Čtení na neděli: 2. Ve starém domě

Druhý díl ukázek z knihy Naivní sezóna nás opět zavádí do krajiny, kudy bloudí mladý malíř. Nad tou krajinou se vznášejí cáry mlh, což takto řečeno zní jako klišé, ale kdybyste to sami viděli! Je to přesně tak. Zima už se ohlašuje lecčíms, dokonce padá první zárodek sněhu. Neodbytné vzpomínky zas bloudí kolem a zavádějí nás do doby, kdy vypravěč našeho příběhu a jeho sestra dostávají po smrti matky novou naději do života. Přicházejí první léta v domě, kde se trošku zastavil čas a kam dvacáté století vstupuje jen váhavě. Kde otázky nepadají a odpovědi mlčí…

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

 

Dům byl, ještě je, velmi starej, kdysi možná i docela velebnej, jak tam stojí na tom svým těžkým žulovým podstavci. Plot kolem domu je provedenej bytelně, na dřevě už je ale k vidění značný trouchnivění a hnití, branka nepadá úplně přesně do svýho otvoru. Kolem domu se chodí po těžkým betonovým chodníčku, vyrobeným ze směsi, kterou bychom mohli směle dodávat i na výrobu vojenskejch pevností. Když zvednu oči, táhne se jak obruč kolem domu vinná réva, hezká, nikdy ovšem nedozrávající. To jsem už ale minul první vstup do domu, zřídka používanej, vedoucí přes prosklenou verandu, která si tu dýchá studeně a pomalu, a kde se nechce nikdo moc zdržovat. Běžně se vstupuje zadním vchodem, se starejma dveřma s oprýskaným světle zeleným emailem, na kterej si dokonce pamatuju, když se kdysi naposled nanášel. Za těma emailovýma dveřma stačí teď už jen projít krátkou chodbičkou s odbočkou na studenej záchod, o kterým se mi často v noci zdá, netuším proč, že nepracuje, nesplachuje či neodtéká, nebo obojí najednou. Kdo by rovnou teď chtěl projít po schodech až nahoru, stačí brát se vzhůru, jen čtyřikrát provést vlevo v bok a projít okolo špajzu až do výklenku se skříní, kde si dneska skladuju svoje oblečení a kterou holky tenkrát používaly jako toaletku, se zrcadlem a skříňkou na jakési šminky.

Ty schody, na těch se musím zastavit, takový se mohly vyskytovat i někde na zámku. Kde jinde mívají na schodech koberce? Ty koberce se k nim připínaly mosaznejma štanglema, těžkýma a nebezpečnýma, který se sázely do kovovejch oček. Nebezpečný ty štangle zejména byly, když se rozhodly vyklouznout z ruky a pustit se na cestu z těch schodů, to museli uskakovat lidi i věci z tý jejich cesty. Nezřídka se hledala po úklidu v rámci instalace koberců chybějící tyč, která, když se takto ocitla na svobodě, se kamsi zaběhla. První, delší partie schodiště byla levotočivá, což přidělávalo vrásky tomu, kdo měl právě na starosti její úklid. V ohybu schody byly delší, čili byla proměnná i délka těch štanglí, a ta jejich délka se musela přesně dodržovat, přesahovaly ty tyče rozteč oček na každým konci asi jen o centimetr. Když jsem použil pohodlněji tyč delší, věděl jsem, že ji budu potřebovat jinde a musím hledat dál. Při vypínání koberce jevily štangle tvrdošíjnou snahu opustit svý očko. Koberec v této části byl vyrobenej ze dvou kusů, poněvadž neumí chodit do zatáčky, a délka těch kusů taky byla různá. Horní část od špajzu k výklenku byla už zas rovná, ale máme tu hned tři koberce se stejným vzorkem, ty koberce se nesměly kvůli rozdílný délce zaměnit, jinak znova! Prubovalo se napřed bez štanglí, nahrubo, jakej koberec kam přijde. Žádnou účinnější metodu, nebo prostý označení nevymyslel nikdy nikdo, rébus se pokaždé řešil úplně od začátku. Nosilo se po schodišti seno, přes rok nahoru na půdu a v zimě zpátky dolů králíkům, nevydrželo tedy dlouho bez nečistot. Všechno komplikovala skutečnost, že na schody po stranách se odkládaly věci, který neměly žádný svý stálý místo. Úklid schodiště a klepání těch koberců, pro svou velkou nepopulárnost, odkládaly se vždycky až po nejzazší mez.

