Byla jedna chudá číšnice, která potřebovala peníze. Přišla v r. 1931 do ostravské zastavárny a chtěla zastavit prsten. Odhadce ihned zjistil, že je to prsten zlatý, se dvěma brilianty, odhadem za 18 000 korun. Jakmile dívka uslyšela, že její prstýnek má takovou hodnotu, zbledla a chovala se velmi rozpačitě. Odhadce si ji prohlédl, viděl, že je velice chudá, i když zároveň velice hezká, a zavolal policii.
Policisté sebrali dívku i s prstenem a šup s ní na kriminálku. Jakpak prý k prstenu přišla? Děvče vysvětlovalo, že mělo delší dobu známost s mladým pánem, který se jmenoval František. Neznalo ani jeho adresu, ani jeho příjmení, nic o něm bližšího. Policie tomu nemohla věřit, naopak si byla stále jistější, že děvče k takové drahocennosti přišlo nezákonnou cestou. Dokázat se jí nic nemohlo, a tak ji po dlouhých tahanicích museli pustit na svobodu.
Pustili ji bez prstenu. Celý případ byl veden v kriminální evidenci a šperk zůstal rok v policejním opatrování pro případ, že by se ten, komu byl prsten odcizen anebo jej ztratil, přihlásí.
Kolem prstenu však bylo ticho. Tato skutečnost nezabránila tomu, aby spravedlnost nestíhala chudou číšnici pro účast na krádeži. Tak zněla žaloba, která na ni byla podána a kterou měl soudit senát krajského soudu v Moravské Ostravě.
„Tak vy tvrdíte, že jste ten prsten dostala od nějakého pána?“ ptal se předseda senátu přísně. „Ano, skutečně jsem jej dostala. Když jsem měla bídu, donesla jsem ho do zastavárny. Netušila jsem, jakou má cenu. Myslila jsem, že je to snad falešné zlato s falešnými kameny a že mi nic za něj nedají,“ ujišťovala obžalovaná senát přesvědčivě.
„Kdybyste nám mohla říci, jak se jmenoval ten pán, který vám prsten dal, a zjistilo by se, že máte pravdu, bylo by vše vyřízeno a prsten byste dostala zpátky,“ poučoval ji předseda senátu.
„Já vím jen, že se jmenoval František. Vždycky jsem mu tak říkala,“ povzdechla si krásná číšnice a vyprávěla soudu, jak to celé bylo. Poznali se v době, kdy byla zaměstnána na Slovensku, v Turčanském Svatém Martině. Zamilovali se a měli rádi. Potom si našla místo na Ostravsku a začali se scházet v Bohumíně. A zase se měli rádi, moc. A když se rozešli, dal jí ten šperk. Mladá krásná číšnice po vyprávění chvíli mlčela a potom dodala: „On mi dal ten prsten za zvláštní výkony.“
Předseda senátu se podivil, jaké to mohou být výkony, ale číšnice chvíli nevěděla, jak to lépe vysvětlit. Ani se jí moc nechtělo přesně ty zvláštní výkony popisovat. Až po nějakém otálení našla slova, do kterých vysvětlení zabalila: „No, dal mi ho za to, že jsme se měli rádi tak, jak on chtěl.“
A co teď? Usvědčujících svědků, kteří by mohli dokázat, že se dívka dopustila zločinu účastenství, žádných nebylo. Jenže nebyli ani svědci, kteří by mohli potvrdit darování tak drahé věci. Dosvědčit nevinu mohl jen pan František, kterého však ani policie nemůže tak snadno hledat, protože Františků žije na světě velmi mnoho.
Trestní senát tedy nemohl dále chudou číšnici soudit pro nedostatek důkazů, že by prstenu nabyla nezákonnou cestou, a proto ji osvobodil. Zároveň však nevyslovil, že by dívka nabyla prstenu poctivou cestou a proto se rozhodlo, že jí ještě prsten vydán nebude.
Ještě celý rok bude prsten v soudní úschově a bude čekat, zda se někdo přihlásí, že mu byl odcizen nebo že jej ztratil. Po roce senát rozhodne, zda má být vydán děvčeti – anebo propadne státu. Ono je téměř jedno, zda má cenu osmnácti tisíc, jak jej odhadl zastavárník, anebo čtyřicet tisíc, jak odhadl soudní znalec. Zkrátka aby chudé děvče vlastnilo takovou věc, to se musí vždy prošetřit. I když, jak se říká, chudoba cti netratí.
Jak přesně to celé dopadlo, nevíme: Je však velmi pravděpodobné, že zamilovaný František patřil do zámožné rodiny a určitě nebylo v zájmu jeho ani ostatních, aby vystoupil se svědectvím a přiznal svou účast ve skandálu, který mohl ohrozit jeho společenské postavení. Zvláště ony „výkony“, které chudá dívka z lásky k němu dokázala činit nebo strpět, by asi velice všem uškodily na pověsti. I z tohoto důvodu děvče nikdy nezjistilo Františkovo jméno, i když se nabízí domněnka, že mohlo něco tušit a mlčelo, protože o něj bylo později nějak postaráno – například zabezpečením po prodeji prstenu, právním poradenstvím a podobně.
