Poslední školní den je tu. Odměňte děti pohádkou O Anežce a Ohnivcovi.

V jedné vsi daleko za horami zemřel chalupník. Zůstala po něm žena a dcerka Anežka, kterou mu dala ještě první manželka. Jak to už bývá, měly se ty dvě co ohánět, ale kdyby děvčete nebylo, chalupnice by si žila docela dobře. Tak si to alespoň myslela a čím dál, tím víc to sirotkovi vyčítala. Jednoho dne si Anežku zavolala:

„Hej, ty nemehlo! Víš, jak těžko se nám žije, k ničemu nejsi. Slyšela jsem ale, že by nám pomohl oheň z Černého hradu. Jdi tam a bez něj se mi sem nevracej!“

Anežka se lekla. O hradu šly divné zvěsti od dob, kdy byla ještě malé děvčátko. Kdo tam vstoupil, nikdy nevyšel. Macecha však její prosby odbyla:

„Dělej, jak chceš. Běž si třeba na konec světa, ale tady už bez kouzelného ohně nemáš, co pohledávat!“

A vystrčila ji do deště. Ubohá šla ze vsi pryč, pro pláč na cestu neviděla. Věděla, že by jí nikdo nepomohl, protože macecha všude navykládala, jak je hubatá, líná a nevděčná. Nedávno ji dokonce jedna selka napomínala, že má maceše ruce líbat a ne škodit.

Noc přečkala Anežka v lese pod skalním převisem. Zahrabala se do starého suchého listí a usínala v teple. Zdál se jí krásný sen o nebožce staré kmotřičce. Často dětem ze vsi vyprávěla pohádky. Když ráno Anežka otevřela oči, ještě jako by ještě z dálky slyšela stařenčin hlas:

„…a vždycky si pamatuj, že člověk s čistým srdcem se nemusí ničeho bát! Žádná zlá moc nad ním nezvítězí.“

To je jistě znamení, pomyslela si Anežka a přece jen zamířila k Černému hradu. Neznala dobře les a několikrát sešla z cesty, takže před bránou stála až při západu slunce, unavená a hladová. Hrad vypadal nepřístupně, kamenné zdi měl jako ožehlé od ohně, ale otevřenou bránou Anežka zahlédla trávu, keře bezu a šípku. Hrad musel být dlouhá léta opuštěný nebo hodně zanedbaný. Žije tu vůbec někdo?

„Černý hrade, prosím, mohu vejít dál? Macecha mne vyhnala, že se obě do chaloupky nevejdeme. Smím se vrátit pouze s ohněm, který tu někde je.“

Udělala dobře, že nejdřív zavolala. Zahučel vítr. Jeho dunivý hlas ji zval dovnitř.

“Pojď!”

Tak přece tady vládnou kouzla! Anežce se sevřelo srdce úzkostí. Vzpomněla si však na kmotřičku a statečně prošla branou. Ta se za ní pomalu a skřípavě zavřela. Odněkud přiběhly čtyři kočky, každá jiná. Hned se k Anežce lísaly a nechaly hladit. Vedly Anežku dovnitř, temnými chodbami do velké síně. Stál tam dlouhý prostřený stůl, u něho jediná židle. Kočičky Anežce naznačily, že si má sednout a jíst. Poděkovala jim a ráda poslechla. Když se nasytila, nabídla i micinkám, které způsobně čekaly na lavici u zdi. Znovu se ozval dunivý hlas:

„Pověz mi o sobě víc, děvče, než tě kočičky odvedou spát. Jistě jdeš z daleka.“

Anežka nikoho neviděla, ani nepoznala, odkud neznámý mluví, ale poslušně hlasu, který tady zněl docela jinak, než venku, vylíčila svůj příběh.

„Ty sama kouzelný oheň nechceš?“

„Ne, pane. Nevím, k čemu by mi byl. Když mne tu necháte, budu vám poctivě a věrně sloužit, práce se nebojím. U nás by mne snad ani za děvečku nechtěli, všichni věří maceše.“

„Mám kočičky a kouzla, k čemu by mi byla služka?“

Anežka si vzpomněla na prach a pavučiny po chodbách hradu, na rozťapané hromádky popele, na nepořádek, kterého si stačila všimnout. Má o tom mluvit nebo ne? Neurazí pána domu? Kdepak, raději pomlčí, aby se nezachovala nezdvořile. Sklopila oči a podrbala pod bradou mouratou číču.

„Kočičky vypadají, jako by tu měly rády společnost a já si jistě nějakou práci najdu. Nechcete-li mne tady, půjdu svou cestou.“

„Dobrá, přijmu tě do služby. Každý večer strávíš se mnou v tomto sále. Během dne dělej, co chceš, kočky tě budou poslouchat jako svou paní. Nyní tě odvedou spát a zítra ti pomůžou vybrat šaty a šperky na večer.“

Anežka poděkovala. Byla tak unavená, že se ani nepodivila krásné komnatě s ohromnou postelí, ba dokonce ani hedvábným poduškám, na které ulehla. Kočičky se uvelebily v nohách a hlídaly její spánek. Ráno, sotva sluníčko zašimralo Anežku na nose, teprve přemýšlela nad všemi divy. Kočičky jí hned ukazovaly truhly plné překrásných šatů a skřínky se šperky.

