Čtení na neděli: 13. Otčím

Řadu dlouhejch let jsme bydleli s P. pod jednou střechou. Během tý doby se odebral na dva roky na vojenskej výcvik, i se vrátil, zmužněl, a od tý doby už jedl všechno jenom lžící. Napřed si vypěstoval pod nosem knír, k němu pak dole přidal celej plnovous. Vyhlížel jak burlak, jak Dostojevskij, a v knize Naivní sezóna, z níž Vám každý týden připravujeme seriál ukázek k nedělní kávě, začíná trošku jiná doba.

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

Za svýho otčíma si nejlepšího kamaráda radši neberte. Ten výchovnej úkol, co mu byl uloženej, vzal až příliš vážně k srdci. Dějiny nám poskytujou dost příkladů nevyzrálejch osobností, který se musely zhostit úkolu, kterej je prostě přerůstal. Takovej člověk často uchopí věc za špatnej konec, nebo se zaměří na nepodstatnou část, a nedostatek schopností či zkušeností nahradí horlivostí. Snad se na mně nacvičoval na svý vlastní pozdější děti, který se už nezadržitelně blížily.

V domě s ním přibyla mužská ruka. Kdyby ovšem ta ruka chtěla ustavit tento dům na roveň doby, nestačil by na to celej její život. P. byl ale dost přičinlivej. Cosi vylepšil kolem kotle v prádelně-koupelně, zdokonalil tam nějak proces toho ohřevu vody a výroby tepla. Topivo se vůbec zdálo být oborem, v kterým dost vynikal. Nahoře se zasloužil o naftový kamna, což byla revoluce v systému vytápění domu. Ovládaly se jednoduše pomocí jednoho otočnýho knoflíku, kterým se seřizovala vydatnost proudu paliva, a teplo vznikalo poměrně rychle a pohodlně. To se naprosto nedá srovnat s celoročním sháněním dřeva, jeho zpracováváním a ustavičným přikládáním. Nikdy od těch kamen kupodivu nepovstal žádnej požár. Na ten ropnej zápach, co se kolem nich šířil, se dalo docela rychle přivyknout. Jednu celou topnou sezónu jsme pak vystačili se železničníma pražcema, který někde P. sehnal a díky kterejm se všechno v domě pokrylo černým mastným filmem. Cosi uměl kolem televize, kterou udržovat při řádným chodu a signálu bylo umění. Mít zároveň jasnej obraz a čistej zvuk, to se rovnalo malýmu zázraku, ke kterýmu se dospívalo nejen klasickým nářadím, jak ho známe, ale též drobnou magií v podobě speciálně nacvičenejch kopanců a úderů, svou roli hrály polohy kabelů i rozesazení osob v místnosti. Na kvalitu vysílání mělo nezanedbatelnej vliv taky počasí, který ale nikdo z nás podstatně ovlivnit nedokázal. Pokud mě nešálí paměť, ten stroj fungoval nejlíp, když jedna osoba se z programu obětovala, stoupla si za tu bednu a držela nepřetržitě a bez pohnutí jakýsi drát. Nezřídka bylo nutný spokojit se jen s obrazem a zvuk pustit z rozhlasu, kde je též k mání televizní kanál. Svůj vliv tu měl i zákon schválnosti, kvalita obrazu i zvuku byla taky závislá na kvalitě programu, a to na základě nepřímý úměry. Nejčastěji se ten přijímač stavěl na zadní, když měl začít třeba díl seriálu, na kterej jsem se týden těšil. Nepamatuju se ale, že by ho někdo musel křísit, když běžel nějakej pořad pro pohraničníky, nebo tak něco, co v programu drtivě převažovalo. Když přišel čas a druhej program Československý socialistický televize, uměl ho v tom historickým přístroji taky nějak najít. Největší ostruhy si pak vysloužil instalací automatický pračky Tatramat, která naši občanskou vybavenost posunula kamsi z pozdního středověku o kousek dál.

