Čtení na neděli: 11. Radosti a strasti rodičovství

Moje drahá sestřička… Svatbu měla z děvčat prostřední, tím hovořím o pořadí. Čerstvě plnoletá, děti samozřejmě hned, sice postupně, ale ten první kus každopádně dřív, než by po řádnejch oddavkách bylo časově odpovídající. Dítě druhý jen s fyziologicky nezbytným odstupem. Z toho pak vyplynul i předčasnej odchod z učiliště a doživotní cejch nevyučený, tý úplně poslední dělnice, s kterou každej vytírá podlahu. Nějakým způsobem získává sestra byt v domě u nedalekýho parku, v domě, o kterým se za pár let dozvím, že patřil kdysi naší rodině z matčiny strany. Snad se v někom na nějaký vyšší židli hnulo cosi, co tam běžně nebývá k vidění. Dům o čtyřech bytech právě tou dobou procházel socialistickou péčí – štuky šly dolů a na fasádu se nalepila brizolitová omítka, střídavě okrová a modrofialová. Kdo by tomu nevěřil, dům tam takto stojí dodnes.

Hořkosladká cesta časem do normalizačních dob s knihou Naivní sezóna pokračuje.

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

V tom parku pak aspoň zčásti jsem M. oplácel její služby a servis, kterej mi poskytovala v dětství, vozil jsem tam po tom parku občas ty její děti, a tedy jsem viděl, jak úmorná je to práce a jak nekonečně se vleče. Nazpaměť už znám ten park, mohl bych tu kroužit s páskou přes oči. Tak schválně: všude samozřejmě stromy, různýho druhu a stáří. Pod nima hra světel a stínů. Jindy ale taky zima, vlhko, plískanice, i sníh někdy, prostě počasí taky všeho druhu. Kdo jde na toto místo nikoliv za rozptýlením a kratochvílí, kdo jen tudy prochází směrem do města, má pro ten účel k dispozici širokou tranzitní cestu, která park protíná rychlou úhlopříčkou a nerozptyluje člověka žádnejma zdejšíma atrakcema. Kdo sem přichází pro rekreační účely, najde tu nespočet větších či menších okruhů. Troufám si teď vyrazit pomyslně na úplně největší okruh, kterej objímá celou tuto oázu. Vycházím od našeho domu – dělnická třída, v jejímž jménu se podobný nemovitosti rekvírovaly, mi teď promine, že ten činžovní dům sousedící s parkem budu z pracovních důvodů označovat jako náš, je to čistě jen pro orientaci a rozlišení – vyrážím tedy od toho našeho domu, kde teď sestra bydlí, jednoduše proto, že právě tady si přebírám kočárek se synovcem, tu nemožnou flašku s mlíkem a instrukce, z nichž ta nejpodstatnější zní: vrátit se co nejpozději. Vyrážím po směru hodinovejch ručiček, což pochopitelně ale nemá žádnej význam, jen pro tu mapku, co tu začínám kreslit, je třeba, abychom se čtenářem šli stejně. Cesta je široká, vede buď rovně, nebo se stáčí mírně doprava, zatáčka žádná ostrá tady není a motorová doprava je tu z provozu samozřejmě vyloučená, cesta tak zpravidla proběhne bez nehody. Prvním významným bodem, kterej kromě stromů míjím, je okresní nemocnice, konkrétně její brána, kde je jakoukoliv denní dobu rušno a hlasito. Po obrátce mě čeká delší cesta vpřed kolem kamenný zdi, za kterou nevím, co se nalézá, proto si v tuto chvíli stanovuju úkol, až se na tom místě budu zas vyskytovat, vyšvihnout se na tu zídku a nahlídnout do těch prostor. O kus dál ale vím, že za tou zdí je zahrada mateřský školy, kterou jsem před pár lety navštěvoval. Po tichý vzpomínce na předškolní léta musím zpozornět a přejít ulici, která dělí ten lesopark na dvě části a kterou jsem zapomněl prve jmenovat, ale musí tu být, protože přes park si tudy krátí cestu i automobily. Tady míjím po svý levý ruce velmi starou městskou čtvrť, kde zanechal po sobě domek významnej rodák, ovšem jeho jméno nemá v těchto dobách takovou váhu jako v minulým století, to všechno totiž přijde pryč a postaví se tu hranatý šedivý bytovky. V tuto chvíli, kdy jedu s kočárkem, se nad tím ale nerozčiluju, protože k tomu dojde naštěstí až za několik let. Až tu za těch pár let půjdu, postaví mi tu už po pravý straně i městský veřejný záchody, což je luxus, na kterej si teď musím nechat zajít chuť, musím to odpoledne tady vydržet i s tělesnou potřebou. Cesta teď vede dost dlouho rovně, dalšíma významnýma uzlama pak jsou restaurace Na růžku, kterou jednou budu pilně navštěvovat a už teď se na to těším, a jen o kousek dál hostinec Na Protivínské, naše spádová restaurace, dá se říct, a teď mě od našeho sestřina domu dělí už poslední blok s obchůdkem, kde zelinaří paní J. s popáleným obličejem. Toto všechno tu tedy ještě je, pokud mě nešálí zrak.

