Milí čtenáři, posílám vám novou povídku. Je hodně dlouhá, napsala jsem ji do knihy Obrázky ze Šilheřovic. Kniha vyjde před Vánocemi 2014.
Ilustrace: Dagmar Václavíková
Děti
Liesel vykřikla. Franz ji potopil pod vodu a ona se snažila vrátit mu to. Stříkali kolem sebe, křičeli, smáli se a polykali andělíčky. Ostatní děti je pozorovaly, ale nechtěly se k nikomu přidat. Mezi Liesel a Franzem bylo cosi, co si museli vyříkat jen oni dva.
Zamilovaná Liesel a rozpačitý Franz.
Panstvo ze zámku odjelo a park patřil dětem zaměstnanců. Byl horký letní den a děti se koupaly v bazénu s ostrůvkem, z něhož se tyčilo sousoší Neptuna a jeho rodiny. Liesel zařídila, aby byl do bazénu pozván i Franz, syn místního lékaře.
Za zámeckou zdí se vytahovala na špičky Karolina. Slyšela děti, jejich smích a křik a cákání vody. Kdyby tak i ona mohla… Jenže Karolina nemohla. Pro obyčejné děti z vesnice koupání v zámeckém bazénu nebylo.
Karolině se po chvíli námahy poštěstilo zahlédnout bazén s obrovským sousoším a v něm kupu dětí.
Ach jo.
Karolina se stáhla zpátky a odběhla domů. Žně byly v plném proudu a Karolina musela pomáhat.
Trojúhelník
Liesel, Karolina i Franz se znali ze školy.
Liesel vzorná, nastrojená a ukázněná, Franz uzavřený, opatrný a odměřený, Karolina okatá, prostořeká a bystrá. Liesel zamilovaná do Franze, Franz zakoukaný do Karoliny a Karolina… Karolina Liesel i Franzovi záviděla. Liesel žila v zámeckém parku, její táta pracoval pro Rothschildy a Liesel byla na zámku pečená vařená. Mohla si hrát v parku, jezdit na výlety, vozili ji spolu s panskými dětmi autem, dokonce i do ZOO do Ostravy. Franzův táta byl místní lékař. Všichni se ho báli a všichni s ním chtěli být zadobře. Liesel i Franz si žili jako v bavlnce.
Karolina pocházela z maličkého statku. Ráno brzy vstávala, starala se o zvířata a o sourozence. Bylo jí šest let a celý den měla plno povinností.
Liesel a Franz si hlavně hráli a to jim Karolina záviděla.
Liesel si Franze přisvojovala. Zvala ho do parku, nosil jí školní brašnu, okouzlovala ho krásnými světlými šaty a blonďatými vlásky. Jenže Franz pokukoval po Karolině. Po jejích tmavých vlasech, velikých tmavých očích a divokém srdci.
Karolina věděla, že se k Liesel ani k Franzovi nemá moc přibližovat. Byly to děti z lepších rodin, děti bez starostí. Přesto s nimi byla Karolina propojená. Franzovou touhou a Lieselinou žárlivostí.
Zlý vítr
Když bylo Liesel, Karolině a Franzovi deset let, cosi se změnilo. Jakýsi zlý vítr všechno, v čem děti dosud žily, rozmetal.
Jako první zaznamenala změny Liesel. Rothschildové se začali bát. Ze zámku mizela vzácná umělecká díla, sloužící je balili do obrovských beden, ty pak nakládali do aut, která je odvážela kamsi do Rakouska. Liesel poslouchala dohady dospělých, moc jim nerozuměla, ale cítila, že v zámku ani v parku už nevládne klid.
Liesel netušila, čeho se mohou lidé jako Rothschildovi bát. Byli bohatí, všichni si jich vážili, bydleli v zámcích a vilách rozesetých po celé Evropě a měli všechno, co si jen člověk může přát.
Úzkost zpočátku zůstávala za kamennými zdmi parku, do Šilheřovic nepronikla. Franz i Karolina dál žili v přesvědčení, že v parku je ráj.
