Čtení na neděli: 24. Na konci je vždycky poslední

V knize Naivní sezóna jsme nalistovali protilehlou část roku a poslední výpravu za malováním v plenéru. Je pokročilý podzim a na návsi je jak vymeteno. Když už se ovšem někdo vyndá z baráku, malíř hned zavětří a spřádá intriky. Byl by nejvyšší čas už prodat něco ze svého díla! Že by konečně dneska?

Podzim je na konci každého roku, i knihy. Poslední ukázkou se s Vámi loučí román Naivní sezóna i její autor Daniel Jahn, který děkuje svým čtenářům.

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

Periferním zrakem registruju pohyb, odlepující se od dveří. Vskutku se blíží jakýsi dlouhej stín. Postarší zjev, tyčkovitej, trošku ošuntělej, oděnej ve svršcích, který působí dojmem, že nebyly nikdy odložený ani vyměněný. Tmavě hnědý sako, košile sepraná, plandavý kalhoty neurčitý barvy, chůze ještě ne šouravá, ale jaksi uvážlivá. Postava se už tyčí přede mnou, odhaduju její věk, bezúspěšně. To je váš dům, ptám se poté, co si vyměníme svoje dva pozdravy. Jsem tu už skoro čtyřicet let, praví. Hledám, co k tomu dodat, nenacházím nic. Stojí nade mnou a mlčí, jako by mě zpytoval, zařazoval do souvislostí. Hledí aspoň na to, jak se malba daří? Já prostě dělám dál, dokonce předstírám, že mám hodně naspěch, tak ale my expresionisti pracujeme běžně, řečnění nechávám na něm. Zároveň si uvědomuju, že to je špatně, měl bych si asi vlastně vymyslet nějakou konverzační figuru, nějakou vějičku pro případný hejly, ale jako obchodník mám prostě svý limity. Jestli jemu vyhovuje, že tady beze slova nade mnou lelkuje, nechám to tak. Nakonec ale přece jen protrhuje hradbu mlčení. Přijďte si pak dovnitř na kafe, chcete? Teď pookřeju, přijímám pozvání radostně, že by tedy dneska, konečně? Dobře, přijdu, zaklepám. Muž teď zařazuje tedy zpátečku a mizí zas ve dveřích, smutnej jak válečnej hrdina, přesně tak působí. Ale mně se bude teď líp pokračovat! Návnada byla hozená, snad zabere.

Mimochodem, myslím na to malování pořád, i když nesedím jako právě teď přímo na tý plátěný stoličce před prázdným papírem. Na cokoliv se dívám, i v městě, snažím se v duchu převést do akvarelový podoby, nebo ještě mnohem radši olejový. Nedávno jsem se přistihl, když jsem šel kolem, jak si v duchu maluju budovu toho našeho národního výboru! Je to budova náležitě ošklivá, s fasádou barvy čerstvý stolice, zato v ní bydlí dojista samí bohatí lidi. To je ovšem významná polehčující okolnost, kterou si ještě nechám v hlavě uzrát. Však kdo si dneska koupí obraz! Možná ale nakonec takový motivy stejně přenechám zasloužilým umělcům a nechám si chaloupky těch chudáků, který maluju pořád.

Po práci pak vstávám. Veškerý živý tkáně mám prochladlý a nedostává se jim řádnýho krevního oběhu. Dělám pár dřepů a životadárná tekutina se neochotně dává do pohybu. Pak kouřím, zas hodnotím práci, přemýšlím. Nevím, jestli se mi skutečně chce dovnitř, ale kvůli malbě, kvůli případnýmu prodeji ano. Volím si taktiku, že budu mít naspěch, i když ve skutečnosti času mám dost. A v tu chvíli, kdy hasím cigaretu, se ke mně zas blíží předchozí postava. Mě to hřeje, že snad opravdu má zájem, vskutku hledí na stoličku, kde dohromady není nic k vidění než ta jeho namalovaná chalupa. Balím si věci a koukáme oba, pomalu. Teď přece už musí něco říct. A říká zhruba toto, pojďte tedy dovnitř, pojďte se zahřát.

