To léto bylo příliš horké a ta žena byla příliš krásná.
Moje jméno není důležité, můžete mi říkat třeba Honza Novák. Jsem bývalý polda, dvacet let v oddělení vražd. Původně jsem učil na základní škole češtinu. Řeknete si: češtinář a polda, to nejde dohromady. A byly doby, kdy bych si to řekl taky. Jenže dnes, dnes už vím, že i tohle se může stát.
Byl jsem kdysi mladý a statný a vrcholově jsem sportoval. Pak přišlo jedno zranění a se vším byl konec. Jasně. Patřím k lidem, co se nevzdávají snadno. Rozhodl jsem se, že se stanu novinářem, specializace: sport. Na to, abych se dostal na žurnalistiku, jsem ovšem neměl ten správný kádrový profil. Takže – jediná schůdná cesta: češtinář. Možná čekáte, že jsem nadšeně po večerech psal a své výtvory rozesílal do redakcí deníků a postupně tak vyrostl ve skutečného novináře. Nic takového. Zpočátku se zdálo, že by něco takového mohlo být mým osudem, ale pak jsem se nějak blbě zamiloval. Byla vysoká, štíhlá, blonďatá a ambiciózní. Otočila si mě kolem prstu a tahala mě na vařené nudli. Jasně, že na náročnou ženskou vám nikdy nemůže stačit učitelský plat. Učil jsem a o prázdninách a leckdy i o víkendech jsem makal v dolech, aby moje zlatovláska a naše dítě, které nás navždy spojilo, mohly jezdit v létě k moři, v zimě do hor a mezitím udržovat patřičný hmotný standard. Vydržel jsem to dva roky. Po dvou letech jsem se začal otáčet po něčem, co by trochu víc sypalo a já z toho nebyl u konce s dechem. Kývl jsem na nábor k policii. Stejně se rozvedla.
To léto jsem zrovna, po dvaceti letech služby, opustil oddělení vražd, kde jsem se dobře naučil sbírat kousky lidských těl i z těch nejnesmyslnějších míst, podezřívat každého ze všeho, dělat hodně blbé fórky, jít tvrdě za svým a taky dost slušně chlastat. Je fakt, že jsem měl už všeho dost, a tak jsem využil příležitosti a s docela dobrým výslužným od policie odešel. Bydlel jsem sám v malém bytě v klidné čtvrti, patřím k naprosto nenáročným lidem, a tak jsem si s budoucností nedělal vůbec žádné starosti.
Léto bylo horké. Vzduch se chvěl vedrem a otupoval natolik, že téměř nahé ženy v ulicích už nevzrušovaly ani poustevníky, jako jsem byl já.
Toho večera všechno napjatě čekalo na bouřku, která měla ve večerních hodinách ochladit moje rozpálené velkoměsto plné těžkého průmyslu. Hleděl jsem z okna svého bytu na ulici pod sebou. Město pode mnou mělo, stejně jako já, srdce z ocele. Rozumíme si.
Přestože se setmělo, vzduch sálal horkem a já se rozhodl opustit svůj malý byt a pokusit se zchladit v parku, který začínal kousek od bloku domů, v němž jsem už roky bydlel.
Vzduch před domem byl přece jenom o pár stupňů chladnější než ten, který terorizoval můj krevní tlak v bytě nahoře.
Zapálil jsem si cigaretu a vydal se směrem k parku.
Na rohu do mě vrazila ona. Setmělo se a já na ni pořádně neviděl, měl jsem z ní ale ten správný pocit. Jako když se kolem protáhne kočka. Kočky nesnáším. Tenhle pocit ale jinak popsat nedokážu. Byla to chvíle, která se otřela o lýtko, hebkou srstí zelektrizovala svět, aby se záhy ztratila ve tmě. Hořce temná žena vykřikla překvapením. Její temný výkřik splynul s bleskem, který ohlásil přicházející bouřku. Hmátl jsem po ní, ale vysmekla se. Poplašeně se ohlédla. Na prázdno jsem polkl. Tohle byla žena v nesnázích. Pocítil jsem v sobě vzepětí tygra. Zaskočilo mě to. Domníval jsem se, že tyhle pocity se na mě už dávno vykašlaly. Na chvíli jsem zaváhal. Ta chvíle stačila k tomu, aby žena zmizela ve tmě.
Možná jsem za ní mohl běžet, ale byl jsem ve věku, kdy je vám jasné, že chytat v žitě je fajn tak leda v knížce, v životě jsem zastával spíš východní postoj: pokud ti patří, vrátí se. Samozřejmě se vrátila, ale ne proto, aby mi patřila.
Ale abych nepředbíhal.
Ten večer prostě zmizela ve tmě a já zabočil za roh, zpoza kterého před chvílí vyběhla. Možná si budete myslet, že kecám, já bych si to na vašem místě myslel taky, ale pod dvou krocích jsem zakopl o chlapa, co ležel na chodníku.