Později si změn všiml i Franz. Na svých klukovských výpravách vycítil napětí. Nepodnikal výpravy často, byl synem lékaře a jeho den byl většinou čistý, do detailů naplánovaný, plný ušlechtilých aktivit. Občas se ale stalo, že se ušlechtilost zadrhla a Franz mohl zmizet. Utíkal většinou do Černého lesa a tam dýchal svobodu. Sám a sám od stromu ke stromu. Pozoroval zvěř, krmil se lesními plody a schovával se. Nechtěl, aby ho kdokoliv viděl a nahlásil otci jeho toulání.
Jednoho dne už do Černého lesa nesměl. Les ovládly stavební firmy a armáda. Franz nechápal, co se děje, cítil však, že jde o něco důležitého. V jeho lese se stavělo cosi, co narušovalo klid.
Karolina změnu zaznamenala jako poslední. Její svět, to byl uzavřený svět statku, nejdál došla do školy. A tak netušila nic o stavbách betonových pěchotních srubů v lesích, ani o strachu Rothschildů. Karolina si změny všimla, až když došla přímo do Šilheřovic.
Během léta 1938 se z Černého lesa často ozývala střelba. Kdo střílel a proč, to Karolina netušila. Byly žně a desetileté Karolině přerůstala práce přes hlavu. Očekávalo se od ní, že zastane práci jako téměř dospělá. Byly žně.
Teprve až začal školní rok, došlo Karolině, že cosi nenávratně zmizelo. Do světa řádu a povinností vtrhl chaos. Děti bez rozloučení opouštěly šilheřovickou školu a začaly dojíždět do německé školy v Bohumíně. Před školou v Šilheřovicích viděla každé ráno roztrhané české učebnice a školní budova stále víc zela prázdnotou. Karolina byla jedním z mála dětí, které do školy chodily až do jejího uzavření.
To už ale bylo jasné všem, že starý svět je pryč. Očekával se vojenský střet. Střetnout se měly dvě civilizace, německá a česká.
Změna
Liesel se prudce posadila na posteli. Cosi ji probudilo z nádherného snu. Poplašeně se rozhlížela kolem sebe a nedokázala se zorientovat. Teprve po chvíli pochopila, kde je, a uklidnila se.
Byla v bezpečí.
V bezpečí?
Okenicemi cloumal bouřlivý vítr. Liesel zřejmě vrzání dřeva probudilo. Moře pod okny hučelo a běsnilo. V Liesel byla malá dušička.
Opravdu jsou v bezpečí?
Jen co byla v Československu vyhlášena mobilizace, naložil otec Liesel, její sestru, jejich matku a velký kufr do auta a odvezl je za hranici na nádraží do německého Annaberku. Tam už čekaly zvláštní vlaky pro uprchlíky, které je odvezly daleko na sever, do východního Fríska. Jejich pouť skončila tady, na ostrově Juist. Spousta žen a spousta dětí daleko od domova, ale v bezpečí.
Liesel myslela na otce. Zůstal doma. Čekal, až Šilheřovice obsadí Němci. Liesel o něj měla strach, ale bála se o svém strachu mluvit, cítila, že matka se sestrou jsou stejně vyplašené jako ona sama.
Liesel poprvé viděla moře. Začínal podzim, a tak bylo chladné a neklidné a Liesel se ho bála. Přesto denně s ostatními dětmi chodila na pláž, sbírala mušle a klouzala se po písečných dunách. Tehdy se smála.
Po setmění nastupovala úzkost. Vichr rval okenice, skučel a hrozil. Jako teď.
Liesel se ještě před chvílí zdál krásný sen. Koupala se v něm, ne však v moři, ale v zámeckém bazénu. Poznávala Neptuna a jeho rodinu. Vylezla Neptunovi na klín a dívala se na jeho děti. Usmívaly se. Voda v bazénu byla sladká, měkká a klidná, na modré obloze svítilo slunce a vzduch se v závanech letního větříku jen nepatrně chvěl. Liesel prostoupila blaženost. Byla šťastná. A pak ji cosi bezohledně probudilo.
Proč nejsou doma?
Liesel zabořila obličej do polštáře a rozplakala se.
Karolina tou dobou prožívala jiné úzkosti. Její rodina z Šilheřovic neodešla, neodvážili se opustit statek. Karolina se bála toho, co přijde. Na všechno padal stín v podobě vojáků, zbraní a vojenské techniky. Nejdříve to byli vojáci československé armády, pak ozbrojenci freikorpsu a pak německá armáda. Vojáci, zbraně a napětí.
Když se stali součástí říše, přišla radost. Vše zlé skončilo.
Franz radost neprožíval. Byl Žid. Stejně jako Rothschildové. Ti však Šilheřovice dávno opustili. Jejich zámek teď patřil říši. Franzovi rodiče v Šilheřovicích zůstali. Báli se a vyčkávali. A bál se i Franz.
Návrat
Liesel se po dvou týdnech vrátila domů. Na nádraží v Annaberku na uprchlice čekal otec, živý a zdravý, a spolu s ním se vrátili do bytu v zámeckém parku.
Těšili se, nepředstavitelně se domů těšili.
Radost z návratu ale netrvala dlouho. Během dvou týdnů útěku byl jejich byt vyrabován. Tehdy si Liesel uvědomila, že i její otec musel být někde pryč.
Vzpomněla si na kruté severní vichry, které noc co noc rvaly okenice hotelu.
Zlý vítr dovál až sem, do Šilheřovic.
Vyhlédla z vyrabovaného bytu do parku. Všechno je pryč. Už nikdy nebude koupání v bazénu. Začíná nějaký jiný život. Zarazila se, ale pak dotírající úzkost zaplašila.
Proč by všechno mělo být zlé?
Dospělý svět
O pár let později Karolina zvědavě nahlížela přes zeď parku k bazénu se sousoším. Vzpomínala na prosluněné dny, na děti dovádějící ve vodě, na svou závist. Myslela na Franze, který ji tak rád pozoroval. Líbily se jí jeho zamilované oči, jemné ruce, čisté oblečení, učesané vlasy, vzorné školní pomůcky.
Franz zmizel. Z jejího života i ze Šilheřovic. Nikdo nevěděl, co se s ním stalo. Byl Žid a to prý bylo špatné.
Kdo ví, proč si zrovna teď na Franze vzpomněla. Zmizel už před rokem. Možná si na něj vzpomněla proto, že zanedlouho zmizí její otec. Dostal povolávací rozkaz. Co s ním bude?
Ke Karolině začínal doléhat svět dospělých. Byla válka. Povinné dávky, příděly, zákazy a příkazy, povolávací rozkazy a obálky oznamující hrdinnou smrt.
Jednou prý bude líp.
Hleděla na bazén a měla pocit, že líp už bylo.
V bazénu se už šťastné zámecké děti radostně nekoupou. Od té doby, co zámek opustili Rothschildové, všechno chátrá. Pomalu a nenápadně, ale chátrá. I bazén.
Karolinu nakukující přes zeď do parku pozorovala Liesel. I ona si vzpomněla na Franze. Kde je mu asi konec? Mezi lidmi se šeptaly různé hrozné příběhy, pravdu ale neznal nikdo. Karolina Liesel Franze připomněla. Vzpomínka na něj byla ale letmá. Karolina opustila své stanoviště a Liesel na ni i na Franze zapomněla. V rodině se prožívala velmi důležitá událost. Lieselin otec, člen NSDAP, obdržel povolávací rozkaz a zodpovědně se chystal do války.
Služba vlasti
Osudy Karoliny a Liesel se brzy znovu propojily. Psal se rok 1943 a obě se staly patnáctiletými. Na obě dolehla stejná povinnost: odsloužit rok pro blaho říše.
Liesel nastoupila do dvora v Kravařích, pracovala tam jako děvečka. Nelíbilo se jí to. Domů se dostala jen jednu neděli v měsíci, jinak musela být ve dvoře a pracovat. Zvířata neznala svátek a pátek a Liesel se jim musela přizpůsobit. Věděla, že je to jenom povinný rok, ale připadal jí nekonečný.