Když mě takto pozval, očekával jsem spíš řečnost, ale chlapík mě vede zadumaně do útrob domku. Chodba nás přivádí do tmavý místnosti, která zřejmě slouží ke kuchyňským účelům, ale co se týče nábytku a vybavení, mohla by splňovat funkce všech místností v domě zároveň, moc místa k hnutí ani k sezení tu není. Můj společník snímá ze židle u stolu při okně jakýsi stoh letitejch časopisů a kdovíčeho, ukáže na ni a setrvává ve svým zadumání. O čem si s ním budu tady celý kafe vyprávět?

Dáte si tedy to kafe? Vyslovil to přesně ve vteřině, kdy jsem za předchozí větu kladl otazník. Až mě polekal. Ano, dám si, díky. Dal bych si i něco ostřejšího, kdyby přišla snad taková nabídka, to ale si pravím jen pro sebe. A pro sebe i doufám, že nezůstane jen při nápoji. Ovšem hostitel nejen že nad mým akvarelem nejásá, zdá se, že mu nevěnuje ani pohled. Zažíná syčivej plamen pod jednoduchým plynovým vařičem, kterej se živí ze zelenomodrý bomby pod stolkem, zas jiným, sloužícím asi k přípravě pokrmů, ovšem vzhledem k jeho skromným rozměrům je zřejmý, že velká gastronomie se tu pěstovat pravděpodobně nebude. Zatímco tedy můj protějšek se věnuje ohřevu vody, já intrikánsky kladu desky s malbou na roh stolu, aby byly pěkně v zorným poli. Pak civím z malýho okýnka do posmutnělý podzimní zahrady. Hezky tu zestárnul na tom okně džbánek, kterej zřejmě už dávno pro pivo nechodí, s jemně provedenou krakeláží, důmyslnou pavučinou trhlinek. Horní část okna se snaží z posledních sil zdobit zažloutlej krajkovej závěs, dlouho nepranej. Vedle na zdi visí dojemnej obrázek roubený hájenky na zasněžený pasece v lese, dílo provedený spíš lepším dítětem než člověkem, kterej měl s uměním nějaký větší plány. Je v kuchyni poměrně čisto, ale zblízka je vidět, že pořádek se tu udržuje jen občas a neodbornou rukou. Hovořím tu o tom všem takto dopodrobna, protože společník zůstává při mlčení a vroucí voda se zatím nechce dařit. Pak konečně se ale káva uvážlivě zalívá a náměsíčně přichází, on též přisedá ke stolu, nabízí mi tu nejlevnější cigaretu, bez filtru, ale neodmítám. Rád z nich upadává popel, od kterýho pocházejí na starým ubruse s paličkovaným okrajem šedivý šmouhy. Je vidět, že u stolu je sedáno často. Tvář mýho protějšku, celá hlava je jaksi lehká, pokrytá taky jemným krakelováním, není tak hrubá, jak se na venkově vidí, dokonce je pečlivě oholená. Svoji cigaretu svírá zachovalou rukou s poměrně dlouhýma prstama, to taky není těžká ruka sedláka, hádám jí teď na šedesát, snad sedmdesát let, cokoliv mezi tím. Ztěžka se rozbíhá konverzace, během ní já ustavičně upírám zrak na stůl a na svoji malbu a myslím na to jediný. Trochu se i divím, že se ani nepodívá na obrázek, kterej ztvárňuje jeho vlastní obydlí. Pro sebe ovšem nemám ještě podrobně vyhodnoceno, jak zdařile. Hostitel ale nepůsobí dojmem, že by měl laťku svejch výtvarnejch nároků někde příliš nahoře. Během hovoru si ovšem pomalu dávám dohromady jeho vcelku nuznej zjev i celej ten příbytek, a dochází mi postupně, že se svým plánem jsem se ocitl zas zřejmě vedle.

