jen žen přesila, uznávám.) Jeho vlastní manželka, také učitelka, se oprávněně ptá: „To sis opravdu ničeho nevšiml?!“
Ne, nevěnoval tomu pozornost. On ze své vyšší pozice jen víceméně s povzdechem kolegiálně zaskočil a zajistil vyučování. O víc se nestaral.
V každém případě, třebaže bývá leckterá realita velmi podobná džungli, „slabé kusy“ ve svém okolí nenechávejme napospas šelmám. Protože pokud ano, zítra do té kategorie sklouzneme my sami. Bez pomoci a sil k obraně. I historie je toho plná, včetně naší moderní.
