Čtení na neděli: 9. Moje velká sestra

Ano, moje velká sestra. Byl jsem na ni přilepený jak veš, co si pamatuju. I co už si nepamatuju a co mi ráda vždycky barvitě líčila. Co se mě navozila v kočárku, prý, do jeslí, do školky, tak velká byla. Všechny ty činnosti jsem se jí snažil na všechny způsoby znepříjemnit. Jen dostat mě z postele byl prý nadlidský výkon, což ovšem nebylo nic proti tomu, obléct mě a dostat do mě nějakou stravu. Za velkého vřískotu jsem se oblíkání bránil zuby nehty, ve školce stejně tak byla marná veškerá snaha ze mě to oblečení dostat nebo mě převléct, či co se tam s dětma dělá… Pokračuje retrovzpomínání s knihou Naivní sezóna.

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

Pár let pryč a jel jsem s ní, se svojí sestrou, na pionýrskej tábor, výjimečně, jako jedinej tam v takovým malým věku. Tam jsem byl s ní taky pořád, jako kategorie sama pro sebe, předškolní ještě, tři nebo čtyři roky se ještě odvalí, než sám budu pionýr! I po večerce jsem ji tam hledal, když měla tajnou schůzku, a skutečně jsem ji našel u líbání, někde za nějakou ubikací. Odmítal jsem pak jít si po svých, do toho spacího vaku, čekal jsem tam, až to všechno ukončí. Co tam vyráběli ti dva, to je pochopitelně činnost, pro kterou mládež ráda absolvuje podobný akce, pro kterou je ochotná přestát všechny ty nástupy, rozkazy, služby, obludnou stravu, odloučení od rodiny. Ranní rozcvičku! Podobnej výčet příkladů, jak jsem se jí držel všemožně sukně, by byl dlouhej.

                V tom táboře, v rohu, kterej sousedil už s volnou přírodou, se nacházelo nepěkný koupaliště s vodou. Vyložený bylo betonovýma panelama a popravdě vypadalo jako dvě zapomenutý silážní jámy, oddělený neširokou hrází. Kolem zábradlí, betonový schůdky kráčejí do vody. Dno je svažitý, jak to u bazénů bývá, možná i u silážních jam. Tak se lidi dělí, podle hloubky, na plavce a sraby. Tu menší nádrž si příroda začíná brát zpátky, pomalu se pokrývá rákosem, orobincem, žabincem, dno je bahnitý, bydlí tu žáby, protivně skřehotající jako kovová řehtačka, nejvíc v noci. Hmyz to tady miluje. Na hlubší straně této nádrže si během prvního svýho pobytu v tomto zařízení pamatuju ještě plavce, v pozdějších letech si sem vlézt už nikdo netroufne. A já nevím proč, ale tady, na této dětský rekreaci si ta moje sestra oblíbila větu, která mi drásala nervy a kterou říkala při každý příležitosti. Já se jdu utopit, jdu se utopit… Vzpomínám si na tu tmavou vodu, chodil jsem kolem toho černýho oka, postupně zarůstajícího bahnem a takovejma druhama flóry i fauny, kterejch se běžnej smrtelník štítí, a ježila se mi kůže při pomyšlení, že bych se snad do tý vody měl pohroužit a neměl tam co dýchat. A právě tenhle pustnoucí bazén M. vábil a přitahoval. Teď, jednou, je večer a už je šero, brzy se bude troubit k večerce a nikdo už se nemá co potulovat kolem tý černý díry, která k sobě láká chorobný povahy. My dva přesto ještě sedíme u tý vody a já chci jít pryč, nějakej čas už cítím, že hlavně ona by sem neměla radši chodit, ale ona zase říká tu svoji větu, jdu se utopit, a mě jímá děs, kolem nikde nikdo, pojď pryč, prosím ji, ale nevnímá, uhranutě civí pod tu mastnou tmavou hladinu. Vysmekává mi ruku a kráčí k tý vodě, vstupuje do ní, aniž jí jsem schopnej v tom zabránit, jde pořád náměsíčně pomalu dál do tý špíny, teď už asi i pláču, ale nezastavuje ji to, ještě nevím, že pláč nezmůže nikdy nic. Už je kdesi tam vprostřed a ztrácí se v tom šeru, vody má po pás, mně se chce křičet, ale nemůžu, vrhnout se do tý vody, to taky nemůžu. Trvá to nesnesitelně dlouho, když tu ji neviditelná nějaká síla přece zastavuje, teď přece se obrací a ta voda ji propouští, nohy má pokrytý od toho odpornýho žabince. Pak už na krajinu skutečně padá ta večerka, spěcháme do chatky a dneska se M. neutopí, můžu zkonstatovat s úlevou, že neutopila se dodnes. Kdykoliv se na tom pobytu někam vytratí, vždycky ji zoufale hledám a moje první kroky přitom naléhavě jdou k tý zlověstný, nepřátelský vodě. Jezdil jsem i později na to místo, už i bez M., ale ani po letech mi pohled na tuhle vodní jámu nikdy nedělal dobře.