Srkám kávu a říkám si, že ji do sebe hodím co nejrychleji, pro její vřelost to ale zatím je nemožný. Hrnky shodou okolností jsou, jaký máme doma, pruhovaný, proti oknu se z nich kouří, k tomu připojujeme kouř z našich cigaret. To okno je venkovsky pěkný, kalný, rozčleněný na čtyři díly, svit z něj ty kouřový signály zvýrazňuje a násobí. Chválím zahradu, na kterou vedu pohled ven. Sedím k tomu oknu čelem, zády k místnosti, vyhodnotil jsem tu polohu jako nejhezčí z toho, co se nabízelo. On sám sedí zprava podél stolu, vedle jeho pravýho loktu leží moje desky. Pozornýmu čtenáři z toho vychází, že sedí čelem do místnosti a já se nacházím v jeho zorným poli. Teď, po zmínce o zahradě, si ale přisunuje židli k mý straně stolu, teď taky sám vidí z okna a ukazuje na hrušeň, která prý byla výborná po vypálení. Pálenku ovšem zas nenabízí. Po celou dosavadní dobu konverzace zaznamenávám, že věnuje obrázku skutečně jen mizivou pozornost.

Nechceš ohřát knedlíky s vajíčkem? Vida, už si tedy tykáme. Já vykám dál. Tato otázka mě ovšem zaskočila. Říkám tentokrát přesvědčivý ne, co nejzdvořileji, rozhodně tu svůj pobyt nehodlám natahovat, kafe sdělat a pryč. Na to, abych se tu i stravoval, nemám v pohostinství tohoto druhu příliš důvěry. Čistota nádobí, jak jsem ho tady přehlídl na sporáku, je jen hodně povrchní, sama osoba kuchaře budí spíš rozpaky.

A nechceš se vykoupat? Cožeto? Ne, ne, usmívám se jakoby pobaveně, ale trochu křečovitě. Sám jsem se koupal před chvílí, ale vody teplý je dost, dodává. Začínám to všechno trochu nechápat. Proč mi nabízí takový věci? Toto je zvláštní podoba pohostinnosti, hraničící s dotěrností. Situace začíná být trapná. Snad bych měl nějak aktivněji vést hovor, možná mi to všechno nabízí z nedostatku jinýho námětu, to bych i chápal. Jediný, co bych potřeboval, je jít na toaletu, káva to uspíšila, pomohlo by mi to vyvlíknout se od stolu, kde se najednou cítím jako v zajetí.

No co, uklidňuju se, k žádný rituální vraždě se tu snad nechystá. Žijeme přece v Československu.

Máš nějakou holku? Teď ne, říkám nepřesvědčivě, zaškrceně, zní to, jako bych dodal, ani nikdy předtím. A přece vlastně jsem měl už holku, už to byla láska? To jsme si neřekli nikdy. Směřuju myšlenky někam, kudy bych se odtud radši už odhmotnil. Možná až teď po pár letech to vím jistě, miloval jsem ji. Chodil jsem, nechodím už, do jistýho mládežnickýho klubu, byl hodně do vody, do přírody, pod pionýrskou fasádou se skrývalo cosi ještě ze starýho skautskýho ducha. Moje činnost tam byla už za zenitem, bylo mi patnáct, bylo už otázkou času, kdy ztama dostanu padáka a co se vezme za důvod. V oddíle jsem si tak jako tak nevedl nijak zdatně. A tam tedy jsem potkal R., byla o rok a půl ještě mladší! Počítejte teď se mnou. Samozřejmě už ale vybavená vším, čeho bylo třeba. Bralo se to ovšem v tom klubu, že ona patří k M., ano, ti dva cosi spolu mezi sebou měli. Hodili se k sobě, tak to nějak všem přišlo. Byla vyšší než já, ne o příliš, ale o několik znatelnejch, v tomto případě těch nejcennějších centimetrů ano. Často jsem byl ve škole zamilovanej do větších holek, tolik jsem si nařizoval víc růst, ale to se mi vůbec nedařilo, tak jsem to vzdal. Plánování prostě je úplně na nic. Přesto došlo nějak k tomu, že jsme se sblížili, měli jsme se nějak rádi, ani jsme si to ale, pořád je mi to líto ještě a znova, neřekli. Přece se to pozná, třeba při ohni, kdy jsme vedle sebe, že blíž to nejde, potom zůstáváme, i když ostatní už dozpívali a jdou si po svým. Ano, bylo i líbání, byly i doteky. Všechno samosebou bylo strašně tajný, proč vlastně? Měli jsme asi oba pocit, že děláme něco, co se nepatří. Zůstali jsme někdy v klubovně, nebo jsme šli na procházku někam, pod blůzou si nechala sáhnout všude, dolů jen na kousek, to jsem měl trapnej pocit, že jí to není milý. Takovej byl tenkrát začátek toho léta, pěknej. O něco později jsme jeli všichni na tábor, kterýho se M. z nějakýho důvodu nemohl zúčastnit. Měl jsem tedy volnou ruku, věc, jestli on nebo já, nebyla ještě rozhodnutá.