Vydával ten starej, vrtošivej dům zvláštní zvuky, zvláště za večera či v noci, zvuky, který se v kolektivním bydlení neslýchají. Když foukalo, bylo slyšet kdesi od komína opravdovou meluzínu. Vůbec, jak se zdvihl vítr, dům se jakoby probudil, pořád někde cosi bouchalo, vrzalo, o sebe se třelo, cokoli se tu pohnulo, vypouštělo zvuk. Větve tý mohutný hrušky se někde otíraly o střechu a skřípaly, někdy dokonce se musela učinit akce a pilou nějakou tu její končetinu nebezpečně odřezat. Kapitola sama pro sebe byly bouřky, který jsem choval ve velký neoblibě. Co kdyby blesk vzal hrušku, vyšší ještě než dům? Silný zdi jako by hrom netlumily, dům netěsnil, okna ani dveře, všechno s hromobitím rezonovalo. Déšť kromě běžnýho šumění a pleskání kapek vyráběl sto různejch zvuků. Vykonávala ta spadlá voda ještě docela složitej pohyb, a v každý fázi vydávala i jinej zvuk a všechny ty zvuky spojovaly se v jeden akord, taky různej, od mocnosti deště i větru, různej i od toho, kde se člověk nacházel, v suterénu, přízemku, v patře, či dokonce na půdě, kam za bouřky by mě nikdo pro seno či pro jinej důvod nedostal. Jinak šuměla voda v listoví tý starý hrušně, jinak při dopadu na hlavní střechu či stříšku výklenku, pak se spojovala v proudy, crčela do okapu a běžela jeho spádem, následoval pád dolů rourou a silný šplíchnutí dole do odtokovýho žlábku, kudy vedla cesta do hučícího kanálku, kde se dělo už nevím co. Původ některejch zvuků se nepodařilo odhalit nikdy. Když byl klid od počasí, kočky co v noci nadělaly kraválu, když neštěkali psiska, tak aspoň kohout a slepice. Ano, jednoho času vskutku pobýval na dvorku velice hlučnej kohout v rámci jakéhosi zlepšování chovu, ale z nějakýho důvodu se tento smíšenej kolektiv neosvědčil. Kohouta přece snad ani netřeba, slepice snášejí vejce i bez něj, lidi přece taky, koneckonců. Ve všech pokojích byla ukrytá pod kobercema dřevěná vrzavá podlaha, na každým prkně vrzavá jinak. Kdo chtěl projít neslyšně, aby třeba nevzbudil spáče, musel vědět kam šlápnout, mít nácvik, kterej dostal létama denního chození po těch místech.

Toto si budu pamatovat navěky. Ležím v posteli, pouliční lampa zvenčí přisvěcuje strop. Když běží po ulici auto, kolem lustru, jakýsi pětiramenný starožitný vrtule, poletuje a víří její stín, jako by se chystal odletět, ale je pevně zakotvenej k tomu stropu. A kdesi venku prší, je vichr a dům si k tomu zpívá a hraje. Po velkým okně, rozčleněným do dřevěný mřížky, stékají dolů pramínky, řeky, a na stropě vytvářejí krásnou světelnou tapetu, jiskřivej filigránskej vodopád.