Jednou z velkejch slabin domu byla místnůstka, kterou museli navštěvovat, chtě nechtě, všichni jeho obyvatelé. Řeč je pochopitelně o toaletě. Na denním pořádku bylo, že nějaká její součást nebyla v provozu. Hodně poruchovým místem tu byla nahoře nádržka na vodu, v který je složitej systém táhel, přikrytejch hnědým vodním kamenem nebo čím, pochopitelně, co všechno se nalézá v pitný vodě se neví. Plovák je už léta nefunkční, vznášet se na hladině mu pomáhá kus polystyrénu. Zima tady na toaletě je tuhá a je třeba proti ní dělat opatření. Věci pochopitelně neprospívá to, že místnost je přímo u vchodu, dvěma stěnama sousedí tedy s venkovním počasím, její dveře pak se otvírají do chodby, kde je jen o pár nepatrnejch stupňů vyšší teplota než venku, a tím ještě není zdaleka řečeno, že těch pár stupňů se nachází v kladnejch hodnotách. Vzhledem k tomu tu veškerá myslitelná voda samozřejmě zamrzá. Dá se říct, že s příchodem zimy tu končí sezóna. Všechny ty trubky a vodní nádrž se musely zavčasu obvázat hadrama. Pokud nějaká trubice skutečně zamrzla, pak často i praskla, neboť led na toaletě, čím nižší má teplotu, tím větší zaujímá objem, i když zpravidla ve fyzikální nauce to bývá naopak. Často tak na splachování bylo v mrazech rezignováno, ze systému se radši vypustila všechna kapalina a chodilo se postaru s obyčejným vědrem. Ovšem ani mimo zimu nevykazovalo to zařízení nějak výrazně lepší kondici. Odpadní trubky často trpěly zácpou, proč se to nepokusit říct aspoň trochu básnicky. Rozhodně jim neprospívalo používání nejrůznějšího papíru, kterej vůbec nebyl pro tyhle účely vyrobenej, nejčastěji šlo samozřejmě o denní tisk, kterej byl pro ně hodně nestravitelnej. A to nezmiňuju jeho literární úroveň, která je obtížně poživatelná i pro čtenáře. Ke zprůchodňování těch rour se používalo všelicos. Jedinou věcí, která byla pro tyhle účely zkonstruovaná, byl gumovej zvon, kterej byl ale málokdy dost účinnej, proto se používaly nejrůznější dráty, zahnutý nebo stočený do spirály. Kdo se prostě podjal toho úkolu, musel projevit značnou dávku vynalézavosti.

Člověk by si pochopitelně řekl, že vybavení týhle veskrze užitečný místnosti je dávno za svojí konstrukční životností. Obecně ale je snahou udržovat všechno při životě a provozu co nejdýl. Navíc žije v omylu ten, kdo se domnívá, že stačí jednoduše dojít do obchodu s klozetama a splachovací zařízení prostě koupit nový. Tak náš svět nefunguje. Sehnat všechno, co je k tomu splachování zapotřebí, to je běh na dlouhou trať. Nakupování zkrátka je proces. Stává se jen velice výjimečně, že zákazník si domů odnese požadovaný zboží hned při první návštěvě obchodu. To se zpravidla přijde jen otázat, jestli dotyčnou věc snad na skladě mají, a po záporný odpovědi, která přichází v devadesáti procentech případů, se pokouší zjistit, kdy by zboží mohlo snad dorazit. K tomu ale by personál samozřejmě potřeboval mít v inventáři věšteckou kouli. Zákazníkovi je zpravidla dáno doporučení přijít se zeptat příští týden. Právě tato nicneříkající věta nejčastěji slouží jako opis pro výraz nevím, kterej ani na rezignovanýho, k nenáročnosti vychovanýho zákazníka v socialistickým obchodě nepůsobí dobře. Je spousta takovejch verbálních kouzel v jazyce. Možná právě tu vznikl jazykovej úzus umisťovat zápor hned do otázky. Nemáte to či ono? Záporná odpověď pak hned zní jaksi přijatelněji, očekávatelněji, jiná by vlastně byla až nepatřičná. Člověk si pak často pořídí něco, co vůbec nepotřebuje, co ale právě dostali, protože najisto může vědět, že až přijde čas a ta konkrétní aktuální potřeba, věc v regálu samozřejmě nebude. Samostatnou kapitolou pak by byly i všudypřítomný fronty v obchodech, v těch, kde něco mají, i kde nemají nic.

