Prožili jste po smrti svých blízkých neobvyklou situaci? Spadl obraz, zastavily se hodiny, zazvonil telefon, ve kterém se nikdo neozýval? Náš čtenář Jan se podělil se svým tajemným příběhem. Přišla se s ním posmrtně rozloučit jeho babička?
Jan byl studentem, když na dva týdny odjížděl na vysokoškolskou kolej a loučil se s babičkou. Babička byla zdravá, dokázala se o sebe postarat a vždy měla skvělý přehled o zpravodajském dění. I přes vysoký věk, téměř osmdesáti let, se s ní dalo skvěle diskutovat snad o všech tématech. Svěží mentalitu si udržovala denním čtením novin. Přesto v posledních dnech bylo znát, že má méně sil. Zároveň daleko více mluvila o svém mládí a osudech z válečných let, které byly pro rodinu tabu.
Když se Jan s babičkou před odjezdem loučil, řekla mu, že tady již dlouho nebude, ať na sebe dává pozor a odvrátila pohled. Jan babičku utěšoval, že má před sebou ještě mnoho let a za dva týdny se opět uvidí.
Jan odjel za studiemi. Uběhl týden, když Janovi zazvonil telefon. Volala Janova maminka, která měla špatné zprávy. Babička náhle zkolabovala a před pár minutami zemřela. I přes pomoc lékařů nešlo nic dělat. Byl to přirozený odchod na věčný svět z důvodu celkového selhání organismu. Pro Jana to byl šok, který nečekal. Vždyť se s babičkou nestihl pořádně rozloučit. Chtěl jí toho ještě tolik říct.
Po pohřbu uběhlo několik dní, když Jan spal v domě rodičů. Dům byl prázdný, rodiče byli v práci. Jana náhle ze spánku probudily kroky z vedlejší místnosti. Pomalé, přesto dosti výrazné. Zvuk byl charakteristický prohýbáním dřevěné plovoucí podlahy a její rezonancí, která zesilovala. Kroky se blížily ke dveřím Janova pokoje! Jan byl vyděšený k smrti, zakřičel, aby vylekal původce zvuků. Myslel si, že je to zloděj. Kroky náhle ustály. Osoba jakoby se zastavila před dveřmi Janova pokoje. Jan čekal, co bude dál. Znova zvolal, ale nic se nedělo. Po několika minutách čekání a pozorného naslouchání se odhodlal otevřít dveře svého pokoje. Nikde nikdo nebyl.
Janovi trvalo minimálně hodinu, než se uklidnil a opět usnul. Ráno se se zážitkem svěřil své druhé babičce, které bez jakéhokoliv údivu Janovi řekla, že se s ním přišla rozloučit jeho zesnulá babička. Od té doby Jan nic podobného nezažil a smířil se s odchodem milované babičky.
