Čtení na neděli: 19. V doupěti magistra Kelleyho…

…aneb krušný začátek učednických let. Tak bychom mohli pojmenovat tuto kapitolu ze seriálu ukázek z knihy Naivní sezóna. Slunko svítí pěkně, neboť je pěkné jaro, mladý adept malířství chodí po břehu rybníka a hledá si námět. Že je voda bez chuti, zápachu a barvy? Možná v chemické laboratoři, ale nikdy ne v olejomalbě!

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

Sleduju hladinu a zas se mi vybavuje R., s těma jeho obrazama. Tomu hraje na těch jeho obrazech voda všema barvama, co jich známe, přesto to je pořád voda, někdy vypadá líp, opravdověji než skutečná vodní hladina! Zmiňoval jsem už, jakej respekt mám před vodou. Přitom můj v životě úplně první obraz byl právě potok, tedy věc sestávající výhradně z vody, jasně modrej potok protékající zasněženým hájem. Samosebou, ten můj první obraz na světě byl olej, jak jinak. Vyprosil jsem si ty olejový barvy, co jsem se na ně chodil dívat možná rok do papírnictví, byla to taková docela nejzákladnější barevná sada. Já si to odpoledne pamatuju do detailu, pochopitelně, malovat první olej, to je zážitek, na kterej nikdo celej život nezapomene. Maloval jsem ten svůj první opus samozřejmě nikoliv v plenéru, ale v obyčejný naší kuchyni, na tom stole, kterej má sloužit výhradně k jídlu a na kterým jsem měl ležet malou sololitovou desku. Tam jsem páchnul s těma barvama a terpentýnem. Tedy sedím na tom gauči, skláním se nad deskou, paleta, to všecko spočívá na prostřenejch novinách, který samozřejmě pořád nejsou ničím jiným než tím nezničitelným a nezrušitelným Rudým právem, což ale z hlediska umění nehraje žádnou roli. Skutečný denní světlo, kolik se ho v tý místnosti nachází, postačí možná k vaření, ale na tyto účely je ho žalostně málo. Proti mě sedí G. a šije, přesně tak jako vždycky. Ještě vedle mě na tom stole je rádio Rossia, který jsem před pár lety našel ležet pod vánočním stromkem. To rádio je právě spuštěný, a já tvořím. Podle čeho? Dobrá otázka, trochu se na ni stydím odpovídat. Podle pohlednice, která tu přede mnou na stole taky leží. Tedy tím zasněženým hájkem se probíjí tok křiklavý modrý barvy, kolem sněhobílo, kmínky jakýchsi stromů. Samosebou v tý době jsem si nedokázal představit nic víc, než že voda je prostě modrá, jaká jiná? A tento můj první obraz, kterej pak přišel zavěsit do pokoje, ten můj krásnej zářící obrázek visel pak pod tmavou, těžkou, chmurnou romantickou malbou, starou dobrejch sto let a nahánějící mi hrůzu celý dětství. Takový dva odlišný světy! Krása a radost a děs a hrůza. Takovejch věcí jsem vyrobil několik. Nemusím ale zdůrazňovat, že toto byla cesta nikam. Co mě tedy pohnulo správnějším směrem, ke správnější výtvarný práci? Přesněji se to nedá říct, to byl jakýsi vektor více sil, kterej mě dostal do učení k R.

Začínal jsem prostě od skutečný nuly. Když se podívám třeba na svoje první akvarely, je mi zpětně do pláče. Toto kdyby mi někdo ukázal a neřekl mi, že to jsou moje vlastní práce, poradil bych mu, a dobře, ať chce dotyčnej od života cokoliv jinýho než být výtvarným umělcem. Jak tady mohl někdo spatřovat nějaký vlohy?