Nevím, do jaký míry je čtenář podrobně informovanej o tom, jak to chodí na takovejch táborech pro děti a mládež. Program je organizovanej tak, že na nějaký volno takřka nezbývá čas, a pochopitelně na nějaký milostný hrátky v něm není vůbec pamatováno. Jakési osobní volno se nachází po obědě, kdy se musí držet klid na lůžku, aby se mohly nerušeně ukládat tukový látky, a porušení tohoto klidu se trestá. Trochu volněji se pak najde večer. Nepadá ovšem samozřejmě do úvahy, aby se dva mladý lidi rozlišnýho pohlaví někde v soukromí sešli za účelem anatomie, nebo dokonce aby se odebrali mimo tábořiště, ať už za účelem jakýmkoliv. Účastnictvo se dělí vlastně na tábory dva, na část dívčí a chlapeckou, a jejich větší kontakty se nepodporujou, naopak. Všechno na těchto akcích se odehrává rozkazem a k odběru stravy se chodí v dvojstupech. Nutno ale pro spravedlnost uvést, že naše vlastní tábory se odehrávaly lidštější formou. S R. jsme trávili dost času, ale soukromí jsme neměli, tábor běžel a jak se blížil k závěru, šla na mě beznaděj. Jedinou možností, jak být sami, bylo jít někam po večerce, což mohlo skončit vytouženým zážitkem, nebo taky průšvihem a ostudou. Něco takovýho samozřejmě patřilo mezi nejtěžší provinění táborníka a trestalo se okamžitým vyloučením z oddílu, bez ohledu na předchozí zásluhy, který u mě ostatně by nikdo nenalezl. Po večerce se nám podařilo sejít asi dvakrát, ale nedokázal jsem naši věc, svou věc dovést někam dál. Bylo sice zřejmý, že mě R. má jaksi ráda, ale vypadalo to pořád, že pod kalhotky mi pouští ruku jen velice neochotně.