Měli jsme i tady v tom starým domě kousek svýho vlastního světa se sestrou, kam s náma nikdo nemohl. Ve vzdáleným velkým městě, přímo v krajským ohromným městě měli jsme příbuzný, který patřili k tý výjimce, která s námi zůstala ve styku. Už o nich bližšího nic dneska nevím, snad šlo o nějakou vzdálenou tetu a její vysokou dceru s ohromným černým natupírovaným účesem, říkejme jí J., ostatně si i myslím, že se tak ve skutečnosti i jmenovala. A za nima do toho města jsme občas jezdili. Co tam bylo k vidění! Hlavní třída byla plná neónů, tam jsem chtěl vždycky za tmy chodit a dívat se na ty světla. Barevný semafory! Těma ulicema jezdily opravdový trolejbusy, přidržující se nahoře těch drátů, který je jakoby vodily. Nemohl jsem uvěřit, že taková věc může k pohonu postrádat motor. Další báječnou záležitostí byly tramvaje, který hřmotně duněly a zvonily celým městem. Oni bydleli přímo na nějaký důležitější ulici, kde lomozily ty obludný vozidla i v noci a ani v noci nebyla za oknama úplná tma. Přímo v kuchyni měli sprchu, oddělenou od ostatní místnosti igelitovou plentou. Takovej luxus! A sporák na plynovej pohon měli, poprvé viděl jsem plyn! Připadal jsem si jak v alchymistický kuchyni, syčel tu modrej plamen, geometricky přesnej, kterej se uváděl do chodu jiskrou ze zvláštního dlouhýho zapalovače.

Bylo to jako cesty do jinýho světa, bylo úžasný, co tu bylo věcí a co všechno se tady dalo dělat, a to všechno s M. a J. jsme taky dělali.

                To ovšem nebylo nic ve srovnání se zážitkem, kterej pro mě nebyl k vidění nikdy předtím a bohužel už nikdy ani potom. Tou jejich hlavní ulicí tam se řítily jednoho dne opravdový tanky, rachotící, že se třásly výlohy, valil se kouř z těch tanků, že zastřel celý nebe. Ten proud tanků ne a ne skončit, jako rozdrážděný předpotopní příšery, hlavně se ježily k nebi. Byl jsem u vytržení tam na tom chodníku a nadšeně jsem mával a mával. Ulice byly plný lidí, jak chtěl každej vidět ty tanky, jak ty jejich mohutný pásy pářou dlažbu. Kde se dotýkal tý dlažby, ten pás vlastně stál na místě, mašina ale přesto letěla dál splašeně dopředu, takovej byl to stroj. Já jsem pak tenkrát pořád říkal, pojeďme zas do P., tak se totiž to město jmenovalo, já chci zas vidět ty tanky. To jsem ovšem nevěděl ještě tenkrát, že když jsem viděl právě ty tanky, byli jsme v tom krajským velkým městě naposledy.

