Chilská literatura, s jejíž představitelkou bych Vás ráda seznámila, je v Česku poměrně neznámá. Chile je pro většinu z nás země s příchutí exotiky ležící kdesi v končinách Jižní Ameriky. O to překvapivější, se nám pak může jevit fakt, že chilská autorka Marcela Serranová, napsala knihu, která i když je „jen“ o deseti ženách, k nám hovoří jazykem všech žen světa. Jejich životy, problémy, vztahy jsou univerzálními fenomény dotýkajících se snad všech žen euroatlantické kultury.
Nenalezneme zde jednu hlavní hrdinku. Co jedna kapitola to životní příběh jedné ženy. Jde o ženy z odlišných sociálních vrstev, různého věku a velmi odlišných životních cest, po kterých putují, a dlužno dodat, že mnohdy putují s vypětím všech sil. Sil, které čerpají především samy ze sebe. Mohlo by se zdát, že když je každá kapitola věnována jedné ženě, že se jedná o sbírku deseti povídek. Není tomu tak. Jedná se o román o deseti kapitolách. Spojovacím prvkem všech žen, které vyprávějí svůj příběh, je účast na skupinové terapii pod vedením ženy desáté – terapeutky Nataši. I životaběh Nataši židovské emigrantky z východní Evropy je sám o sobě tématem, který si v ničem nezadá s příběhy jejich klientek. Ani jedna z nich není blázen v takové podobě, že by popírala realitu či ji falešně interpretovala, ale všechny potřebují pomoci. Všechny se potřebují někomu svěřit a zároveň naslouchat druhým.
Nemusíme se účastnit jejich terapie, už samo čtení jednotlivých vyznání je terapií. Terapií pro náš uspěchaný svět. Kdy si uvědomíme, že to podstatné v našich životech nejsou peníze, úspěch či krása, ale mezilidské vztahy.
Francisca, Mané, Juaan…Každá z žen se svěřuje sama za sebe. Co jméno, to jedna kapitola, a to jeden hluboce lidský příběh. Žádný z nich není banální nebo povrchní. Terapií procházíme s alkoholičkou, úspěšnou televizní reportérkou, stárnoucí herečkou, či ženou, která si sama vybrala život v relativní samotě. Když se nepoznáte alespoň v jedné z nich, najdete v každé z nich, alespoň malý kousek sebe.
Příběh Juany
Je těžké vybrat jeden příběh za všechny, ale snad nejvíce mě zasáhl příběh Juany, která představuje ženu ve věku, kdy ji potřebuje její dospívající dcera, která onemocněla těžkou depresí, a zároveň se musí starat o těžce nemocnou matkou a chodit do zaměstnání, aby všechny nějak přežily. Je mezi dvěma mlýnskými kameny, které představují péči o dvě nejbližší bytosti: o dceru a o matku. Ale kde je ona, kdo pečuje o ni? Kým je Juana? Jen pečovatelkou? A není Juana právě tím, kým ji utváří její matka a dcera? Přes všechny nepřízniivé životní okolnosti se neutápí v sebelítosti:
„Ale přes to všechno nemůžu říct, že bych v životě nebyla šťastná. Byla jsem praštěná, potrhlá a užívala jsem si života, co to šlo. Jestli osud chtěl, abych trpěla, tak mu to, mizerovi, nevyšlo, jen ať si nechá zajít chuť.“
Ve svých životech se setkávají s několika problémy:
Znásilnění, alkoholismus, sexuální zneužívání v dětství, holocaust…. Přestože jejich osudy jsou poznamenány takovýmito tragédiemi, žádná z nich se nevzdala. Každá z nich je silnou osobností, která se s nepříznivými rodinnými, společenskými a osobními okolnostmi rve, co může. Jejich život je ovlivňován historickými událostmi, příběhy tak nejsou vytrženy z historicko-společenského kontextu 20. století, a cítíme, že jsou nanejvýše aktuální i dnes. Rovněž je zde nenásilnou formou zachycena reflexe složitých vnitropolitických vztahů v Chile (revoluce, různé vlády), i geopolitické vztahy v okolních zemích, a to že vlivem globalizace už Chile už není tím, čím byla.
Deset žen je Ženská literatura, a záměrně používám velké písmeno, nikoli ve smyslu červené knihovny, ale literatura, která zkoumá ta nejhlubší zákoutí ženské duše. Kdybych měla pro tuto knihu volit nějaký podtitul, volila bych takto: Silné příběhy, silné ženy, silná kniha.
Kniha vyšla v nakladatelství Host.