Karolina povinný rok pro říši odpracovala na Pasekách, takže mohla být doma. Jenže to znamenalo pracovat dvojnásob: na Pasekách i doma. Práce, práce a zase jenom práce. Brzy ráno rychle poklidit a obstarat zvířata, pak pěšky na Paseky, tam znovu poklízet a obstarávat zvířata, pak drobné práce kolem dvora a v pozdním odpoledni zpět domů. A tam znovu totéž co na Pasekách. Karolina večer padala do postele mrtvá únavou.
Práce zaměstnávala tělo a zaháněla myšlenky. V tom roce to Karolina potřebovala. Potřebovala nemyslet na to, že její otec padl. Kdesi daleko na ruské frontě zůstal navždy.
Proto mohla Karolina odvést svůj povinný rok pro říši na Pasekách.
Karolina svět nenáviděla. Nesměla nikam chodit, jen do práce, nesměla mluvit po našimu, jen německy, mívala často hlad a jejich malý statek byl plný černého smutku.
Její nitro bylo do hloubky raněné. Pokaždé, když přišla do vsi obálka s oznámením o hrdinné smrti, rána se znovu otevřela. Neměla šanci zahojit se.
Franz
Koncem října přijel na dovolenou otec Liesel. Karolina Liesel od dětství záviděla. Liesel bydlela v zámeckém parku, byla vždy čistá a upravená, vozili ji s panskými dětmi za zábavou do Ostravy, a když Rothschildové zrovna nepobývali na zámku, byl park její.
Liesel měla život bez mraků, vždy. I teď. Její otec nesloužil v Rusku, její otec nepadl. Byl na dovolené.
Karolinin otec už nikdy nepřijde. Ani na dovolenou.
Žádná z dívek netušila, že jejich rok povinné služby říši je posledním rokem života Franze. Jeho zhýčkané tělo nemohlo vydržet útrapy koncentračního tábora. Franz hubnul, trápil se, trpěl, plakal, onemocněl a v bolestech zemřel. V mysli se vracíval do Šilheřovic, vzpomínal na Karolinu, na Liesel, na Černý les, na zámek, na park a na Neptuna v bazénu. Věděl, že se už nic z toho do jeho života nevrátí. Protože to všechno bylo příliš krásné.
První nálet
Začal rok 1945. Liesel i Karolině bylo sedmnáct let a obě se ušklíbaly nad starostmi dospělých. Věděly, že pro sebe chtějí lepší svět. Nebudou opakovat chyby svých předků, problémům a starostem se vyhnou, budou chytřejší než ti před nimi.
Hned v lednu se Šilheřovice změnily v obrovskou ubytovnu. Německo budovalo obranný val, na němž se měl zastavit postup Rudé armády. Část valu procházela kolem Darkovic a Šilheřovic a odtud se vinula k Odře. Základem valu bylo staré československé opevnění postavené před válkou. K němu přibývaly zákopy, zátarasy a překážky proti tankům, celá oblast se podminovávala. Na stavbu byli nasazeni muži a chlapci z protektorátu a z Polska. Ti cizí muži dovlekli do šilheřovických domácností strach.
Válka došla až sem, do míst, kde mělo být bezpečí, do míst, kde měl být domov.
Liesel pracovala v kanceláři na zámku. Z Rothschildova zámku se brzy po začlenění Šilheřovic do říše stala lesnická škola. Liesel uměla psát na stroji, ovládala němčinu a navíc v jedné ze zámeckých budov rodina stále bydlela, a tak nebylo divu, že když Liesel dokončila povinný rok pro říši, získala práci v kanceláři. Liesel se v ní cítila dobře. Mezi šanony, papíry, obálky a psací stroje jako by válka nemohla.
První nálet na Šilheřovice zastihl Liesel v kanceláři. Byl vyhlášen poplach, ale Liesel se nebála. Všichni utekli do podzemní chodby, která spojovala zámek s hospodářskou budovou, ale Liesel zůstala v kanceláři. Pobrukovala si válečný hit a v klidu pracovala. Nevěřila na bomby, na nebezpečí a na paniku. Nehodlala se třást strachy a nevědět proč.
Když zaslechla zvuk letadel, ještě si tiše zpívala a procházela výkazy. Když se zvuk letadel přiblížil, zvedla oči od sloupců čísel a přestala zpívat. Letadla opravdu mířila nad Šilheřovice. Než jí došlo, co to znamená, zasvištěla nad budovou zámku bomba a během několika vteřin kdesi v parku explodovala.