Malá odbočka, s hlavníma věcma podstatně nesouvisející. Pozornější čtenáři, kterými jsou doufám všichni, si jistě všimli, že jsem Rudé právo označil jako nezrušitelný. O politice se u nás nehovořilo nikdy, ale z nějakejch neznámejch důvodů se odebíralo právě toto Rudý právo. Zřejmě tam kdysi i bylo něco ke čtení. Když děda H. umřel, ještě názorněji se ukazovalo, že dávat peníze na tuto literaturu, která u normálního člověka vyvolává bolení hlavy, nemá žádnej smysl. Sice hrálo to čtivo v domácnosti velkou praktickou úlohu, sloužilo kolem kamen a topení, případně i na toaletě, vycpávalo a podkládalo se s ním kdeco, přesto padlo rozhodnutí jeho odběr odhlásit. Stál ten jeden výtisk asi nějakejch padesát zbytečnejch halířů. Ukázalo se, až překvapivě, že odběr toho obskurního plátku skutečně zastavit jde, ale je k tomu zapotřebí kromě jakési administrativy i kouska občanský odvahy. Navštívil nás někdo, kdo nejvíc vypadal jako naše poštovní doručovatelka, a ten vedl s G. poměrně dlouhej a zanícenej dialog venku u branky. G. se touto formou přátelsky, nicméně naléhavě doporučovalo ten krok nečinit. Velice zvláštně, hněvivě, až bych řekl nesoudružsky se hledí na osoby, který zčistajasna usoudí, že nadále můžou postrádat duchovní potravu tohoto druhu. Opravdu pak jsme od toho záměru nakonec upustili.

Nad rybníkem se honí mračna, co mi o nich nedávno v televizním seriálu řekl malíř Alois Kalvoda, mraky, ty musejí být, jako když střelí z kanónu! Prostě takový těžkopádný, poctivý český duchny, kynutý, ale milý, co se pod nima hezky chodí a hážou pěkný stíny. Skoro vypadají už jako na podzim, kdy jsou nejhezčí a nejdramatičtější. Ano, nejpěknější mraky vždycky byly k vidění na bramborovejch brigádách. Mně se líbí, když se třeba udělá někde v nich průrva a vyrazí tudy paprsek slunce, tlustej a hmotnej jako tyč.

Přede mnou lesklá, skleněná, lenivá hladina. Rybník voní, dýchá zdravě, rybinou. Vodu drží pohromadě řetěz rákosí a orobinců. Někdy na ní vyrobí větřík světlej pruh vlnek, ty pruhy se někdy rozběhnou a běhají tam a zpátky, mění se jak améba. Je krajina kolem vody, jak to říct, pravdivá. Nemám vztah k rybaření, jak jsem tu už i vyslovil, ale přece jen pěstujou tito rybáři tak nějak autentickej, přírodní vztah ke svýmu výrobnímu prostředku, nemodernizujou a nekurví ho tak jako družstvo. Nepostavili by si tu asi svoje jatky a konzervárnu, nějakej kombinát svůj přímo hned u břehu.

Je voda opravdu nádherná věc. A proč my vlastně nemáme moře? Kdo tohle posral? To mě bude mrzet navěky.

Kreslil a maloval jsem v příslušnejch školních předmětech vždycky snad dobře, ale nikdy jsem si nevšiml nějakýho většího zájmu z mý strany. Nevím ani, jaká duševní linka mě k tomu malování vlastně přesně donesla. Byly mezi těma milníkama ty moje první neumělý pokusy s olejovýma barvama, samozřejmě. Poprvé sát tu vůni oleje a terpentýnu! Pak určitě příchod na střední školu, kde se výtvarnictví začalo odehrávat na jakýsi vyšší materiální i duchovní úrovni. Výtvarná cesta taky bývá učebnicově lemovaná zanícenejma učitelama, kteří dokážou rozdmýchat k životu i skromnej plamínek talentu, a pro mě tuto roli na tý střední škole sehrála B. Hned v nějakejch prvních lekcích mě dokázala zapálit pro věc nějakou dobře mířenou chválou, že mě to přinutilo sebrat ty první oleje a donést jí je ukázat, a mně se dostalo v tu chvíli úplně osudový formativní rady, ať ty věci vezmu, rozštípu sekerou a použiju k otopu, nejlíp hned teď. A hned na tomto místě pravila, že by bylo neprodleně třeba začít chodit k R., s nímž ona se dobře zná. Jemu už sice dávno šla sedmdesátka a žádný žáky už nechtěl, ale nakonec ho nějak přece zlomila a po nějakým čase jsem skutečně poprvé za ním šel. A bylo to setkání opravdu osudový, jakkoliv to možná takto napsaný hloupě zní.