Člověka, kterej by chtěl tu toaletu nějak po funkční stránce vylepšit, musel by hned v zárodku zaplavit pocit marnosti. P. si ale ve vysedávání v týhle místnosti vypěstoval určitou zvláštní zálibu, a tak se ujal i tohoto úkolu. Informace, která může působit jako odbočka, nicméně úplnou odbočkou není: P. nelze rozhodně nazvat horlivým čtenářem, jeho literární vkus asi sotva šel někam dál za komiksy nebo rodokapsy. Z jakýchsi důvodů, který jsou mi dost nejasný, rozhodl se ale odbývat svý čtenářský potřeby právě na týhle toaletě. Tam taky v regálu na čisticí potřeby si zřídil jakousi improvizovanou knihovničku pro ty svoje spisky, jejichž umělecká hodnota, zdá se, byla s civilizační úrovní a posláním oný místnosti zřejmě v přímý úměře. Tady pak trávil poměrně významnou část dne. To ovšem právě v zimě, která nutila mnohem víc ke chvatu než k relaxaci, nemohlo být nijak příliš povznášejícím kulturním zážitkem.

Žádná inovace v oblasti instalace by nezabránila tomu, aby v ní voda v podnulovejch teplotách nezamrzala, to si mohl z fyziky odvodit každej. Řešením tedy bylo pokusit se nějak tu místnost opatřit teplem. K tomu se dala využít snad jen elektřina, která vyžaduje menší prostor a může postrádat komín, celá se vejde do docela tenkýho přívodního kabelu. Tak P. sehnal kdesi starý elektrický spirálovitý kamínka, a když si naplánoval potřebu, s předstihem je spustil, místnost předehřál na snesitelnou teplotu a strávil tam tu svou půlhodinku. My ostatní během tý doby jsme tak museli svou případnou potřebu odkládat na pozdější dobu. Ty elektrický kamínka hodnotím jako velkej přínos, byly i hezký, můžu říct i jaksi vánoční. Spirály plály, vydávaly jemný vrčení, svítily a sálaly do kolen. Pěkný bylo při tom zhasit žárovku a svítilo tam jen to teplo, občas zapraskala jiskra. Příjemně se to pozorovalo, jak ty drátky postupně červenaly a oranžověly a jak začaly vysílat to svoje teplo, a bylo to teplo trochu jiný než z jinejch zdrojů, máme přece víc druhů tepla, ať už je věda zná nebo ne. Je teplo sálavý, vzlínavý, dusivý, zapařený, smradlavý či voňavý, suchý, mokrý, atakdál, pak taky vnitřní, který si tělo samo z ničeho vyrobí pod duchnou nebo nějakým pohybem, je taky samozřejmě nádherně omamný teplo vznikající po požití alkoholu. S chladem je to ostatně podobně, stejně jako se stavem, kdy je od všeho akorát. A určitě je i teplý teplo a studený teplo, a toto teplo prostě bylo pěkný. Dá se i říct, že bylo jaksi rychlý, rychle zahřálo okolní ovzduší, ale nic víc, po vypnutí kamínek stejně rychle jako mávnutím proutkem zase to teplo zmizelo, vstřebáno ledovýma zdma a vysáto netěsnícím okýnkem a dveřma, který jen chatrně oddělovaly ten diskrétní prostor od okolního světa. Tolik o uspokojování kulturních choutek na záchodě. Snad to pramenilo, ta délka toho pobytu tam, i z nějakejch jeho jinejch, zdravotních důvodů, o kterejch nechci nic vědět. Mně ta představa, jak on tam sedí a vyžívá se v tom, začala být rychle protivná. To ale byla jen pitomost ve srovnání s jeho výchovnýma metodama.