To už se Liesel krčila v koutě kanceláře a úzkostlivě drmolila otčenáš.
Strach
Fronta se nebezpečně přiblížila a náletů přibývalo. Naděje, že se fronta Šilheřovicím vyhne, každým dnem bledla. V každé rodině měli sbalený kufr s tím nejnutnějším. Při poplachu lidé popadli kufry a běželi s nimi do krytů. Jako kryty sloužily sklepy, tam byla největší naděje na přežití. V lesích kolem Šilheřovic se shromažďovala německá vojska. Od domu k domu se šířily strašlivé zvěsti o běsnění Rusů, o nenávisti vůči Němcům, o hromadném znásilňování žen.
Bylo jasné, že bude hodně zle. Kdo mohl, prchal do vnitrozemí.
Karolina neměla kam uprchnout. Její matka se držela statku stůj co stůj.
Liesel byla vypravena ke strýci do Německa. Matka ji svěřila šéfovi lesnické školy, který se i s celou rodinou chystal k útěku. Liesel dostala velký kufr, několik marek a kousek puntíkovaného hedvábí a vydala se do světa.
Cesta ze Šilheřovic do Bohumína byla romantická. Jeli bryčkou plnou zavazadel, Liesel se v bryčce mačkala s šéfovou rodinou a dychtivě očekávala dobrodružství. Dychtivost se ale brzy rozpustila. Ve vlaku narvaném uprchlíky panoval chaos, nedostatek vzduchu a pach výkalů. Děti křičely, dospělí lamentovali, vlak věčně někde stál, čekalo se, až přejdou nálety. Nakonec se vlak dostal až do bavorského Schwandorfu, kde zastavil a dál nejel.
Když šéf s rodinou a Liesel vystoupili z vlaku, poručili Liesel, aby hlídala zavazadla. Šéf a jeho rodina šli shánět něco k přespání.
Unavená Liesel ostražitě postávala u zavazadel, když tu byl náhle vyhlášen poplach. Sirény ječely, lidé utíkali do krytů a Liesel vyděšeně hleděla na zavazadla a bála se je opustit. Přikrčila se pod nádražní lavičku a v tu chvíli jí definitivně došlo, že tohle žádné dobrodružství není. Nádraží se otřásalo výbuchy z okolí a Liesel chtěla domů.
Karolina se v té době také často třásla strachy. Ze zámku se stal vojenský lazaret, v němž pořád někdo umíral. Na konci parku denně přibývaly hroby, do nichž i po několika ukládali mrtvé vojáky. Z dálky častěji a častěji duněla střelba. Byl březen a válečná fronta nekompromisně postupovala ke Karolinině domovu.
Nikdo nic nevěděl, z dálky duněly výbuchy, lazaret se plnil raněnými, v parku přibývaly hroby. Na prahu jara měly přitom začít polní práce. Nikdo však neměl odvahu vyjíždět do polí. Bylo čím dál jasnější, že na jaře roku 1945 pole v Šilheřovicích zorá válečná fronta.
Zelený čtvrtek
Druhý den po náletu, byl zrovna Zelený čtvrtek, odešla Liesel do kostela. Šéf sehnal ubytování v malém hotelu a Liesel cítila potřebu poděkovat za to, že přežila cestu, že přežila nálet a že má kde složit hlavu.
Na mši zpíval profesionální sbor. Liesel ještě nikdy nic tak nádherného neslyšela. Sevřelo ji hluboké dojetí. Cítila obrovský stesk. Stýskalo se jí po rodině, po domově, po klidu. Celé tělo se jí roztřáslo a začalo tiše vzlykat.
Karolina se na Zelený čtvrtek také modlila. Seděla v šilheřovickém kostele mezi ztrápenými ženami, starci a stařenami. Muži v kostele až na pár invalidů nebyli. Schramstla je válka. Atmosféra měla daleko do očekávání Vzkříšení. Šilheřovice zalehl strach.
