Čtení na neděli: 5. Tvrdý chlebíček malíře-krajináře

Pro dnešek opusťme jakousi vzpomínkovou rovinu knihy Naivní sezóna a přenesme se do „reálu“. Člověk nikdy neví, co ho na malířské výpravě může potkat, někdy něco pěkného, třeba ve formě zdařilé malby, jindy přesdržka…

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

Dívám se na stoličku s malbou, pořád neuspokojivou, co víc, věc se dokonce ještě horší, když teď můj periferní zrak registruje změnu pozadí, pohyb. Ještě než vypátrám jeho zdroj, v hlavě se mi rozsvítí podvědomě jakási kontrolka z doby, kdy jsme všichni ještě byli lovci, nebo tak něco. Je to tak. Od nepočetnýho stáda ovcí, ke kterýmu ostatně jsem od začátku nechoval žádnou důvěru, odlepil se jeden kus, kterej teď stojí na půli cesty mezi těma přežvýkavcema a mnou. Není pochyb, že hledí právě mým směrem a na mě. A není ani pochyb, že na hlavě má drobný, dozadu zakřivený růžky. Je to tedy ovce mužskýho pohlaví, usuzuju přes chatrnej stav svojí zoologie, dívá se na mě a hlavou se mu honí bůhvíco. Skláním se zas dolů a zírám na papír, ale nepomáhá to, je tam pořád. Já tedy stojím taky, přemýšlím, co asi mám dělat, a jestli mám něco dělat. Hlavně zůstat v klidu, nic se přece neděje. Budu ho ignorovat, projdu se ještě mezi stromama, snažím se chovat nenuceně a nenápadně. Mimovolně ale už trochu ustupuju. Zapálím si cigaretu, pro uklidnění, a třeba jako by kouř mohl snad to zvíře odpudit jak hmyz. Odmítám, že by se mě ta věc nějak víc týkala, dívám se stranou, sem je pohled docela mírumilovnej, a stejně klidně uplyne tedy další chvíle, během který doufám, že se situace nějak řeší. Konečně se odhodlávám zas podívat se tím směrem a naopak se lekám. Je to zvíře o viditelnej a prokazatelnej kus blíž! Či ne? Mám se mu dívat do očí, nebo to není dobrá taktika? Do rohatý hlavy mu nikdo nevidí, to u zvířat nesnáším, ani u lidí. Oba si sebe navzájem měříme a odhadujeme, jak to lidi a zvířata dělají milión let. Teď měním zas strategii, zas se odvracím a zapaluju si další cigaretu, panák by byl lepší. Nervozita znatelně narůstá. Rozhlížím se, nikde nikdo. A kdo by mi mohl pomoct? Vůbec ani nevím, v jaký jsem situaci. Milióny let starý instinkty a zkušenosti vyhasínají a pomíjejí. Sdělám cigaretu, otočím se zas směrem k louce a srdce mi poskočí. Je to boží hovado zase o kousek blíž! Proč vůbec toto dělá, vždycky pár kroků, jen když se nedívám? Bojí se mě snad taky trochu, napůl, jak? Ruce se mi začínají třást viditelně. Každej by se teď prostě sebral a zmizel, v ústupu mi ale brání jedna podstatná věc. Hrdost to bohužel není, ale mám tu přece celou výbavu, hlavně barvy! Naneštěstí se ovšem právě stalo, že všechny tyto věci se bohužel ocitly mezi mnou a tím záludným přežvýkavcem, a jestli to blbý zvíře udělá ještě pár kroků, bude to k nim mít blíž než já. Nechal by mě to sbalit? Nechal by mě vůbec, abych udělal čelem vzad a pomalu nebo rychle se vzdaloval? Každopádně naprosto nemám ani kousek odvahy zdolat těch pár metrů jeho směrem. Nebo se mám otočit, nechat to všecko tady, pokusit se ustoupit a vrátit se pro to, až bude po všem? Po čem, proboha? Třeba můžu sledovat nahoře z cesty, až se vrátí ke svejm ovcím a svý pastvě, a pak se pro výbavu rychle vrátit. Ale nepůjde za mnou, až se budu drápat na násep? Kam až je schopnej mě hnát? Zas mě vyděsilo, jak já, městskej člověk, nevím o zvěři nic. Myšlenka mý momentální ubohosti: nebýt v tak nedůstojný situaci nikým viděnej. Jen nemuset žádat, volat někoho o pomoc. Zvláštní, co všechno se v takovým okamžiku dokáže honit v hlavě: nikdy jsem, a díky bohu za to, nemusel jsem nikdy v životě volat o pomoc. A díky bohu ještě dvojnásob, nikdo nevolal nikdy o pomoc na mě. Znovu se rozhlížím kolem sebe, nikdo. To je dobře, či špatně?

Nebo jinak: naopak přijmout agresi, zvednout tu někde klacek třeba, dovtípí se býložravec, že klacek v ruce je pro něj nebezpečnej? Kam bych ho tím klackem měl proboha praštit? Nechci ho vydráždit. To mám na ty svoje výpravy jezdit ozbrojenej nějak? Další hrozná myšlenka, dokázal bych v ohrožení to zvíře třeba zabít? Jak se vlastně taková věc provádí?

Vůbec nevím, co mám dělat, strach mě zaplavuje zas takovej, na kterej z běžnýho života nejsem vůbec zvyklej. Třeští mně úplně hlava od otázky, tak velká je ta otázka: co to zvíře po mně vlastně bude chtít, co se má podle něj dít? Nejradši bych k němu přistupoval s předstíraným přátelstvím, s diplomacií. Odmítám si připustit, že by se situace vyřešila jinak než mírovou cestou. Koneckonců, je tohle tupý zvíře přece synonymem mírumilovnosti, nebo se pletu?

Ta jehněčí povaha se blíží a už to ani nemaskuje! Dělá zas nějakejch pět opatrnejch, pomalejch kroků mým směrem, ke stoličce, je téměř u ní. Na možnost, že bych si prostě došel pro ty věci, můžu v tuhle chvíli už zapomenout.

Čili teď stojíme na pár metrů od sebe a já už vnímám každej jeho detail. Nijak pořád nedává najevo, co se mu děje v hlavě. Žádnej zvuk. I krajina mlčí. Je teď jaksi nepřátelská, pochopitelně, víc studená a tmavá. Jen mi pořád hledí do očí, i to zvíře ví, kde je vizuální centrum člověka. Teď udělal posledních několik kroků ke mně, stojí už ode mě nějaký dva metry, víc ne! Už zřejmě není pochyb, že chce vyvolat potyčku. Jakou může mít takový zvíře sílu, na těchto tenkejch nohou? Hlava protažená hodně vpřed, jindy bych řekl i legračně, po stranách kotlety, nahoře načesaná kudrnatá čupřina. Oči se nepříčetně lesknou, plave v nich podlouhlá panenka. Kolik to tělo váží, jakou může mít kinetickou energii, když zaútočí? Část toho značnýho objemu představujou asi zaplaťpánbůh chlupy. Srst má bujnou, při každým kroku, kterej dělá neochvějně směrem ke mně, se mu celej ten nemytej tlustej oděv třese a houpe, jako chlupatej sulc, jen obličej oholenej trčí z tý koule. Odhodlanej, sebevědomej, se všema trumfama v kapsách. Jak dlouho se tu na sebe budeme takto dívat?

Ne, na další úvahy a nejistotu už nebudu mít prostor. Přesně v tuto chvíli provádí můj protivník asi tři kroky vzad, ale ústup to není, hlavu sklání dolů, nastavuje si to beranidlo svoje a překvapivě rychle vyráží kupředu, uvedenej do pohybu jakoby pružinou. Na žádnou reakci, manévr není kdy. Stalo se to tedy! Ještě před pár vteřinama bych tomu odmítal věřit. Zaznělo zřetelný žuch, který mi z břicha vyrazilo všechen dech, kterej se tam nacházel. Přitom potlačím reflex, abych se kryl rukama, což by skončilo dojista frakturou. Ve zlomku sekundy se ode mě zvíře odtrhlo a couvlo do svýho výchozího postavení, přičemž projevilo udivující mrštnost. Teď se na mě zas kouká, vítězoslavně.

Jak charakterizovat stav, v kterým se nalézám? Vyděšenost, nevěřícnost, bezradnost… Ještě než si ale stačím myšlenky nějak setřídit, jakkoliv toho stejně nejsem schopen, to bláznivý zvíře dělá podle úplně stejnýho schématu zas ty tři taneční úkroky vzad a slyším další tupý žuchnutí, jehož epicentrum zas se nachází přímo v mý pupeční oblasti. Snažím se na poslední chvíli uhnout, přesto svůj cíl nemine, jako řízená střela, má na to nějakej prostě systém. Jediný, co stačím udělat, je zatnout břišní svaly. To je ale proces, kterej ani neřídím, to svalstvo při pohledu na rychle se blížící rohy se zatíná samo.

Musím popravdě říct, že takový údery jsem ještě nikdy nedostal, to ale teď nemíním úplně ve špatným smyslu slova. Zaprvé nebyly tak devastující, jak jsem čekal. Možná ta srst zabírá větší část jeho celkovýho objemu, možná je opravdu to zvíře menší, než jak se na neinformovanej pohled jeví. A pak ty údery byly jaksi překvapivě zvláštní. Vícekrát v životě jsem dostal třeba do břicha silnou ránu pěstí, kdo si to zkusí, uzná, že jde o značně bolestivou záležitost. Ovšem zatímco taková rána koncentruje všecku svou sílu na poměrně malou plochu, tento beraní atak je vedenej celým jeho temenem hlavy, úder se tak rozloží na celou oblast břicha. Taky se to liší od rány, co já vím, kamenem, nějakou zbraní a podobně. Přece jen se pozná, že do člověka vrazila živá příroda. Je to, až bych řekl, příjemnější, milejší, osobnější, nějakým způsobem. Má přece jen huňáč tu hlavu trochu polstrovanou, je to jako guma, prostě jako něco potaženýho živou kůží. Kdybych měl náladu teď být vtipnej, je ta hlava jaksi tupá. To zvíře je zepředu přesně konstruovaný pro takový údery, preventivní, zápasnický, pro soudružský souboje. Záměr tu není protivníka asi usmrtit. I proto má ty rohy zahnutý dozadu, kdyby ne, je už po mně. Cílem je asi jen ukázat převahu a soupeře zahnat. Zesměšnit, proboha!

Aktuální problém tak není, že bych střetnutí nepřestál bez úhony, neběží o holej život, řeším už tedy jen otázku, jak z toho ven. Nebo má ten přežvýkavec někde v kapse ještě jinou, horší zbraň? Vychutnává si teď moji bezmoc, malbě nevěnuje ani hledu. Spokojí se třeba po chvíli s tím, že mi dal na frak, vítězně sám odejde? Srdce mi bije, divže nerozvalí hrudník, žíly na spánku mám nafouklý jak uzenky.

Ovce přihlížejí netečně, zlomyslně, pobaveně. Pomalu okusujou louku, dlouze zažívají.

Jediný, co tu teď můžu udělat, schovávám se za nejbližší strom, stromek. Štít je to chatrnej, tenkej. Zas si hledíme do očí. Já někdy uhnu pohledem do okolí, jestli i tam se neděje něco hroznýho, nebo jestli se neblíží třeba nějaká spása. Je vlastně hrůza, jak se člověk mentálně vzdálil těmto tvorům, jak v přírodě oni jsou ve výhodě. V přírodě je celá příroda ve výhodě. Je velkej rozdíl, vidět tak běžnou, vcelku pěknou věc jako poklidně se pasoucí stádo ovcí, a ocitnout se tváří v tvář jednomu tomu nevypočitatelnýmu zvířeti, v situaci kdo s koho. Zase se rozbíhá, úder padá do kmenu, já uhýbám, teď se vrhá za mnou pořád a pořád, pořád tam poskakujeme, kolem toho stromu i kolem všech těch ostatních stromů. V každý fázi stojí přímo proti mě, otáčí se neomylně jak střelka kompasu. Někdy dostanu ránu já, někdy strom, někdy je to jaksi napůl a někdy si dáme pauzu a díváme se zas do očí, nic jinýho se dělat nedá. A přece: během toho tance mezi kmenama stromů se vtipně dostávám ke svejm věcem.

Dívám se zas na nepříliš zdařilou malbu, na batoh, skládám si v hlavě přesnej postup, jak systematicky a efektivně si ty věci poberu a sbalím, s minimem pohybů, když tu dostávám nápad, možná spásnou myšlenku. Snad přece jen mám něco, co by mi pomohlo si ho získat, uklidnit, nebo aspoň odvést pozornost. Svačinu.

Van Goghovi se nejlíp malovalo s prázdným žaludkem, to já za nezbytnost nepovažuju. A obdivovatelé umění milujou příběhy, jak malíři umírali hlady. To já nehodlám. Já naopak jsem názoru, že by se nemělo malovat příliš nalačno. Že i toto, ta úroveň občerstvení, má podstatnej vliv na to, v jakým rozpoložení se tvorba odehrává. Nikde, v žádný biografický literatuře nepadá zmínka o tom, co si slavní umělci s sebou do plenéru brali k zakousnutí. Já se tomuto tématu nevyhýbám. Co za aprovizaci si brávám s sebou, to nebývají samozřejmě žádný kulinářský zázraky, hlavní požadavek je tu, aby ta strava byla praktická. Aby se dala požívat vstoje, při chůzi, protože na svejch výpravách pochopitelně stoluju jen nouzově, v dopravním prostředku, dokonce třeba i při práci. Aby se samozřejmě nemusela nějak připravovat, bylo možný ji konzumovat jen holýma rukama, aby nešpinila, nevyžadovala nějaký nádobí či nůž, zabírala minimum místa, neteklo z ní něco a neprosakovalo z pytlíku, aby nevyžadovala chlazení nebo naopak ohřev. Aby nepodléhala rychlý zkáze, neobtěžovala okolí zápachem, vykazovala pokud možno nízkou hmotnost a měla v neposlední řadě i nějakou výživovou hodnotu a byla chutná. Aby z ní nebyla velká žízeň, protože pití s sebou brávám málo a jen na delší cesty. Tekutiny zatěžujou zavazadlo, jsou křehký a láhev jejich hmotnost ještě násobí dvěma. Taková přítěž pak podstatně omezuje takovou tu rekreační složku celý věci, a spíš se pak těším po práci do hospody. Vlastně toho moc nezbývá, co by splňovalo tyto stravovací kritéria. V drtivý většině sestává tedy ten pokrm ze dvou plátků chleba, mezi který může se cosi vložit, nalepit, namazat. To bývá nejčastěji mazací sýr. Může to být paštika, nějaká domácí pomazánka, něco kolem toho. Nic jinýho moc nevím. Přijmu rád jakoukoliv radu.

Tomu ovšem se dnešek vymyká. Mám s sebou velmi kuriózní svačinu, ještě nebyla příležitost se o ní zmínit, tatarskej biftek, přebytek od večeře. To tu v dějinách umění ještě nebylo! Mám ho namazanej mezi slepenejma tenkejma topinkama. Jak já se na ten tatarák těšil! Proč jsem ho vlastně už dávno nesnědl?

Bude ale on to vůbec jíst? Bože, ten sejr třeba by byl rozhodně lepší. A byla by ho i menší škoda. Podstatou toho jídla samozřejmě je maso, navíc tepelně nezpracovaný, z toho, co býložravec by mohl bez předsudků konzumovat, najdeme tam pomálu. Recepturu ale nemám čas blíž rozebírat, přistupuju neprodleně k akci, vyjímám z batohu promaštěnej pytlík a třesoucíma se prstama vybaluju ty topinky. Mám dva takový kusy, takže vytahuju první z nich, rozlepuju ho tak, že nános tý mazlavý hmoty zůstává jen na jedný části, s tou teď natahuju ruku a dělám krok vpřed. Se zvířetem je třeba se prostě domluvit nějak. Co se bude dál dít, nechávám na osudu. Co se teď stane?

