Ve Zpravodaji z roku 1932 popisoval svou práci také pražský soukromý detektiv, ovšem převyprávěně, aby si nepokazil renomé, když vypráví příliš důvěrné skutečnosti. Emil Poděbrad se té role ujal a já si dovoluji ještě trochu vyprávění poupravit nebo upřesnit.
Jak známo, s věrností si lidé nikdy hlavu nedělali. Velice často se však dámy po rozchodu se svým milencem zajímaly, jak ten dotyčný žije bez nich a zda by přece jenom nebyla možnost opět navázat na hezké časy, které spolu prožili dřív. Samozřejmě se vší důstojností, aby si bývalý milenec nemohl říkat a nafukovat se, že je vyhledáván nebo dokonce uháněn! Životem zkušené dámy věděly, že honíte-li mužského, jen přidá do běhu.
Úkolem detektiva bylo najít příležitost k náhodě, která by ty dva opět svedla k sobě
Chodím tedy za ním často několik dní, než můžeme dámě sdělit, kde může svému exmilenci přijít do cesty, chce-li ona s ním opět navázat známost. Také dáma, která má známost novou, si ráda nechává zjistit, kdo to je. Opatrnosti nikdy nezbývá a dámy vědí, že nalítnout vychytralému podvodníkovi je snadné a velmi nebezpečné.
Dáma v pochybách si tedy často láme hlavu, kým opravdu ten její nápadník je, kde žije, s kým chodí, zda je vskutku ona jeho jediná a v jaké společnosti pobývá. Chce si být jistá, že je k ní upřímný. Často tedy takového pána provázím od rána do večera, potom jdu k jeho domu a hledím z protější strany, kde se rozsvítí. Tak vím, ve kterém bytě pán bydlí. Druhého dne mi domovnice ochotně povypráví o partajích – a hlavně o onom pánovi. Zvláště ochotná je, když dotyčného znám z vojny, ale zapomněl jsem adresu a snad bydlí někde tady. Domovnice jsou ženy bystré a vědoucí, vím tedy, že je pán osamělý, ale poslední dobou si spokojeně pohvizduje, žertuje, ba i s květinou ho viděla – však ji kupoval támhle u Koláčkové přes ulici. Časově se nálada shoduje s osloveními dámy a ta je nanejvýš potěšena, že malý úředníček se do ní tak zamiloval, že si toho všímá celé okolí.
Jindy ovšem přijde dívka uplakaná a smutná
Už si vyznali lásku, už měl požádat o její ruku – a najednou nic. Žili spolu i intimně, z prudkého žáru je nyní ledovec. Ne, neměla zatím žádné výlohy se slibovanou svatbou, je příliš chudá, pouze si šetří. To on ji rozmazloval, byl velkým kavalírem, ale najednou – nic. Psala mu, zaklínala ho vším možným, vyhrožovala, vše marně. Žádala tedy po nás jako mužích zkušených, vyšetřování a lásku. Alespoň tohle chtěla, potřebovala a musela mít. Aby pochopila, možná odpustila, za tu jakoukoliv jistotu chtěla dát i část úspor.
Vyšetřovali jsme tedy jeho poměry, chování – a bylo to velice zvláštní. Mladý muž byl téměř ideální po všech stránkách. Zajištěný, z dobré rodiny, zdvořilý. Jen od té doby, co nastalo jeho mlčení, přerušil styky s přáteli a nevypadal nijak šťastně. Prý přišel domů i opilý. Vše bylo velice podivné a tušili jsme nějakou zvláštnost, snad přímo tragédii.
Až nové důkladné zkoumání listin přineslo hrozný závěr: Byli bratr a sestra. On byl nemanželský a její otec na něj platil alimenty, dokud syn nedostudoval. Po válce však upadl do velké chudoby a zemřel, aniž by rodině své tajemství o první lásce před svatbou prozradil. Naopak osamělá matka se i s dítětem dobře provdala, vdala za řemeslníka.
Dívka toto odhalení oplakala, ale za chvíli přiznala, že se jí opravdu ulevilo, jejich lásku přerval osud, On není ničím vinný a ani ona. Snad prý dokonce bude ráda, že má ve světě bratra, nejenom sestry. A že mlčel? Snad se sám ještě nedokázal se strašnou pravdou smířit a jak ji povědět, netušil. Jistě trpí neméně, než ona.
Známe tedy v naší kanceláři příběhy k smíchu, ale i k hořkému pláči, když hříchy rodičů dopadnou na děti.
Zdroj: Hana Mudrová, Zpravodaj