Svoboda
Po pár dnech se Liesel ocitla na venkově. Šéf trval na tom, že musí opustit město. Chtěl najít klid. Úřad pro uprchlíky jim k bydlení nabídl bývalý obchod se skladištěm. S radostí v něm objevili vojenské pryčny a staré deky. Měli kde spát a měli se čím přikrýt.
Hned druhou noc je probudilo vzdálené bombardování. Ráno se dozvěděli, že hotel, v němž bydleli, lehl popelem. Život si zachránilo jen pár lidí, kteří v pyžamu vyběhli ven a schovali se v nedalekých skalách.
Nedlouho poté zažily Šilheřovice první frontový útok. Letadla začala na Šilheřovice shazovat bomby, některé z nich fosforové.
To však byl jenom začátek. Náletů přibývalo a pak přišla několikadenní přímá dělostřelecká palba. Lidé zmizeli ve sklepích. Tam se modlili, aby přežili. Občas se někdo vydal nahoru, aby zjistil, zda dům ještě stojí a napojil a nakrmil zvířata.
Karolina se s matkou a sourozenci také schovávala ve sklepě. Byli špinaví, hladoví a vyděšení, ale pořád měli pocit, že to nejhorší je teprve čeká.
1. května všechno skončilo. Němci se stáhli. Obcí prošli Rusové a zamířili přes Annaberk na Bohumín.
Poloslepá a pološílená Karolina si připadala na zemském povrchu jako v jiném světě. Domům chyběly střechy i krovy, okna bez skel oslepla, několik domů zmizelo úplně, zbyla po nich jen spáleniště. Střechu neměl kostel ani zámek, i budova školy o ni přišla. Spoušť, spoušť, všude jen spoušť.
Liesel o zkáze Šilheřovic nic netušila. V době, kdy jejím domovem procházela fronta, se ve vsi, v níž našla útočiště, objevili téměř neslyšně američtí vojáci. Byli černí, vysocí a statní, v jejich tvářích se blýskaly velké oči a bílé zuby. Měli u sebe samopaly a pohybovali se tiše a opatrně.
Později do vsi přijely džípy a v nich šarže. Němečtí muži byli odzbrojeni a zajati.
Po několika dnech přišla kapitulace Německa a úplně se zhroutilo zásobování.
Naděje
Uběhlo několik dalších týdnů a Liesel stále neměla žádné zprávy z domova. Německo ovládl naprostý chaos. Nefungovala pošta ani doprava, zásobování ani zdravotnictví. Liesel se pokoušela navázat spojení se strýcem, ale veškerá snaha byla marná. Chtěla se vrátit domů, bála se však, neměla ani tušení, co se v Československu děje.
A tak raději proplouvala chaosem poválečného Německa, zesláblá, hladová a zavšivená, pila čaj z listů keřů lesních plodů a jedla jednou za čas, když dostala ubohý příděl chleba, nebo když někde vypomohla a dali jí za to najíst, a čekala.
Karolina se v té době pořád ještě hodně bála.
Práce na polích se nějak, i když s velkými obtížemi, rozeběhla. Válka skončila, to bylo jisté, ale v Šilheřovicích se zatýkalo, vyšetřovalo a rabovalo. Zámek lákal dobrodruhy ze široka daleka, i místní si přišli na své. Farář je sice vybízel, aby věci do zámku vrátili, ale bylo to marné. Lidi se chovali jako zvěř. Šilheřovice, potlučené a rozbité, ustrašené a zamlklé, jako by přestávaly být domovem.
A pak se všechno změnilo. Uprostřed poválečné spouště, bídy a zmaru se Karolina zamilovala. Svět zkrásněl a život dostal perspektivu.
Stesk
Když se přiblížily první poválečné Vánoce, shledala se Liesel se konečně s částí rodiny. Léto a začátek podzimu strávila v horách, v kraji, kterého se válka téměř nedotkla. Vzali si ji k sobě starší manželé, byli to známí Lieselina šéfa a Liesel k nim jednou byla vyslána pro potraviny. Strávila u nich týden, a když odjížděla, nabídli jí, aby se vrátila a zůstala. Byli bezdětní a zdálo se jim, že v Liesel objevili dceru.
Liesel u nich strávila nádherně klidné léto. V hornatém kraji se neusadili žádní vojáci, nikdo ji tady jen tak pro zábavu nehonil v džípu, aby ji vystrašil a pak pro útěchu po ní hodil čokoládu, nemusela se bát násilí. Ve vesnici žili sedláci a za vesnicí stál ženský klášter. Jako by tenhle kraj ani nebyl ve zbídačené Evropě.
Začátkem října už fungovaly pošty a Liesel dostala dopis od strýce. Nechtěla opustit idylický kraj a vrátit se do poválečného chaosu. Věděla ale, že musí.
A tak se znovu dostala mezi trosky, toulavé kočky a hladové lidi. Po pěti dnech úmorné cesty dorazila do vesnice svého strýce. Při shledání se samým štěstím a vyčerpáním zhroutila.
Netrvalo dlouho a dorazili další příbuzní. Bylo jich pět a prchali ze slezské Ratiboře. Strýcův dům se plnil k prasknutí.
Liesel měla střechu nad hlavou, trochu jídla a ochranu, ale nebyla si jistá, zda matka udělala dobře, když ji poslala pryč. Všude kolem ní byly bída, hlad a nemoci a města byla v troskách.
Liesel se strašlivě stýskalo po domově.
Nový život
Karolina láskou zkrásněla. Byla vyhublá, často hladová a věčně unavená těžkou prací, ale…
Willi patřil k chlapcům, kteří ještě na poslední chvíli měli zachránit říši. Narukoval koncem války, když mu bylo šestnáct, a byl poslán bez zvláštního výcviku přímo do válečné vřavy. Karolina netušila nic o fanatismu, s jakým se Williho jednotka vrhala do bojů, netušila nic o extrémních ztrátách na životech v těchto bezhlavých jednotkách, netušila nic o pekle internačního tábora, v němž se Willi jako zajatec po válce ocitl.
Na podzim, půl roku po válce, se Willi vrátil domů. Patřil k jedněm z prvních. Hubený a vyděšený mladík ani zdaleka nepřipomínal chlapce, který do války odcházel. Přesto se dokázal zamilovat.
Willi a Karolina se začali tajně scházet.
Domov
Liesel na jaře rok po válce onemocněla. Dostala záškrt a skončila v nemocnici. Stesk po domově jí pronikl až do kostí, lomcoval každou buňkou jejího těla. Když bylo nejhůř, zjevil se jako zázrak její otec. Stál ve dveřích nemocničního pokoje, na sobě zajateckou uniformu a mlčel.
„Táto,“ zašeptala Liesel.
Nerozplynul se. Nebyl to přízrak. Vrátil se. Přežil válku a zajetí a vrátil se.
A pak se svět zrychlil.
Otec si sehnal práci, sehnal malý byt a začal připravovat vše na příchod své ženy a mladší dcery. Jenže jeho žena nechtěla opustit Šilheřovice. Ano, je tam bída. Ano, pronásledují Němce. Ano, chtějí jí znárodnit dům, který zdědila po své babičce. Ale ona zůstane.
Liesel se poprvé ve svém životě začala beznadějně bát. Že otec zůstane v Německu. Že matka zůstane v Šilheřovicích. A že ona, Liesel… Co bude proboha dělat?
Stýskalo se jí. Neuvěřitelně se jí stýskalo po domově.
Začala prosit otce, aby se vrátili.
Touha
Karolina toužila po Willim. Toužila po vlastním životě, po vlastní rodině, po vlastních dětech, po vlastním domově. Věřila, že s Willim vlastní život, vlastní rodinu a vlastní domov vybuduje. Válka byla pryč a život nemůže být jen zlý.
Cesta domů
Liesel nastoupila na další špinavou a dlouhou cestu. Znovu vlaky bez jízdních řádů, přecpané a páchnoucí, zima, vojáci a strach.
Dojeli až k hranici s Československem. Tam potkali odsunuté Němce. Otec začal znovu váhat.
Strávili na hranici několik dní. Pak přišel dopis od matky a v něm potvrzení z obce, že proti návratu otce a Liesel nikdo nic nenamítá.