Zmatený vedrem, temnou ženou a vzepětím tygra jsem se v první chvíli nedokázal v situaci zorientovat. Pak chlap na chodníku zachroptěl a to mě probralo. Sehnul jsem se k němu a v pár sekundách jsem měl jasno. Vytáhl jsem z kapsy mobil a zavolal na číslo, které mě ještě nedávno posílalo do terénu. Chlap na chodníku chroptěl, protože mu z boku trčela rukojeť dlouhého kuchyňského nože.
Ve zmatku posledních několika minut jsem kdesi ztratil svou zapálenou cigaretu. Zapálil jsem si novou a začal rychle přemýšlet.
Měla moje krásná neznámá něco společného s obtloustlým proplešatělým mužem u mých nohou?
Zhluboka jsem potáhl z cigarety a snažil se soustředit na každý detail tajemného nočního setkání.
Bouřka se ohlásila dalším bleskem.
Co ženu vyděsilo? Náhodné objevení muže s kudlou v boku, o kterého musela zakopnout stejně jako já? Nebo to, že vrazila muži kudlu do boku a já ji u toho téměř načapal? Taky mohlo být všechno úplně jinak…
Mé úvahy přerušil příjezd policejního vozu a já jako náhodný občan sledoval práci kriminálky. Byl to pravda zvláštní pocit. Pár týdnů zpátky bych tady stál v kůži vyšetřovatele. To už ale bylo pryč.
Hoši mě zaregistrovali jako náhodného občana, který nahlásil zločin, a já jim v očích četl zmatek a chorobnou podezřívavost. Pár týdnů zpátky bych se podezříval taky. Teď jsem si byl jistý, že v tom nelítám.
Vlastně jsem v tom lítal, a pořádně. Málem jsem zatajil existenci své krásné neznámé.
Nakonec jsem kápl božskou a pokusil se popsat chiméru, se kterou jsem se před půlhodinou srazil na rohu. Můj popis byl chabý a já v té chvíli pochopil všechny svědky, kteří mi za ty roky prošli rukama. Popisy fakt nejsou nic snadného.
Ten večer jsem už do parku nešel. S patřičnou razancí a prudkým lijákem se spustila bouřka. Stejně jsem musel na služebnu podepsat protokol. Byl jsem zvědavý, jestli se mi zasteskne po mé bývalé práci. Zjistil jsem však, že jsem už na služebně cizincem, policejní klokot mě míjel jako televizní kanál pořadů pro děti.
Když mě kluci hodili zpátky domů, myslel jsem na svou neznámou. Dlouho jsem hleděl z okna na ulici a vykouřil při tom několik cigaret. Vzduch se bouřkou pročistil, město zvlhlo a zchladlo a já měl pocit, že ze mě cosi hodně těžkého spadlo. Nakonec jsem docela spokojeně usnul.
Pár dní se nic nedělo. Chodil jsem na koupaliště a užíval si nicnedělání. Byl jsem hluboce přesvědčen o tom, že tahle činnost je v mém případě naprosto oprávněná. Po těch letech…
Po pár dnech se ozvala vyšetřovačka. Prý mají tu ženu a chtějí po mně konfrontaci. Vida. Tak se přece jenom setkáme.
To krátké noční setkání nelhalo. Byla krásná. Díval jsem se do jejích tmavých očí, sledoval jsem lehce klenutou linii obočí, plné rty, bradu, která vypovídala o tom, že tahle žena je bojovná, a bohaté tmavé vlasy, neunikla mi plná ňadra, ani zdůrazněný pas a příjemně měkké boky. Žádné roztomilé koťátko. Proti mně stála nádherně nebezpečná zralá žena.
„Ano,“ řekl jsem nahlas a nepřestával ji sledovat. „Je to ona.“
Později jsem se dozvěděl, že moje svědectví ji zlomilo.
Ten chlápek na chodníku, to byl její manžel. Jejich vztah už roky chátral, docházelo i na domácí násilí a podobně, a moje kráska chtěla z té chátrající barabizny mermomocí pryč. Taky se objevil, jak jinak, další muž.
Ve dvacátém prvním století se dá narafičit spousta sofistikovaných způsobů vraždy. Ona si koupila v hypermarketu spolu s kupou běžných věcí velký kuchyňský nůž, dala si ho do kabelky, vylákala svého manžela na procházku a ve vhodnou chvíli zaútočila. Tenhle způsob mi připadal ženský až k zbláznění. Kdyby se na rohu nesrazila s bývalým poldou, kdo ví, jak by celý případ nakonec dopadl.
Ten její to přežil a ona skončila v báni.
Mám slabost pro nevhodné ženy. Vracela se mi v myšlenkách častěji, než mi bylo milé. Abych zapomněl, vyjížděl jsem to horké léto hodně často na své motorce. Nesčetněkrát jsem svištěl krajem rychlostí, která převyšovala povolený limit, trápil svou mašinu prudkými rozjezdy, projížděl horskými masivy i svým velkoměstem s širokými čtyřproudovými silnicemi ztrácejícími se za obzorem, ale ujet své krásce jsem nedokázal.
To léto bylo příliš horké a ta žena byla příliš krásná.
Povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz
