Čtení na neděli: 1. Stahují se mračna

První ukázka z knihy Naivní sezóna nás zavádí na začátek 80. let. Krajinou prochází mladý adept výtvarného umění a hledá si svůj námět. Namaluje dneska skutečně svůj zatím nejlepší obraz? Na krajinu padá chlad a na člověka nostalgie, v mysli rotují vzpomínky, tu veselejší, některé jak mokrý pytel, který se nechce hnout a který život nedovolí odhodit… Malířská výprava je tak zároveň cestou mnohem dál proti proudu času.

 

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, autor nezveřejňuje plná jména literárních postav.

Zima mi začíná být stále neodbytněji, když maluju, tak ji nevnímám. Začínám kroužit kolem louky podle potoka, kterej se tu kolem ní v meandru motouzí. Ten silnej tok a chlad mi přinášejí odkudsi vzpomínku, často při procházení krajinou mě dohánějí vzpomínky a dotírají na mě, ani to mnoho nechci, přehrabovat se v těch sedimentech. Kdy to mohlo být? Není ani úplně vyloučeno, že právě toto je moje vůbec první a nejstarší vzpomínka na život. Je ta vzpomínka tak hmotná, jako ta voda přede mnou. Náš první byt, napůl nějak suterénní, byl na nábřeží, byl jako loď, kolem který plavalo moře. Přicházím domů s tátou, je tam všude jaksi holo a vlhký, nepříjemný chladno, jak při vodě prostě. Táto zatop, zatápí, slyším šustot papíru, pak nůž, jak se ostřím zasekne do kousku dřeva, pak tlumenej úder o plech, na kterým stojí kamna, a svistivej, podélnej praskot dřeva. Za doprovodu těchto zvuků vyrábějí se třísky. Já lezu na stoličku při okně, poslouchám všechny ty zvuky, který se běžně vydávají při zakládání ohně, žádnej z nich v řadě správně nechybí, ani chřestění zápalek, škrtnutí o struhadlo na krabičce, rozprsknutí zážehu, pak i hučení, jak oheň stravuje napřed papír, potom dřevo začne praskat, a je tedy oheň na dobrý cestě. Cítím kouř, kterej opouští po zážehu topný těleso, a hledím vytřeštěně na řeku, která je velmi velká, černá, ošklivá, úplně se dme z regulace a silně pospíchá. Je tak blízko, že si na ni můžu sáhnout. Voda je jakoby úplně hustá. Drkotám zubama a od toho obrazu se nemůžu odtrhnout, strašnýho. Ale regulace je silná, kamenná, vodu dál nepustí. Za pár nedlouhejch let padne do řeky mohutnej jez proti vodě. Naproti oknu na protějším břehu roste už sedm set asi let rozložitej hrad s legrační zubatou věží. Je omšelej, opršelej, a hledím na něj přes kapky na nikoliv dokonale rovným skle, prolamuje se tedy různě a jakoby taky plave, všechno za oknem plave a je mokrý a studený. Teď mi táta klade ruku na rameno, poď sem, vede mě ke kamnům a ukazuje do popelníku, koukej, na včerejším popelu tam plujou tři papírový loďky. Tady už se začíná šířit teplo, pomalu. Pokládám ruce na ty kamna a na to teplo hmatám. Hledíme na lodě, teď táta chytne očko a roštuje, do popelníku se snáší sprška jisker. Ale lodě drží. Od uhlíků šíří se hnědej poničenej papír, nemůže se rozhodnout, někdy se skoro zdá, že se přemění na uhel bez ohně. Teď se třese roštem podruhý, a už chytá první loďka a oheň ji požírá. Když je tu ložisko ohně, nažhavenej papír jde už rychle. V tu chvíli se otec chápe zpěvu. Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod… A lehají popelem plavidla všechny, a zase zírám uhranutě na ten obrázek, jak tu před chvílí loďky byly a teď tady zbývá pokroucená troska, oheň a to ničení, ta síla, zas nemůžu přinutit oči dát se jinam a hledím dlouho skrz popelník, na černý krutky. Klečím na zemi a hřeje mě teplo i výjev. Pocem, říká zas, odvádí mě konečně od těch kamen a na stůl klade pastelky. Tak vidím poprvé svoje první pastelky, na tomto stole. Odkudsi se bere zažloutlej papír či něco toho druhu, v kamnech už hučí teplo a venku ledová řeka. Pak si kreslím, přestávám vnímat chlad i běsnící vodu.

Byl hrozně zvláštní ten byt, takový dneska už nebývají, ani tento už není, zanedbaná čtvrť podle řeky šla dolů už před dlouhýma léty. Městem se protáhl mohutnej čtyřproud, jakoby jen šťastnou náhodou trefil se přímo mezi zámek, hrad a kostel. Dnes se tu, na místě, kde se krčil ten starej dům, klene statnej most, nebo prostě není tu nic, místa, který nestály za podrobnější řešení, což je běžnej obrázek v našich městech. Rozbalí se panelák, co k němu, kromě nějaký traviny, se dohromady neví. V lepším případě nějaká ta plastika, ovšem ty sídlištní sochy, to jsou takoví spíš lepší sněhuláci.

Byt si blíž už nevybavuju. Přivřu oči, jako bych na něj zaostřil, ale jinýho nic na scéně už nevidím, otec s kamnama, přede mnou okno s temnou řekou, jinak než já, pastelky a něco, co posloužilo za zažloutlej papír, ještě stůl se značně opotřebovaným voskovým ubrusem, žádný třeba obrazy na stěnách, nábytek? Hodnotím tedy dnes ten příbytek jako nuzný. Disponoval jakousi prosklenou verandou, na kterou jsme vždycky házeli klacíky, se sestrou, s mojí velkou sestrou, když mě vyzvedla ze školky a přišli jsme domů. Tuto část života vidím dneska v mlze, ale toto vidím docela živě, házíme klacíky, je ta veranda rozčleněná do drobnejch okenních polí, dřevěný příčky zteřelý. Je sychravo, zima, chladí ty klacky v rukou, všechno se leskne jako obalený celofánem. Házíme pořád a pořád, ale dneska nastává jakási porucha, nikdo neotvírá, pak se zas děj propadá do mlhy, která některý obrazy pozře a jiný odhalí, vzpomínky jako by byly potrhaný a neměly tvar. Vidí se mi dneska ta doba, jako kdyby neprobíhala souvisle. Někdy nebývá matka, někdy otec, ano, v těch časech jsme přece se sestrou u G., ta začíná z mlhy vystupovat stále zřetelněji, přeci to je matka nejlepší kamarádky mojí sestry! Mátožně se pohybuju v tomto našem druhým domově, aniž bych věděl proč. Pořád jsem slýchal, matka že je v L., je v L., co to je, nevěděl jsem, ptal jsem se, co mi bylo řečeno? Mlhy je hodně, světel, obrazů a odpovědí málo, žádný. Na otázku, kde je máma, otec, ani nebývá někdy snadná odpověď. Tak dnes už nevím zodpovědně, jestli jsem opravdu viděl matku ležet tam, u těch kamen, vedle tubu, myslím si, že jsem asi nemohl být přítomnej takovýmu pohledu, snad se o tom někdo šeptem zmínil a z jednoho slova, z jedný věty vznikl tento obraz? Život je břemeno někdy, co se nechce dál nést… Ani další zápletku mi paměť blíž nenabízí, připadá mi, jako bychom se sestrou, čili s M., abychom byli jmenovití, stáli pořád u nějakejch dveří, zas u jinejch, který se ale taky nikdy neotevřou. A nešťastnej starej dům, ten pak mizí z paměti, o něco málo později vůbec ze světa, překážel.

Takovou verandu prosklenou když někde vidím, vidím se s M. pořád házet ty klacíky. Až teď, zpětně, si ale uvědomuju, že k otevření bytu musel tu sloužit i lepší prostředek nějakej než klacek, musel tu být snad klíč, nebo aspoň zvonek či zaklepání, házení na sklo muselo se přece použít až výjimečně a v nouzi. Bylo to odpoledne tak silný, to, že dveře se samy nechtěly otevřít, byl tak zlověstnej signál, že to házení těch klacíků se mi prostě zadřelo do paměti jako činnost vykonávaná běžně a často.

Divně je mi líto těch starejch domů, celejch těch čtvrtí s nízkejma barákama, kde už asi lidi ani nijak zvlášť moc bydlet nechtěli, a vlastně i poničenýho středu města. Rostly domy kdysi k sobě nějak přirozeně, jak letokruhy, ulice se větvily logicky podle potřeb. Náměstí vprostřed jako by kolem vytvářelo siločáry, kde se hustily k sobě obydlí a průjezdy do dvorů. Starou podobu města často vídám právě na obrazech od R., to se muselo malovat! Byl volnej kus místa v městě vzácnej, byl každej kus využitej smysluplně přece. Dneska stojí na břehu řeky naproti hradu smutnej, opuštěnej, absurdní kostel. Ovečky odešly i se svýma obydlíma, na jinou pastvu. Jako by kostel sám se odstěhoval z města, od lidí. Kdyby na volným místě aspoň vyrostl park! Takto do poklidnýho města se starou poklidnou řekou vstoupily nový dějiny, budování. Nový místa nebo místa starý zástavby hřmotně zalehly panelový domy, jakoby rozhrnuly ty baráky starý, a vznikl velice neladnej, současnej obraz. Padnul i domek jedinýho rodáka, kterej tu stál kdy za řeč. Odebrali se lidi do těch paneláků, kde si o teplý vodě a hromadným topení bez práce nemuseli nechat jen zdát, ale obecně byla to podle mě kvalita nižší, náhradní. Za teplou vodu a topení se zaplatila vysoká cena. Přirozená struktura města se rozpadla. Domy, co z dřívějška ještě zbyly, osídlila taková spíš spodnější vrstva obyvatel, což byl ve většině taky jejich konec, jen pomalejší. Rekonstruovat starý domy nebylo, není ve zvyku, neoplatí se. Úpadek se nevyhnul ani centru, ani přímo náměstí. Po některejch domech mnohdy zůstaly díry v řadě, jako díry v chrupu, jako mezery v paměti. Prostě zub času. Tak charakter města zůstal jaksi neucelenej, nehotovej. Ti lidi tu chodí a nebolí je to, mě ale ano, já viděl přece ty R.-ovy starý obrazy! Možná ale poetika a vzrušující rukopis jeho malby mi jen zabraňujou vidět zoufalej stav domů, který prostě dosloužily a musely odejít. Kdo ale si dneska přidělá na dům verandu?

Od toho domu našeho kdybych šel dál kolem řeky, nebo snad plaval, tu se rozkládala ještě nedávno celá stará dělnická kolonie. Tu taky sebraly paneláky, a tady zejména roztáhla se stavba, kterou místní okresní bolševictvo zamýšlelo jako svůj palác, svůj chrám dalo by se říct. Ovšem poté, co jim to celý i s břehem začalo padat do vody, museli se smířit s ubohým jedním patrem. Smáli jsme se všichni, smutně.

Jak citlivě naopak vrostla kdysi do města stará, nepotřebná už dneska textilka, protkaná kanálama, kterýma si hnali do fabriky vodu, mostkama, obklopená starýma hospodářskýma budovama. Jaký to muselo být, když ty domy byly živý, a na řece plavily se klády. Neviděl jsem je nikdy, samozřejmě, ale vymýšlím si ty voraře, vidím je vracet se zpátky, opačným směrem, bosy a pěšky, s vydělaným penízem. Donesou ho domů celej? Kráčejí z míst, kam doručili svoje dříví, kde mají hovno a ne lesy. A bylo to včera, padesát ještě let? Tou dobou asi vyrostla blíž k okraji města fabrika novější, prosklená, dneska už taky ale zanedbaná, vydechující jedním ze svejch průduchů celoročně do řeky horkou vodu, každej den barevnou jinak, v který se taky skoro celoročně koupaly nahatý cikáňata. Cákaly a výskaly v tý červený nebo zelený vodě, záviděl jsem jim skoro, ale nebylo příliš radno mezi ně se vměšovat. I ti cikáni byli takoví opravdoví, špinaví a otrhaní, skvělí. A stačilo pouhejch nějakejch deset let, a už to jaksi není ono. Byl pěknej život na malým městě, když jsem byl kluk, s mnoha svýma rázovitýma figurkama, který jsem musel milovat, obdivovat, nebo se jich bát, či všechno dohromady. Hřmotnej invalida bez nohy na tříkolce, která se poháněla šlapáním rukama, jak já strašně jsem chtěl taky takovou tříkolku! Dodnes vidím před sebou zřetelně jeho tvář, kdy jen mi zmizel z očí? Už ho není. Zelinářka, s mým příjmením, jako já, ale s tváří kdysi spálenou, když byla ještě mladá holka, tedy do zelinářství bál jsem se chodit. Vedoucí samoobsluhy, kam brzy a rád jsem musel začít chodit nakupovat, kterej mě každej den přivítal nějak jinak a vždycky zajímavě, jednou třeba vypálil na mě, wie viel Flaschen? Já hleděl ovšem jak jelito, on pořád, wie viel Flaschen, samozřejmě proto, že u okýnka jsem vracel právě zálohovaný láhve. Copak ty neumíš německy? Načež následovala o tom přednáška, proč asi každej správnej Čech musí umět německy. Měl ostatně osobně takový zvláštní zahraniční příjmení, normálně absolutně nezapamatovatelný, asi právě proto jsem si ho zapamatoval dodnes. Na něj jsem si pak pokaždý vzpomněl, když dva roky jsem se pokoušel bezvýsledně německy opravdu naučit…

Daniel Jahn

Recenzi románu Naivní sezóna si můžete přečíst zde
Knihu si lze objednat přímo v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.

 

Reklama