Tak jsem tedy šel. Bylo sychravo, tma, náladou to byl přesně ten správnej večer, kterej se hodil k takovýmu životnímu kroku. Pod lampama se snášely k zemi svítící studený kapky, možná smíchaný už s nějakým sněhem, to je přece větší nálada než nějaký sluníčko a lidi kolem v plavkách. Mně se klepaly kolena, jak mě přijme, co řekne na to, co mu nesu, nevyhodí mě? Teď je třeba říct, že jsem se na poslední chvíli zbláznil a vzal mu jako ukázku svý práce pár těch svejch olejů. Tak jsem stál před jeho domem a sbíral kuráž. Vila je secesní, v přítmí a v dešti působí magicky, líbilo by se to takovýmu Schikanederovi, i mně. Nevímproč mě překvapilo, i trošku snad zklamalo, že u dveří je obyčejnej zvonek na elektrickej pohon, ne třeba klepadlo. Zvoním tedy, jestli to zařízení vydalo vůbec nějakej zvuk, pohltily ho ty bytelný zdi. Zřetelně si pamatuju, že se významně dlouhou chvíli nedělo vůbec nic, ale nakonec odkudsi přece šly kroky a otevřely ty dveře. Nebyl to ale žádnej malíř, a nemohla být mýlka, že toto je paní domu, impozantní, havraní vlas i hlas, doslova. Sdělil jsem, o co mi zhruba běží, nato mi tedy byl povolenej první vstup do toho domu, kam budu vstupovat několik dalších let, můžu snad říct, že vždycky o nic míň rozechvěle. Tu jsem nikdy nevěděl, co mě vlastně čeká, sem se chodilo jak k magistru Kelleymu či rabi Löwovi.

Hned v zádveří mě omámila vůně olejovejch barev, jako by si tu z nich snad právě připravili večeři. Zbožňuju tu vůni, často si ji jdu doma jen tak čichat, odšroubuju uzávěry a třeba zkoumám, jestli se ty vůně těch jednotlivejch barev i nějak liší. Spolužákům občas pro pobavení vykládám, že ty barvy i jím, aby mi přešly do krve, to ale nemám pravdu.

Tak jsem byl uvedenej do pokoje, kde se ty naše sezení budou odehrávat a kde teď poprvé jsem po zažehnutí světla viděl jeho obrazy. Jeho poslední kousky, některý ještě vlhký, intenzivně sálající odér toho oleje a silic. Ta vůně čerstvejch obrazů! Byly ledabyle poskládaný na gauči, opřený o něj. Nevím, snad jsem ani nebyl duševně připravenej na to, že tu vůbec nějaký obrazy uvidím, rozhodně ne na to, že mě úplně ochromí. Připadal jsem si v tu chvíli, jako bych vůbec poprvé v životě viděl nějaký obrazy. Z těch obrazů doslova sršela energie, ty zářivý barvy tam tančily jedna přes druhou v odstínech, o jejichž existenci jsem neměl dosud tušení. Užasle hledím na jakýsi jezero, nad ním se tyčí strmá hradba lesa a ztrácí se v mlžným oparu, tím lesem se prolíná jakýsi kouřmo, já nejsem schopen popsat, jak je to provedeno, jakoby nějakým složitým systémem lazurních vrstev, toto bych se mohl snad někdy naučit? Jestli chceme víc příkladů, pak je tu i zátiší s několika prostejma kuchyňskejma předmětama, čajovou konvicí, dalo by se říct, právě dojedenej oběd, spíš jen taková legrácka, malířská etuda. Ty lesky kovu a porcelánu, vypadá to tak živě, namalovaný je to přitom velice úsporně a expresivně. Ten nůž je jen stručně nahozenej dvěma šmouhama barev, ale ty jsou v tak akorátním poměru, že ten nůž jakoby plasticky leze z talíře, je jakoby mokrej, a mít pevnější znalosti chemie, mohl bych určit, z jakýho kovu ho vykovali. Co dál? Roztančený zářivý kytice ve váze. Takto namalovat sklo! A ještě další krajiny.