Komfortu dům moc neposkytoval. Vytápěl se uhlím nebo dřevem v kamnech a topit se muselo po většinu roku, přesto chladno bylo všudypřítomný. Koupání a podobná hygiena se prováděly v prádelně, která ještě sloužila i svýmu původnímu účelu, než se pořídila automatická pračka značky Tatramat, která v režimu ždímání opouštěla svý vymezený místo a tančila po místnosti, takže musel být pořád ve střehu někdo, kdo celou svou hmotností přístroj zalehl či na něj vsedl. O šetření na ni, jejím shánění, což byl několikaletej proces, o instalaci a provozování dala by se pořídit celá další kniha, do který ale se mi nechce. Do tý doby k tomu účelu sloužilo pár prostejch věcí v této prádelně, která byla suterénní, na úrovni sklepa, a stejně tak tmavá a neútěšná. Žduchač, ovšemže necky, běžně přicházela ke slovu i valcha, jednoduchá elektrická ždímačka tu byla reprezentantem luxusu. Nezbytný mýdlo s jelenem, hory hrnců a jinejch nádob, podlážky na zemi, rozmočený, sporadickej nějakej nábytek, skříň, šteláře, cosi jako vysloužilej příborník, fršlák. V den, kdy se to praní provozovalo, vyvíjelo se takový množství vodní páry, těžký, mlíkový, že viditelnost byla takřka nulová, až záporná dalo by se říct, všecko v tý mlze plavalo a rozkládalo se v tý vlhkosti. V sobotu pak se roztopilo ke koupání pod kotlem na vodu, topilo se i několik hodin, místnost ovšem nebyla vytopitelná ani v létě. Horkou vodou, která v chladný místnosti zas vyrobila silnou mlžnou clonu, se naplnila velká stará vana a další postup už byl zhruba běžnej.

Proč tak zevrubně popisuju ten dům? Dobrá otázka. Takovej dům prostě už nikdo nemáte.

Kolem domu se nacházelo jakési drobný hospodářství. Dvorku samotnýmu vévodily ty slepice a jejich všudypřítomný kuřince a jeho povrch byl prostej jakýchkoliv známek vegetace. Takovou hlušinu nemají ani na Marsu, zhutněnou a prašnou, přitom stačil minimální přísun vláhy a celej dvorek pokrylo houževnatý bahno. Nalevo se nacházel zimní kurník, zděnej, za dřevěnou, tisíckrát opravovanou a látanou králíkárnou pak dřevěnej kurník letní. Divím se dodnes, jak slepice nepohodlně dokážou spát na hřadě, zpočátku jsem se na to večer rád chodil dívat, ale přešla na mě pak povinnost kurník na noc zavírat, činnost, která se rychle zařadila k mým neoblíbeným. Nápodobně ráno otevírání, který se muselo dít skoro, aby tam slépky nezanášely vejce.

Zbylo ovšem místo i na neužitečný zvířata pro radost. První kočka, kterou pamatuju, byla nádherná černobílá, s černejma ponožkama. O ní jsem nějak zjistil, že je velice muzikální, a kdykoliv se z televize či rozhlasu začala šířit hudba, hned jsem sháněl kočku a usadil ji před přístroj a doplňoval jí vzdělání. Pak já tam ležím pod stolem na koberci, kontroluju, jestli zvíře dává náležitě pozor. Dlouho trval ten hudební výcvik, a závěrem byl vskutku jedinej možnej vědeckej výstup, a sice, že ty nebohý zvířata hudbu naprosto nevnímají. Mají kočky mnohem lepší sluch než lidi, prý i padesátkrát, ale platný je jim to dohromady prd. Spuštění hudebního zdroje, přechod z ticha do hudby pro ně neznamená žádnou změnu stavu. Ten koberec v pokoji mě strašně lákal právě k ležení, jak jsem přišel do pokoje, už jsem byl na zemi, pokud to bylo jen trošku společensky přijatelný, i když ne. Měl takovej delší chlup, pak se vyměnil za kovral, na tom už to nebylo ono. Kočku jsem vyučoval i chůzi po dvou, ale ukázalo se, že přes svoji učenlivost potřebuje k osvojení téhle dovednosti ještě pár dalších miliónů let, tuto činnost jsem tedy pro nedostatek času zrušil. Kočka žila v poklidný symbióze s andulkou, která se často vypouštěla ze svý drátěný klece. Jednoho dne ale nebylo po ptákovi zčistajasna ani vidu ani slechu a všichni upírali na kočku zlý pohledy, ta ovšem se tvářila jakoby nic. Později, při příležitosti jakéhosi úklidu, byl nebohej opeřenec nalezenej za kredencem v kuchyni, samosebou už dávno bez života.