Kdy jsem dosud chodil spát, to nikdo nijak ve větší míře nehlídal, odehrávalo se to ostatně v docela rozumnou hodinu a nijak pozdě. Jako jeden z prvních výchovnejch úkonů chtěl mi P. vnést do života nějakej vyšší pořádek, a začal stanovením hodiny, kdy se odeberu do postele. Aby projevil moudrou přísnost, stanovil tuto dobu na osm třicet večer, a ta doba musela se dodržovat s absolutní přesností, děj se co děj. Posunout tu dobu snad bylo možný jen směrem dopředu, nikdy ne obráceně. Zapomnělo ale být někde řečeno, že s věkem se snad bude ta hodina prodlužovat. Bože, vždyť je to jen pár let zpátky, co jsem chodil takto brzy spát! To spaní ale probíhalo značně pokrytecky, ba absurdně. Poté, co P. a D. si zabrali k životu horní patro, pro mě ke spaní zbylo jen místo na gauči pod televizí, tou televizí, ke který se rodina po osmý hodině večer zpravidla, ne vždycky, scházela. Začátek programu jsem mohl ještě zhlídnout, pak jsem se nekompromisně musel sesunout dolů pod obrazovku a zůstal mi jen zvuk. Často jsem byl vzhůru ještě dlouho potom, co se krám vypl. Všichni věděli, že nespím. Pokud byl film nevhodnej pro mládež, jako jsem byl já, visela vlevo nad obrazovkou velká hvězda a pro mě to byl pokyn, že musím neprodleně vyklidit místnost, ale už za půl další hodiny jsem mohl a musel se tu zase vrátit a položit se na postel, televize mi nad hlavou brebentila, já poslouchal takto i nepřístupný scény, to nikomu jako by nevadilo. Popravdě, v socialistický televizi se sex neprovozuje, snad s výjimkou Ženy za pultem, a ze západních filmů se tyto věci chirurgicky odstraňujou. Pamatuju si zápletku jednoho takovýho bijáku, ať máme ilustraci. Kdesi se objevila mrtvola prostitutky. Soudní lékař sděluje, že sperma bylo nalezeno ve všech tělesnejch otvorech. Některej zběhlejší znalec kinematografie snad ten kousek v tomhle i pozná. Vyšetřování začíná ukazovat na to, že na místě proběhl bujarej večírek jakýchsi politickejch špiček. Proboha, představuju si Husáka, jak bych vůbec mohl při tomhle usnout…

Co na to G.? Hlavou rodiny tu byl vždycky posvátně muž.

Ta hodina, kdy jsem musel jít do postele, zůstala na svým místě až do doby, kdy ti dva se odstěhovali do svýho, a i potom jsem byl někde nějak zablokovanej, po těch půl devátý jsem se přestal mimo to lůžko jaksi cítit ve svý kůži. Ještě dlouho potom v tuhle večerní hodinu se mi začaly jitřit jakýsi jizvy, někde, měl jsem pocit, že všichni kolem mě to vědí a sledujou mě.

Asi právě tady, v tý posteli, nad kterou třeba běžel program, kterej bych i já chtěl vidět, snad právě tady mi začal vztah k P. hořknout. Přeběhlo pouhejch pár let a já si ani nedovedl představit, že bych za ním normálně šel a požádal ho, aby vzhledem k trošku pokročilejšímu mýmu věku mi byla večerní policejní hranice trochu posunutá.