                Dobře si pamatuju naši poslední vycházku v P., už jen proto, že jsme na ni vyrazili se sestrou nezvykle sami, jaksi i konspiračně, čímž rozumím takovou výpravu, při který si člověk musí neustále nenápadně hledět kamsi přes rameno. Odehrálo se to těsně poté, co se tu ulice prozatím naposledy v novodobejch dějinách proměnily na improvizovanej tankodrom, není vyloučeno ani, že hned den nato. Jdeme kamsi do parku, kde mi je dáno cosi jako osobní volno. Zaberu se do hry, jichž je tu všude bezpočet, stačí k nim písek, kůra ze stromů, brouci, mravenci. Když zase začnu vnímat čas, vidím, že sestra sedí na lavičce nikoliv už sama, ale v doprovodu osoby mužskýho pohlaví. To pro mě není úkaz nikterak novej. Vždycky ale v těch případech zpozorním a začne mnou procházet určitý napětí. Nit hry se trhá, poočku sleduju ty dva a stávám se loutkou, a ty špagáty, co mě drží na scéně, jsou pěkně napnutý. Věc trvá docela nesnesitelně dlouho. Tu se M. zvedne, jde ke mně a praví, že se půjdeme ještě projít. Tak jdeme, já za nima se šinu jako stín, nevím, kam a proč jdeme, jasný po chvíli je jen to, že naše kroky z parku vedou pryč z města, což beru na vědomí jako nemilou skutečnost. Prokazatelně se vedou ti dva za ruce, občas ještě prokazatelněji on ji chytne kolem pasu nebo ramen. Ani to by nebyla žádná novinka, přesto se ve mně všechno bouří proti tý situaci, která je jen jejich, úplně na mně nezávislá a mnou nijak neovlivnitelná. Stíny už jsou dlouhý, teď jsme minuli poslední domy na periferii a pohlcuje nás příroda, která tu pozvolna, ale vytrvale stoupá kamsi nahoru, a já pořád, nechtě, kopíruju ty jejich kroky a tu jejich nezodpovědnost. Jsme pak na jakýmsi návrší, kde už takřka zapadá slunce, pryč od nás odbíhají do krajiny pole a z okraje toho nejbližšího pole vyrůstá ohromnej stoh. Neměl jsem pocit, že by se nabízela nějaká činnost, která by se tu dala vykonávat. Lezl jsem po stohu a skákal z něj sice mnohokrát, nezdálo se mi ale, že tihle dva by měli něco podobnýho v úmyslu. Stanuli jsme přímo před horou tý prázdný slámy, M. ke mně přistupuje a skutečně mi říká, že si tu můžu hrát, lézt nahoru i skákat, cokoliv chci, oni že budou na druhý straně. Snad ještě ze sebe vypravuju otázku, co tam hodlají dělat, musím se spokojit s jakoukoliv nejapnou odpovědí, otravuju, jak tu budeme dlouho, praví něco takovýho, co znamená cokoliv, a už mizí kamsi spolu pryč. Sláma píchá, práší se z ní, já tedy nepřesvědčivě lezu někam nahoru, kde se ale pode mnou rozkládá celý město, obrázek je to hezkej. Je tu ovšem taky líp shora vidět, že slunce právě už zapadá, rychle se hrouží za mlžnej obzor, ke konci svý denní dráhy má vždycky takto viditelně naspěch. Přebarví se to slunce na oranžovo a jakýmsi kosmickým zákonem se nafoukne na dvojnásob, přičemž intenzita toho jeho světla se tím rozředí a dá se na to hledět očima. Stíny mizí, ale západní obzor ještě je dlouho rozsvícenej a hřeje. Fakt, že na město si lehá večer, se už nedá nijak zastřít, a na nebi už za chvíli i naskakujou první hvězdy. Pak tedy se sklouznu, docela bez chuti, o nějakej ten stupínek ze stohu níž. Jak to, že jindy mi tato činnost přijde zábavná? Tíseň už na mě doléhá veliká, ve stmívající se krajině, sám. Kolik času už tu