„Kdepak, moje milé, na tohle nejsem zvyklá! Jestli mám na sebe takovou krásu někdy vzít, ať i celý hrad prokoukne! Copak by vám nebylo líto takové šaty ušpinit?“

Anežka si oblékla svou starou sukni a ejhle! Hned jedno zvířátko doneslo velkou zástěru. Sotva Anežka pomyslela na vědro s vodou, koště nebo cokoliv jiného, už to tu bylo a samo pracovalo. Kočičky dohlížely, tlapkami pošťuchovaly a Anežce všechno připadalo náramně veselé. Smála se, pozpěvovala si, všechno uklízení se jí měnilo na zábavu a tanec. Ani na chvilku se jí po domově nezastesklo a den utekl jako voda. Před soumrakem se připravila a nastrojila do modrých šatů. Byly krásné, třebaže téměř bez ozdob.

Právě proto si je vybrala, protože se ostýchala oblékat do panské parády se zlatem, perlami a drahokamy. Velká síň také prokoukla. Na zdech zase zářily malby a stůl byl vydrhnutý do běla. Kočičky Anežce naznačily, aby jedla sama. Znovu se s nimi podělila. Když si spokojeně lízaly tlapky, cosi šustlo, jako když plamen z polena vyskočí.

Naproti Anežce, na druhé straně stolu, se objevilo velké kamenné křeslo. Dveře na chodbu se samy otevřely, někdo přicházel. Kdo je pán hradu? Při zvuku těžkých kroků se Anežce stáhlo hrdlo. Viděla, že i kočičky se na lavici přitiskly k sobě a zježily srst. Je jejich pán tak hrozný? Určitě ne, nic zlého neprovedla, nemá důvod ji strašit! Měla sice sto chutí alespoň zavřít oči, ale ovládla se, když vstoupila ohnivá postava rytíře.

Bylo to strašidelné zjevení, do ruda a do běla rozžhavené jako v nejhorší výhni. Sálal z něj žár, který Anežka cítila, sotva vešel. Přesto dívčina úzkost rychle mizela. Rytíř se klidně posadil a vlídně Anežky zeptal, jak se jí na hradě líbí. Že prý z něj nemusí mít strach. Odvážně přiznala, že nikdy nikoho a nic podobného neviděla. Rytíř sklonil hlavu, smutně povzdychl:

„Je to trest za mou pýchu a kamenné srdce, Anežko. Proklela mne stará žebračka, kterou jsem srazil z cesty. Brzy zemřela a už jsem nemohl nic napravit. To já jsem ten kouzelný oheň, pro který lidé chodí! Všichni touží po bohatství, které by jim prý přinesl. Sotva se mne ale dotknou, sami shoří. Snad proto v kraji někdo vymyslel, že smí jít pouze nevinné dívky. Jak se mne však zkusily dotknout, uskočily – a tam je sama vidíš. Zůstaly tu jako kočky.“

Anežce jich bylo líto.

„Copak se to prokletí nemůže zrušit?“

„Jenom ten, kdo mi podá a stiskne ruku, nás všechny vysvobodí. Podívej, jak je řeřavá! To nikdo na světě nedokáže!“

Anežka zesmutněla. Rytíř nemluvil jako zlý člověk. Takové neštěstí! I kočičky byly smutné. Když rytíři viděla do tváře, zdál se být docela mladý a snad i hezký. Hned ale musela hledět jinam, točila se jí z toho ohně hlava. Rytíř zatím obdivoval, jak jeho domov zkrásněl.

„Svěřím ti svůj hrad! Teď jsi tady paní a můžeš dělat, co budeš chtít. Jenom ven tě brána hradu nepustí, to nemohu ovlivnit. Rád tě zase zítra uvidím, Anežko.“

Rytíř se rozloučil a odešel. Anežce utíkal den za dnem. Na hradě bylo práce ažaž. Těšila se na každý večer, na každé setkání s rytířem. Vůbec si nepřipadala jako obyčejná holka ze vsi. Rytíři se líbilo, jak jeho Černý hrad zvelebuje a obdivoval i důvtip, s jakým zjistila jména zakletých kočiček.

Když si Anežka zpívala na zahrádce, Marjánka se první přiběhla lísat. Jak zaslechla v písničce své jméno, zamňoukala. Potom to už bylo snadné, jenom u Bětušky se dlouho Anežka nemohla trefit. Marjánka, Anička, Katka a Bětka. Ale jak jim pomoci? Často pozorovala malé plamínky, které olizovaly rytířovu postavu. Copak je něco takového v lidských silách? Měla Ohnivce ráda.