Ty obrazy mě doslova od sebe nechtěly pustit. Ani nevnímám, že do pokoje přibyla další osoba. Ano, to ty jeho obrazy pak způsobily, že ta touha po malování začala pálit, snad podobně jako dokáže spalovat pohlavní touha, jen na jinejch místech.

Tak jsme tu stáli teď dva. R. vplul do místnosti vskutku jako Rudolf II. Kdo kdy viděl nějakej císařův portrét, zná důvěrně i R. Na vysokým zavalitým těle jakási kombinéza, posetá skvrnama všech barev. Z hlavy trčí divoká šedá kštice, pod zbrázděným čelem vypoulený oči, pod nima mohutný pytle. Nos špičatej, pod ním pak už všude šedej knír a plnovous. Kdybychom provedli výzkum po autoportrétech malířů všech dob, takto vypadá skutečnej archetyp umělce. Proti němu stojím já, v hnědým sáčku a s počínajícíma koutama. Budu i já malíř?

Po pozdravu mě nechal ještě stát a hledět k tomu otomanu s prostřenýma malbama. Když jsem se od toho pohledu odlepil, šlo to najednou už rázně. Tak co jste mi přinesl? Hovořil sípavě a energicky. Položil jsem před něj na stůl pár těch pomalovanejch desek, nerad, už jsem věděl, že je to vlastní gól, vzít sem ty nešťastný oleje! Zběžně přejel ty malůvky pohledem, a co řekl? Neřekl na to profesionálně nic. Vstal s funěním od stolu, odkudsi vytáhnul štůsek papírů z počítače, děrovanejch na okrajích a z jedný strany potištěnejch, a krabičku rudky. Ty sjetiny, prohlásil, mají skvělou zrnitost. Z krabičky vyjmul jednu tu hlinku, odlomil kousek a dramaticky pravil. Vtip je v tom! Teď začala jeho ruka opisovat po papíru křivky, bez ladu a skladu, a vytvořila jakousi abstraktní síť. Pak rudku položil na ten papír naplocho a začal ty plošky stínovat, šumrovat, což byl jeho terminus technicus. Každý jednotlivý pole s přechodem od tmavý do světlý, tak, aby sousední plochy spolu kontrastovaly, a vznikla jakási plastická, jemně modelovaná technicistní kresba. Pak sbalil ten primitivní nástroj zpátky do svý krabičky, podal mi ji, moje malby i s těma jeho papírama mi strčil do podpaždí a řekl. Až to pokreslíte, přijďte! Takto poučenej stál jsem zas venku před tím tajuplným domem, nehodícím se do těchto dob.

Od tý chvíle stal se R. významnou součástí mýho životopisu.

Rudka je jakási hnědá křída, hledím na ni rozčarovaně. Jak já chtěl malovat tím olejem, snad jsem se vážně domníval, že tím opravdu začneme. Toto má daleko i od obyčejnýho černýho uhlu. Ovšem tento názor jsem později musel korigovat, je ta rudka jemnější než uhel, i ten počítačovej papír má takovou jemnou strukturu, to je sice pravda, a je zadarmo, ale přece jen… co by na to řekl Ingres!

Daniel Jahn

Recenzi románu Naivní sezóna si můžete přečíst zde.

Knihu si lze objednat v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.

Reklama