jsme? Čas mi samozřejmě plyne zas asi jinak než těm dvěma tam někde vzadu. Už se to tu nedá vydržet, odhodlávám se tedy a pomalu se šourám na opačnou stranu stohu, nechce se mi, ale strach mě pohání, slyšet je jenom ticho. Je ve mně jen slabá dušička. Tenkým hlasem M. zavolám, nic, jdu tedy dál, volám znova, a ozývá se opravdu M., někde tam je, ale nevylézá, odehrává se tedy rozhovor ve smyslu, že ještě chvilku ať vydržím. Nemůžu zastřít úpěnlivost ve svým hlase, ani nevnímám, co je mi tady za tu chvilku trpělivosti ještě slibováno. Otáčím se tedy a jdu zpátky, strniště píchá do sandálů a jde se v něm nejistě. Na této jejich straně stohu svítí měsíc, byl tam už sice i dřív, ale jen trochu, teď se rozsvítil přízračným lunárním světlem. Zas stojím na tom místě, kde v krajině pode mnou se rozlévá to město, ozývá se sem z něj jen vzdálený hučení. Krajina je už tmavá a nad ní houpe se ten měsíc, možná i v úplňku, stejně jak před chvílí to slunce, směje se mi. Jedu zas dolů ze stohu a zas nahoru. Město dole se rozsvěcuje, střechy jsou tmavý a zezdola vzlíná nahoru světlo jak nějakou obří pláství, je to jak struska na žhavý lávě, nebo spíš na oceli, což je přirovnání, který se k tomuhle průmyslovýmu městu spíš hodí. Ty střechy plujou jako černý kry na moři světla. Pozoruju to dlouho, tísnivej pocit je pořád hmatatelnější, tam někde pod žebrama. Musím si přiznat, že už je úplná tma a my jsme pořád ještě tady. Už nechci jezdit sem a tam, to není, teď, žádná hra. Sjíždím dolů naposled, tam se zavrtávám do tý pichlavý duchny hloub a hloub a nejradši bych se v ní rozpustil a nebyl. A to trvá ještě zase dlouho, velmi dlouho. Rozhodl jsem se pustit se už do tichýho, pomalýho pláče, když tu slyším slabý volání, D.! D.! Jsou přece tady, nenechali mě tu, ani na mě nezapomněli! Vstávám ze svýho brlohu, střásám z ošacení to stelivo a z vlasů a jdu jim naproti. Tak konečně jdeme domů a odehrává se to už v chvatu, už jsme i ve městě, ti dva samozřejmě ještě se musí loučit u nějakýho domovního vchodu, až konečně se od sebe odtrhnou. Pak už skoro běžíme, za ruku jí se teď držím já, pod těma uličníma lampama, jejichž světlo jsem předtím pozoroval, jak sálá až k obloze. Nakonec bereme po dvou schody v domě, kde u dveří pak M. zvoní. Otvírají se ty dveře okamžitě, ještě dřív, než mohl zvonek utichnout. A v těch dveřích stojí J., se svojí vysokou havraní postavou a s rukou už připravenou na náš návrat, a než M. stačí otevřít ústa, dopadá jí na tvář ráznej políček, až se jí podlomí nohy, taková byla ta facka. A zejtra jedeš domů! Za tou větou se nacházel tak velkej vykřičník, že už nebylo o čem vést další debatu, a bylo jasný i, že to jednotný číslo se vztahuje taky na mě. Byla to největší facka, kterou jsem kdy zatím v životě viděl. Rozhodně to byla největší facka pocházející od osoby ženskýho rodu.

Co si dneska pamatuju, byly ty návštěvy v krajským městě asi tři, a u tohoto počtu už zůstalo.

Proč toto všechno tak dopodrobna říkám? Snad jsem těmato pár příkladama dostatečně ilustroval fakt, že tenkrát M. pro mě znamenala všecko. Ale všecko se zakrátko mělo změnit.

Recenzi románu Naivní sezóna si můžete přečíst zde.

Knihu si lze objednat v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.

Reklama