Kočka, ta nádherná chytrá kočička se pak jednoho dne ztratila a volání a hledání, lákání mlíkem, všechno bylo marný, miska vždycky ráno zas byla beznadějně netknutá, zkyslá. Prochodil jsem celý okolí, musí tu přece být někde! Vím dneska, že taková živá zatoulaná věc, možná tou dobou i mrtvá, se nikdy už nenajde. Ještě dlouho jsem plnil s nadějí modrou plechovou misku. Bolest, která mě jala, byla asi první taková toho druhu, svíravá. Do tý doby to byla ta nejsmutnější věc, kterou jsem zažil. Vystřídal ji zanedlouho malej černej kocourek, po roce taky zmizel, neměly u nás kočky dlouhou životnost, nebylo známo proč.

Doma se děvčata často držely při sobě a já se musel zabavit sám, dělo se tak čím dál častěji četbou, zahradou, četbou na zahradě. S dobrodružnou literaturou proměňovala se i sama zahrada, v Robinsonův ostrov, polární pustinu, v co bylo aktuálně třeba, dala se tam absolvovat celá cesta kapitána Granta i jeho statečnejch zachránců. Taky jsem po zahradě zakopával tajně poklady a zprávy. Ovšem, co vlastně opuštěnej ztroskotanec užije vůbec za vzkaz? Silně jsem zatoužil po textu v cizím jazyce, nejvhodnější jevil se mi k tomu jazyk francouzskej, kterej jsem obdivoval, ale nikdy se mi nepodařilo naučit jediný jeho slovo. Kde tedy ale text, aspoň jakýkoliv, vzít? Potkat nositele toho jazyka bylo samozřejmě pomyšlení z oblasti sci-fi. Pročesával jsem doma nejrůznější literární zdroje, ale úspěšnej jsem byl překvapivě až v kuchyni, kde se zahraniční text nacházel na balíčku jakýchsi těstovin. Mode dʼemploi, pečlivě jsem text přepsal na papír, kterej pak prošel důkladnou úpravou muchláním, čajovou koupelí a na závěr nezbytným opálením okrajů. Tento vzkaz s návodem v zavoskovaný láhvi pořád ještě vidím, kde je zakopanej dodnes. Budoucí nálezce asi se velmi podiví a vyvede důkladně z míry, pokud tedy bude disponovat aspoň základem tý cizí řeči. Někde tam jsou zakopaný taky atributy tý doby, přebytky z mých četnejch sbírek, viněty od vína, výstřižky z časopisu Ohníček, výstřižky i z igelitovýho obalu na mlíko, protože jsem sbíral úplně všechno. Obaly z cigaret, žvýkaček, čokolád, ano, i od toho mlíka, úplný nesmysly jsem sbíral, na těch mlíkách byly znáčky Buď fit!, což bylo celonárodní hnutí za blbost. Často jsem se celý večery těma sbírkama probíral, myslím, že diagnóza by zněla chorobné sběratelství.

Kdo namítne, že v láhvi bych mohl líp uložit svůj vlastní životní výkřik, vysloví pitomost. O to přece tu vůbec nešlo. Lepší byla příprava těch špaget.

Ke G. jsem přilnul, samosebou, velmi těsně, držel jsem se poblíž její sukně jak to šlo. Byl to takovej archetyp hospodyně, jako od Boženy Němcový. Nemálo v podiv mě uváděla i její kyprá moravština, pocházející odněkad z pomezí až Slovenska. Chodil jsem za ní a sledoval to její roztápění sporáku, vaření, mytí nádobí a hlavně věčný šití. Na takový věci se mi dobře hledí doteďka.