Nešlo jen o ty programy přece, který se na tý obrazovce odehrávaly. Co se tu produkuje a vysílá, není žádnej sen filmovýho gurmána. O tom, co by se dalo nazvat zpravodajstvím, nemůže být ani řeči. Co se skutečně děje, vědět nesmíme, a jinak se neděje vlastně nic, tak se vyrábějí virtuální nezprávy: výroba, zemědělstvo, dožínky, socialistický závazky, stranický sjezdy, soudružský návštěvy, vojenský přehlídky, čestný stráže, oslavy lidický tragédie, je to jako smyčka. Dávno to omrzelo diváky i herce, co v tom účinkujou. Televizní týden zahajuje pondělí co pondělí mrtvičná slovenská inscenace, která se točí v kulisách z kartónovejch krabic a má stálý místo v programu odjakživa a bude tomu tak do konce věků. Ta svou sledovaností soupeří s chvilkou časem prověřený poezie, která završuje uměleckou úroveň v neděli večer. Mezi tím pak lepšího není dohromady nic. Pořady o vážný hudbě jsou vskutku vážný, až skličující. Civilní obrana nás připravuje na další válku, která má vypuknout co nevidět. Kutilský programy nás učí svépomocí si vyrábět doma zboží, který v obchodě není k nalezení a kterýho je většina. Televizor tepe nešvary, o jejichž skutečnejch příčinách ale mluvit nesmí. Československejch filmů, z kterejch ještě nikdo neemigroval do zahraničí, už nám moc nezbývá. Film je v našich zeměpisnejch šířkách vůbec ohroženej druh, končí v trezoru často ještě dřív, než padne poslední klapka. Televizní národ je už tak zoufalej, že utíká i ke sledování naučně populárních kousků o odbourávání kalorií či vysvětlování významů cizích slov, v oblibě jsou taky cestopisný témata, protože od nás se nikdo nikam nepodívá. Je tedy docela s podivem, že i já tu mám svůj oblíbenej pořad, a tím jsou Kritické vteřiny, který jediný si zaslouží uvést tu jmenovitě, vzdělávací akční kousek, kterej varuje před nebezpečíma číhajícíma v každodenním provozu. Ten by měl mít v programu svý stálý neměnný místo, v nějakým prestižním vysílacím čase! Bohužel ho pouštějí jen nahodile jako vatu mezi jinejma, jakoby důležitějšíma pořadama, a pokud si nechce divák tuto osvětovou morbidní miniaturku nechat ujít, musí být ve střehu. Ani nechci líčit, jak absurdně to dopadá, když nás chce televize cíleně bavit nepřetlumočitelným východoněmeckým estrádním pořadem, kterej si G. nenechá ujít, ovšem jen pro oživení znalosti toho hroznýho jazyka, kterej jako někdo, kdo tu žil už za nacismu, pamatuje. Mnohem líp se člověk pobaví humorem mimoděčným, kterej ale chodívá napříč pořadama a v programový nabídce se neinzeruje. Oblíbený docela jsou seriály, což je ale stejně jen víc či míň maskovaná ideologie a překrucování dějin. Jedno takový veledílo nás má dokonce vychovávat k lásce k fízlům a estébákům. To je úkol! K jeho splnění, jak se domnívají režimní režiséři a scenáristi, i snad sám Ústřední výbor, postačí třicet dílů!

Televizní úroveň byla prostě taková, že člověk rozhodně kulturně nestrádal, když nezhlídl poslední výdobytek televizní tvorby nějakýho oblastního studia, ale na tom povalování pod tou žvanivou obrazovkou bylo něco, co mě hnětlo, a časem mě to víc a víc spalovalo.

Byl to proces, kdy se uvolní kamínek, strhne další, a kameny pak jdou. Mohl bych jistě uvést nějaký příhody, situace, kdy mi snad ublížil nebo nebyl spravedlivej, ale to asi ani možná nebylo tak hlavní. Prostě když se přestal tvářit přátelsky, začaly z něj jít i jakýsi docela opačný vibrace. Kdyby na začátku byl můj vztah k němu spíš jen neutrální, bral bych to jinak, takto ale jsem mnohem ostřeji vnímal ty snad docela drobný křivdy a můj vztah k němu se přelil úplně do opačnýho pólu.

Daniel Jahn

Recenzi románu Naivní sezóna si můžete přečíst zde.

Knihu si lze objednat v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.

 

Reklama