Toto: plán vychází dobře, zvíře sice dost dlouho váhá, ale neútočí, nakonec ta nedůvtipná hlava chápe to gesto a taky dělá vstřícnej krok, teď tu stojíme úplně při sobě. Ani netuším, jestli ty zvířata můžou člověka kousnout, mají přece zuby? Teď do nabízenýho tataráku skutečně strká čumák – a žere! A jde mu to jídlo k duhu, ejhle býložravce. Musím se i usmát. Žere z ruky, osměluju se, nechá se i poplácat po krku. Takto si člověk ochočoval domestikovaný zvířata? Ovšem hraju to přátelství, nejradši bych ho samozřejmě nakopal do prdele, a tu pochoutku nejradši bych si snědl sám.

Pokládám teď plát chleba, osmaženej v poctivým živočišným sádle, na zem a sleduju, jak to zvíře ho olizuje dlouhým, tuhým jazykem. Jeho oči pořád směřujou ke mně, nicméně je mi umožněno chvatně navléct batoh, zaklapnout desky i stoličku a umístit je do podpaží, všechno s delikátníma pohybama zručnýho kapsáře, v ruce připravenou druhou topinku. Tu mu teď zas nabízím a pak kladu na zem, olizuje to, žere zas, až poslední sousto masa mu zmizí v žaludku, nebo co oni vegetariáni to tam mají. Nějaká část toho jejich komplikovanýho zažívacího traktu snad bude schopná ten pokrm strávit. Mezitím pomaličku nenápadně ustupuju vzad. Už jsem přesvědčenej, že všechno bude dobrý, ale než udělám další krok, zvíře najednou ztrácí o dobrotu zájem, maso je pryč, smaženej chleba mu nejede, je konec vratkýho příměří. Zas se nemilosrdně naježí a znova se rozbíhá proti mně.

Rána. Mám teď ovšem silnou chuť i nasranost praštit to blbý zvíře stoličkou přes hlavu. Ale uskakuju jen dozadu za strom, kterej stojí směrem, kudy vede i úniková cesta. Strhávám si batoh z ramene a ještě jednou do něj hrábnu, přitom se vyhýbám ranám. Druhou část topinky, ovšem už bez tataráku, uložil jsem si totiž ještě do pytle pro případný pozdější užití. Teď celej ten mastnej voňavej sáček naštvaně hážu ho tomu zvířeti pod nohy, skutečně v něm hrabe a páře ho čenichem, já provádím čelem vzad a úprkem to beru k náspu, k cestě. Zdá se mi ten úsek vedoucí ke svobodě strašně dlouhej, dlouhejch asi deset vteřin, kdy nevím, co se mi děje za zádama. Jak rychle taková věc běží? Usilovně, s funěním se drápu nahoru a až teď se ohlížím.

Zůstává na svým místě, přibližně. Nakonec se to vyřešilo takto jednoduše, docela? Úleva je ohromná, hlava mi ale jen tak třeštit nepřestane. Pořád mě to nutí do svižnýho kroku, sotva popadám dech.

Doufám, že mu alespoň bude šoufl. Žlučníkovej záchvat, záchvat čehokoliv v tý jeho hloupý trávicí soustavě na něj! Sračku aspoň. Já zůstávám o hladu. Pohled na hodinky mi říká, že celá korida trvala asi půl hodiny! Jdu chvatně a brzo nořím se do městečka, kolem mě najednou rostou domy, polní cesta mění se v dlažbu. Nádhera! Nejradši bych běžel, ale krotím svoje kroky, ať nevypadám směšně. Je to zvláštní, člověk je v ohrožení, kdoví, třeba i života, ale hlavně si nechce uříznout ostudu. Ačkoliv si to zakazuju, několikrát se i ohlídnu dozadu. Nic.

Tu v civilizaci se začíná jevit zážitek jako přelud. Stalo se to, patří to sem vůbec?

Moje kroky dorážejí na náměstíčko, za rohem pořád stojí hospoda a pořád vyhlíží utěšeně. Konečně usedám, opírám se a dýchám.

Daniel Jahn

Recenzi románu Naivní sezóna si můžete přečíst zde
Knihu si lze objednat v knihkupectví Kosmas, nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.

Reklama