Pak se to táboření nachýlilo k úplnýmu konci. Přes všechny překážky se mi ale každopádně podařilo úplně poslední den se s R. domluvit na večerním setkání. Pojal jsem nejasnej plán, že tentokrát se přihodí za každou cenu o něco víc než obvykle, co, nevěděl jsem úplně přesně. Sešli jsme se za stanama, šli jsme k jezeru, který nám přes den sloužilo k plavání a kvůli kterýmu jsme tady tábor vůbec rozbili, jak se myslím říká. Já se odhodlával chytit ji za ruku, tohle bylo hrozný, jak já se vždycky na naší schůzce odhodlával ke všemu úplně od začátku, jak jsem nedokázal vyjít z místa, na kterým jsme se rozešli minule, asi že ty společný chvíle byly tak řídký a to všechno jakoby zakázaný. A ona, zdá se, byla taky naměkko, vlnky jemně šplouchaly, bubliny praskaly, nad námi se nesly hvězdy, hotely svítily z druhý strany tý vody a házely na hladinu mihotavý odlesky, přicházela odtud slabá hudba, prostě romantika tý nejvyšší kategorie, kulisy jak z francouzský Riviéry. Lepší podmínky jsem si nemohl přát. Na pláži místy vyrážely trsy jakýchsi travin, u jednoho takovýho, kde bylo možný cítit i trochu intimity, jsme tedy spočinuli. Hovor už si nepamatuju, byla to jen taková vata spíš, střádal jsem odhodlání. Osměloval jsem se sice zas pomalu, ale šlo to dobře docela! Nevím přesně už, kam až jsem tu ruku dostal, ani to není třeba blíž popisovat, pro aspoň trochu zběhlýho čtenáře by to nebylo snad nic až tak novýho. Měl jsem ale najednou neodbytnej pocit, že do vrnění jezera a hudby odnaproti se vkrádá cizí zvuk, sem do týhle scény nepatřící. Jak zvuk sílil, bylo možný poznat, že je rytmickej, šustivej, zpozorněla i R., a teď už nebylo pochyb, že jde o kroky. Ostřili jsme směrem, odkud kráčely, a už bylo možný pozorovat i siluetu, lidskou, která, jestli bude pokračovat svým směrem, snad o nás zakopne. Hlavou mi zrychleně vířilo, neupozornit radši na nás diskrétně, osoba ať se dovtípí a bere se jiným směrem? Mohl to ovšem být někdo z vedoucích, mohl někdo zjistit naši nepřítomnost v tábořišti po večerce. Lásky v tomto kolektivu se tak nějak tolerovaly, ale jen v jakýsi platonický formě, nesneslo by se, kdyby na sebe braly i nějakou tělesnější podobu. Nakonec jsem se stejně shledal ve stavu jakýsi katalepsie, ztuhli jsme oba. Teď se kroky zastavily, tak blízko našich hlav, že jsem nevěděl, jestli kromě dechu jezera neslyším i dech lidskej, jen pár metrů od nás. Kroky stojí, už nějakou chvíli. Ví vůbec, nebo neví o nás?

Najednou slyšíme tichej monotónní zvuk, nezaměnitelnej. Chlápek močil, zjevně nikoliv střízlivej, viklal se dopředu, jak se opíral o ten svůj tekutej proutek, vypadalo to, že co chvíli ztratí kontrolu nad svým těžištěm. Pokračovali jsme v mlčení. Co jsme cítili, trapnost, stud? Chtěl bych dneska říct, že jsme to vnímali v legraci, ale nebudu se při tom nechávat. Ve skutečnosti se chvíle vlekla, pramen jako by byl nevyčerpatelnej. Ale konečně po nějaký chvíli daly se kroky zas do pohybu a chlap, nekonečně zase dlouho, se klátil pryč. Poezie ale byla taky už pryč. Myslím si, tady že k tomu už nebylo daleko, i by se to snad stalo? Zřejmě ne, nebyli jsme ještě vůbec zralí na lásku. Ach bože, šel jsem do takovýchhle situací vyzbrojenej jen zvědavostí, a tak zoufale málo informacema! Kdybychom se i do toho, něčeho, pustili, zvládli bychom to, neskončilo by to průšvihem?