Bože, ta radost! Jako kdyby všechny překážky náhle zmizely. Liesel už věděla, že se domů dostane.
Další noc je převaděč dostal za hranici. Ráno naskočili na vlak z Aše do Prahy.
Liesel nesměla mluvit. Česky mluvila naposledy ve třetí třídě a její přízvuk by ji mohl prozradit. Česky rozuměla, ale po dlouhé době, kdy češtinu neslyšela, byla jako ve vidění. A tak mlčela. Celou cestu mlčela.
V Hrušově končila civilizace. Dál museli pěšky. Byla noc a na cestu Černým lesem jim svítil měsíc v úplňku. Domů vlezli tajně, oknem, aby nikoho ze sousedů neprobudili. A pak…
Byla doma. Liesel byla konečně zase doma. Mezi objetími, slzami a všemi radostnými slovy cítila, že její bytost znovu srostla s místem, na které patří.
Tajemství
Byl horký letní den a ke kostelu mířila bryčka s nevěstou.
Tou nevěstou byla Karolina. Vezla se v bryčce, bílá a krásná, s malým tajemstvím v břiše. Klíčil v ní nový život.
Bryčka projížděla kolem zámeckého parku. Zámek chátral. Neměl majitele. Do zámku rozstřílenou střechou zatékalo, ze zdí odpadávala fasáda, vnitřek zámku byl vyrabován.
Jakýmsi zázrakem se do bazénu s Neptunem stále dostávala voda. Válka nedokázala zničit důmyslný vodní řád ukrytý v zemi. A tak se právě teď koupaly v bazénu děti. Křičely a smály se a Karolina si vzpomněla na Liesel, na Franze a na sebe. Jak je to všechno strašně dávno…
Co asi čeká tyhle děti?
Karolina zaplašila černé myšlenky a upřeně se zahleděla před sebe. Věděla, že staré smutky štěstí nepřinesou. Chtěla žít.
Matně si uvědomila, jak je bazén krásný.
Neptun, vládce vody, vládce moří, řek a pramenů.
Pramenů života.
Kouzlo
O šedesát let později zasvištěl za Neptunovými zády golfový míček a dopadl do měkkého travnatého koberce. Muž, který míček odpálil, zasunul golfovou hůl do bagu a svižně zamířil k místu, kam míček dopadl. Vozík s bagem se rozjel po svahu a nutil svého majitele přidat do kroku. Mužova chůze se zrychlovala a zrychlovala. Jak rostla frekvence jeho kroků, snižovalo se v jeho těle napětí. Vozík sjel do mírnějšího terénu a zpomalil se.
Z muže napětí opadlo. Pozorně se rozhlédl. V těchto místech bylo velice snadné ztratit míček.
Muž na trávníku se dal do pátrání. Po chvíli se zaradoval. Zachytil před sebou bílý bod. Dychtivě k němu zamířil. V tomtéž okamžiku ve svém zorném poli zaznamenal obrovské sousoší v prázdném šedivém bazénu.
Ještě před několika lety si dokonale oblečený muž s vozíkem myslel, že by tohle staré sousoší měli zbořit, díru po bazénu zasypat hlínou, hlínu osít trávníkem a tím vylepšit hřiště. Teď míval strach, že to někdo opravdu udělá. Že jednou přijede na golf a Neptuna a jeho bazén nenajde, že Neptun zůstane jen v jeho vzpomínkách.
Rozhlédl se kolem sebe. Zámek, park, v něm staleté stromy, lovecký zámeček, skleník, několik vodních ploch, Neptun a jeho bazén, mírně zvlněná krajina.
Záviděl všem, kteří v tomhle kraji žili. Poklidná romantika zelených trávníků, bohatých lesů, vodních ploch, udržovaných rodinných domů, rozlehlých polí a výletních restaurací. Život v té nejhezčí podobě.
Po zádech mu přeběhl mráz. Tohle místo je snad kouzelné.
Rychle došel ke svému golfovému míčku a prudce ho odpálil. Na kouzla nevěřil.
Přesto, než opustil zámecký park, pohlédl k bazénu s Neptunem, aby se přesvědčil, že je vše v pořádku. Bylo.