Do parku se zpravidla chodí lidi bavit. Proto tu návštěvník najde besídku padákovýho tvaru s mocně vzdutou nafouklou kupolí, kterou drží při zemi mohutný sloupoví. Samozřejmostí je několik prolézaček a hrazdy pro toho, kdo touží vyvíjet tělocvičnou činnost i rekreačně, mimo školní osnovy, pískoviště a závěsný houpačky ve tvaru lodiček. Dalším významným prvkem je masivní kamenná kašna s vodotryskem, kterej ovšem je málokdy funkční. V zimě je samozřejmě mimo provoz z pochopitelnejch technickejch důvodů, v létě potom z důvodů ostatních. Jsme malá země, nemá tento stát dost lidí na to, aby se starali o takový postradatelný věci. Já jen můžu doufat, že ti lidi, co tady na údržbu tý kašny chybějí, dělají někde nějakou skutečně užitečnou práci.

Takto líčeno by se mohlo zdát, že procházka v parku je veskrze příjemnou činností. Ovšem s neukázněným kočárkem toto vykonávat je za trest. Všechno je ještě docela v pořádku, dokud věk kojence mu neposkytuje dostatečnou hybnost, dítě většinou spí, když nespí, zpravidla křičí a nikdo neví proč, v tom případě stačí ústa něčím příhodným zaměstnat, dudlíkem či zubníma kroužkama. S rostoucíma motorickýma schopnostma se musí batole k tomu vozidlu přivazovat jakýmasi bezpečnostníma pásama, který ho mají znehybnit. Jak dítě roste, čím dál tvrdohlavěji se snaží opustit korbu kočárku, doprovod tak musí celou jednu ruku věnovat tomu, že ho přidržuje na místě a uzemňuje, protože pokud se tělo, už dost hmotný, překlopí přes postranice, díky těm kurtům převrátí celej vůz. Nudle z nosu se jen řinou, těm se věnuje ta druhá ruka. Proti pláči se dá zprvu bojovat lahví s mlíkem či čajem, později tato chatrná zbraň ztrácí na účinnosti. Když bréč nekončí, naopak nabývá na intenzitě, nezbývá než dát se na ústup a vrátit se domů, s hanbou a podlomenou sebedůvěrou. Směje se či brečí takový nezralý dítě jen z neznámejch, svejch důvodů. Stává se, že kvůli jedný věci jeden den tohle nezodpovědný individuum se směje a druhej den pro to samý pláče. Že pochopitelně ještě neudrží moč ani stolici, o tom už ani nehovořím. Dojde-li k podobný příhodě, nelze už v procházce z hygienickejch důvodů vůbec pokračovat, je nutný se odebrat domů předčasně a přenechat tento druh péče odbornějším rukám.

Mohlo by se začátečníkovi v tomto oboru zdát, že až prcek vyroste z těch krajkovejch peřinek, z těch potupnejch kšírů a vůbec z kočáru, až pobere trochu tý vyšší motoriky i snad něco rozumu, pobyt na vycházkách se stane poněkud snesitelnějším. To je ovšem strašlivej omyl. Pro všechny svoje svéhlavosti a všecek svůj nerozum naopak získá mnohem větší prostor, nebezpečí a ostuda všeho druhu hrozí odevšud. Pokud s tím čtenář nemá sám osobnější zkušenost, nechť se odebere na nejbližší zařízení toho druhu a chvíli pozoruje, co za hrůzy se tam odehrává.

Proč to tu líčím tak dopodrobna? Jednak takto tedy jsem na vlastní kůži zažíval, co sestra kus života asi zažívala denně se mnou. A to třeba i když šla na rande. Ostatní lidi, když mají schůzku tohoto druhu, zpravidla svůj největší handicap si nechávají doma. Druhej důvod je jednoduchej, pro zachování paměti: všechno, co popisuju, tu už zítra být nemusí, novověcí stavitelé to berou šmahem, padá jedna stará čtvrť za druhou, ani vlasteneckej buditel si domek nezachránil, k čemu park? Nic se tu nevyrábí.

Daniel Jahn

Recenzi románu Naivní sezóna si můžete přečíst zde.

Knihu si lze objednat v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.

Reklama