Zanedlouho po táboře jsem dostal skutečně vyhazov pro nepodstatnej důvod, a nikdo se se mnou ani moc neloučil. R. jsem už nevídal, kde bydlela, nevěděl jsem ani úplně přesně s jistotou. V klubovně jsem se nesměl samosebou už objevit, ale odhodlal jsem se jednou přece v sobotu nebo v neděli, R. tam seděla při M., pro signály, který jsem vysílal, nebyla na příjmu. Ale dodneška ve mně něco zůstalo, nějakej smutek, dodneška ji volám, byla ona moje první holka! A zatím poslední. Je to divný, jak lidi úplně zmizí ze života. Ne sice z toho přímýho důvodu, ale tou dobou jsem právě začal chodit po hospodách, nějak jsem snad nevěděl, k čemu využít nově čas. A nejradši do tý podskalský hospody, kde je přes řeku vidět klubovou loděnici a kolem ní to bývalý hemžení, ke kterýmu já už jsem nepatřil. Kdykoliv mi zaletí ještě dneska pohled přes vodu, kde se rozkládá ten oddíl, sevře mě to někde v útrobách. Tady asi jsem se odstřihl od dětství, na tom Podskalí. Často se i ptám sám sebe, kam by šel můj život, kdybych zůstal na tom druhým břehu? Ale neodpovídám si. Stačila by nějaká padesátka temp, nebo kdyby se padesátka metrů dala ujít vodou jak v bibli, kdybych se zapojil zas do klubu toho vodaření, tam bych si asi nedával pošetilý závazky, že chci k stáru jedině být alkoholikem, protože stáří nestojí opravdu za nic. Plavec jsem ale mizernej, jak víme. Tu vzdálenost už nikdy nepřekonám.

Neměl bych už skutečně mít opravdovou holku? Je to vůbec v pořádku?

Ale zpátky ke stolu, šmouhám.

Já se jmenuju J., říká, a já se divím, že najednou sedí tak blízko mně, jako bych tu teď chvíli nebyl a děj přesto běžel dál. Taky říkám svý jméno. Jeho blízkost je mi nepříjemná, v duchu se mi začínají plašit nějaký čidla, přesně ale ještě nedokážu rozlišit jaký. Většinou hledím na ten stůl, nevím proč, teď na něj hledím ještě silněji, s pocitem, jak tu radši nebýt. Nepřetržitě mu kape z cigarety popel, když se ho snaží odehnat, zůstane od něj na ubrusu další šmouh a pak celej abstraktní vzor. Výjev se stolem a hrníčkama se jaksi pošpinil. Káva usazená po vnitřních stěnách hrnků vytvořila nehezký rezavý fleky, popelník je už dost zaplněnej a páchne, místnost je zakouřená laciným tabákem. Myslím, že jestli si vzpomenu někdy na toto místo, tuto situaci, uvidím zas ten smutnej ubrus, od kterýho se teď bojím odtrhnout pohled. Studuju prostou, pytlovitou osnovu a útek plátna, zalátanýho na několika místech, koukám na ty láty, tak jsou pečlivý, že je odhalí jen pozorný oko, musela tu snad bývat svýho času hodně pečlivá ženská ruka.

Cítím, že naše fyzická vzdálenost se zkracuje, cítím jeho dech a jsem jak paralyzovanej, jako myš hledící zblízka do hadích očí. Pak zřetelně cítím dotek, cítím ho pod stolem a nemůže být mýlky, že se děje ten dotek na mý noze. Napřed jen jakoby letmo, pak, asi když z mý strany nepřichází nic, už důrazněji, aby skutečně nebylo žádnejch pochyb. Na žádnou reakci se nevzmáhám, naprosto žádná životní zkušenost mi nechce být nápomocná. Ruka teď zahajuje pohyb po stehni nahoru. A on pořád něco povídá, slyším slova a nejsem vůbec schopnej zachytit jejich význam, ale drmolí v podstatě banality, který nejsou v žádným vztahu s tím, co se tu odehrává. Co přesně se má teď vlastně odehrát, co on chce, aby se dělo? Nic takovýho mi nepřipadlo nikdy na mysl a přišel jsem do týhle situace úplně nepřipravenej. Vidím, že v životě nejsem připravenej na nic! Usilovně se ptám sám sebe, jak z toho ven. Jak z toho, a nějak důstojně a slušně. Ne, to už jsem vlastně propásl. Krevní oběh veškerej je ve varu. Zároveň s panikou cítím, že se mi začíná rozlévat zvláštní pocit ve slabinách, hřejivej, znepokojivej, jakej? Jsem absolutně ochromenej. Ruka jde čím dál víc k věci. Zbývá pár vteřin, víc už ne, co potom?

Daniel Jahn

Recenzi románu Naivní sezóna si můžete přečíst zde.

Knihu si lze objednat v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.

Reklama