Vyprávěl jí o světě, který procestoval ve službách krále, o bitvách, ve kterých bojoval. Byl ještě mladý, ale přesto zažil víc, než všichni lidé, které zatím potkala. Styděl se, když narazili na chvíle, kdy byl namyšlený a pyšný. Anežka měla mnohem raději, když v jeho tváři rozeznala úsměv. Škoda, že rysy tváře vzápětí honem  překryl oheň!

Po nějakém čase Anežka ve snu opět uviděla svou starou kmotřičku. Šly spolu do kovárny a Anežka se divila, jak může kovář vydržet horko.

„Zvykl si, děvenko, dokonce udrží v ruce kus železa, který by tebe popálil.“

Byla to pravda, Anežka se na kovárnu rozpomněla i po probuzení. Může člověk přivyknout i žáru uhlíků? Anežka si umínila dokázat, co vůbec v lidských silách jde. Bylo to těžké, radši svůj plán tajila i před kočičkami.

Častokrát o sobě pochybovala, když si foukala na popálené prsty, ale zkoušela to znovu a znovu. Musela to dokázat, musela jim všem pomoci, jinak by se utrápila s nimi. Bolelo ji srdce, kdykoliv pohlédla na kočičky. Bolela ji celá duše, když naslouchala rytířovu hlasu. Byl tolik smutný! Proto zase sahala na horké hrnce a opravdu, po několika dnech ji do prstů pálily mnohem míň. Jednoho večera se už rytíř loučil, když jej Anežka zadržela.

„Chtěla bych vám podat ruku, pane.“

Rytíř se ulekl.

„Je to zbytečná zkouška, milá Anežko! Nechci, abys trpěla. Změníš se v kočičku, přivoláš na sebe kletbu! Mám tě rád a bolelo by mne to víc, než tebe.“

„Nemohu tady žít a vidět, jak jste všichni smutní. Musím vám přece pomoci! Kletba přece nesmí navěky trestat děvčata, která se nedopustila ničeho zlého. A také věřím vám. Na světě žijí opravdu zlí lidé, ale komu poslouží trest, který ničí nevinné?“

Pomalu přistoupila, dotkla se ohnivé ruky a rychle stiskla. Cítila strašný žár, ale opakovala si, že musí vydržet, že na světě nemůže být tak silné kouzlo, aby odolalo její lásce. Dlaň a prsty pálily, jako by samy hořely.

Z posledních sil pohlédla rytíři do očí. Stékaly mu dvě slzy. Tvář vystupovala z plamenů a měnila barvu. Dokázala to? Už trpěla k nesnesení. Nesmí zklamat! Nadechla se. Ještě víc stiskla rytířovu ruku a bolestí omdlela.

***

Probouzela se pomalu. Plula vzduchem a slyšela své jméno. Ach, někdo ji nese! Stala se snad kočičkou jako ostatní?!

„Anežko moje milá, probuď se, všechno je za námi.“

Skutečně! Otevřela oči a viděla rytířovu tvář, kterou dřív rozeznávala mezi plamínky. Ležela na své posteli a za mladým rytířem stály čtyři dívky. Se šťastnými slzami jí děkovaly za vysvobození a potom odběhly někam ven, kde byl slyšet jásot lidí. Anežka vztáhla ruku k rytířově tváři. Chtěla se ho dotknout, zda to není pouhý sen. Ale co to? Vždyť by měla mít ruku ošklivě spálenou? Rytíř její něžně ruku políbil.

„Všechno je pryč. Ach, milá Anežko, ani já sám nevěděl, že smím doufat v zázračnou moc lásky. Trpěl jsem s tebou a prosil nebesa, aby alespoň tebe ušetřila! Moje plameny ti neublížily, Anežko, jen tou bolestí jsi musela projít. Vydržela jsi a veškerá tvoje bolest a popálení se přeneslo jako trest na všechny, kteří kdy ublížili tobě nebo děvčatům. Anežko, prosím, zůstaň tu se mnou, staň se navždycky paní tohoto hradu – a mou milovanou ženou.“

Slíbila by mu cokoliv, ale tohle ze všeho nejradši. Políbili se a potom společně vyšli na nádvoří. S pánem byl zakletý všechen hradní život, dokonce i koně ve stájích, krávy, ovce, slepice, ba i holubi. Nyní všechno nadšeně vítalo nový život. Nádvoří bylo plné lidí s pochodněmi, všichni jásali, smáli se a děkovali.

A což teprve, když rytíř oznámil brzkou svatbu! Anežka měla čtyři hezké družičky, kterým potom rytíř vyplatil velké věno. Dokonce samotný král přijel navštívit svého dávného druha.

Nakonec se ukázalo, že na lidských povídačkách přece něco pravdy bylo. Anežce oheň z Černého hradu dal bohatství, o jakém se jí ani nesnilo. Po nějakém čase měla tři zdatné synky, dvě krásné dcerušky a manžela, který by ji nejradši na rukou nosil, zamilovaný stejně, jako první den. Anežka stále zářila štěstím a spokojeností, jako by se světlo kouzelného ohně navždy ukrylo v jejích očích.

Anna Šochová

Reklama