Myslím, že takto provždy mi zůstane v paměti. Široká tvář s klidným úsměvem, opatřená, kdykoliv se šlo ven, barevným šátkem, na zahradu, na dvorek, víc jinam pro ni chodit nebylo třeba. Vrásky složený do vějířků, vlasy šedivý, v hojným počtu, vyčesaný a stažený do drdolku. Postava, na usmívající se svatební fotce ztepilá, dneska už trošku sražená ze svý původní výšky, rozložitost umocněná nadbytečnýma vrstvama oblečení, jak bývá pro starý lidi obvyklý. Šedý oči hledí na mě přes šicí stroj, jak za stolem, na gauči, píšu stokrát, že jsem nevypracoval domácí úkol, nenápadně za knihou se tvářím, že si pořizuju právě úkol do školy. Tento starej gauč u stolu v kuchyni, to je moje pracovní místo, nalevo umyvadlo, napravo hromada jakýchsi hader, kde bude sedět jednou ta automatická pračka, až přijde do rodiny. Tu naučil jsem se číst a psát, tady si kreslím a čtu a budu si číst čím dál víc, nebo v tý zahradě, podle denní či roční doby. Tak ta její postava se rýsuje proti mně na pozadí kredence barvy slonový kosti, umouněnýho sporáku na uhlí a vedle něj sporáku elektrickýho, letního. Mohl bych teď sepnout rentgenový vidění a zpaměti zmínit všechno do jednoho, co v kredenci je uskladněno; možná tedy jindy. Vpravo ještě, abychom byli úplní, pod oknem se nachází stůl na mytí nádobí, mycák. Na tom okně si chovám pavouky, krmím je mouchama a dávám jim jména. Některej tu vydrží ve sladký zahálce i rok? Dlouho. Za oknem střídají se v příslušným pořadí roční doby, někdy pomalu, někdy rychleji, to samozřejmě ty moje oblíbenější. Jak pěkně bylo za tím oknem, který nás oddělovalo od světa, když spadl třeba první sníh, čistej, čerstvej, co zůstává krásně viset i na stromech, než za čas z nich spadne… Kolik jich uteklo, těch ročních období, za asi tři roky, co jsem tu, v době, kdy si píšu trest? Tak tu sedíme, šicí stroj monotónně elektricky vrčí. Takto tu budeme sedat celý léta, dodnes.

Mě ovšem pořád pronásledovaly otázky minulosti, jejichž vznášení ale tady, v tomhle prostředí, zdálo se mi až neslušný, nemravný.

Můj otec tu nebyl otec, označoval se jen příjmením, J. I od mojí vlastní sestry M. se takto označoval, nebyl ostatně její skutečnej otec, jen můj. Zmínka o něm vyvolávala tíživou, nedýchatelnou atmosféru, vzpomínka na něj se měla kvůli čemusi zapudit. A mám opravdu ten svůj zájem ještě, zjišťovat to? Kolik jsme společně prožili? A když se člověk neptá hned, během času je ptát se pořád těžší. M. mýho tátu navíc silně nesnášela, nevěděl jsem dost přesně proč, nesnášela už jen to, jak ji oslovoval, ze všech zdrobnělejch podob jejího jména nešťastně asi zvolil tu nejnepříhodnější, nenáviděla, jak popotahoval nosem, což jsem po něm, zřejmě s tvarem příslušnejch dutin, zdědil i já. Ani s ní jsem o něm tedy nemohl mluvit. A touha něco se dovědět časem ztrácela na palčivosti, naléhavosti, až docela vychladla.

Pak, po několika letech, mi ukázala M. album, v kterým jsem viděl obrazy, o kterejch neměl jsem do tý doby potuchy. Hledělo z nich na mě jakýsi nevzhledný dítě, maminka, jejíž tvář už takřka upadala v zapomenutí, a mělo to i další osoby a obsazení, už neznámý. Zůstal ve mně trochu pocit, jako by mi tu rodinnou památku předvedla jen jaksi letmo, v jakýmsi poloutajení. Po nějaký době jsem chtěl znova do alba nahlídnout, ale údajně nebylo už k nalezení.

Daniel Jahn

Recenzi románu Naivní sezóna si můžete přečíst zde
Knihu si lze objednat v knihkupectví Kosmas, nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.

 

Reklama