Čtení na neděli: 7. Lepší časy?

Děvčata se vyvdávají z domu, protože léta jdou pořád. Přichází i mužský vzor, aby se tak řeklo, a je to nějaký VZOR… Život se zdá být zalitý už jen sluncem – a nikdy jinak!

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

Mávnutí proutkem stačilo, aby se atmosféra a složení domu úplně proměnily. Odchází i moje velká sestra a nakonec už zůstává jen D., coby nejmladší – a přibývá P. Takto by se mi to líbilo: pár let na pár řádků.

Představuju si váhu, na jedno jejíž rameno kladu věci pěkný, do druhý misky nasypu to horší. Správnej život by asi měl být rovnovážnej. Kromě toho ale vidím, že mimo tu váhu zůstávají poházený krámy, který na žádnou stranu přiřadit jednoduše nelze. Nevím v tuto chvíli, kam se to samo zařadí. Netuším, že třeba něco i během doby budu muset vzít zpátky a nerad to přesouvat jinam, na tu druhou misku vah.

Tak se zase odděluje ode mě moje sestřička. Mizí mi s ní můj zastánce, vrba, ke který člověk chodí s tím, co jinak by musel nosit jen sám. Mizí i kus tý veselejší atmosféry, mizí značná část řekněme modernějšího života, starej duch toho domu se zas víc zhmotňuje. Mladej živel jaksi měkčil ovzduší v domě, který s každým, kdo opustil jeho palubu, bylo o kousek tíživější. Všechno ale bylo vyvážený právě tím, že přišel do mýho života P. a hezkou řádku let tam zůstal.

                Jak chodili k nám ti kluci za nima, dalo se to brát jako jakýsi sportovní klání, a ze všech, kdo se vystřídali v ringu, fandil jsem nejvíc právě jemu, když začal chodit s D. Možná to bylo tím, že ti ostatní si mě ani moc nevšímali, ale neběželo v těch soubojích přece o mě. On se ke mně od začátku choval nápadně jinak, jako starší kamarád. Chodil jsem pak s D. za ním, na jeho protilehlou stranu města víc po řece. Malej obrázek: ležíme na louce u tý řeky tam, on mě bere do rukou a vyhazuje vzhůru a zas chytá, jak se to dělá s malýma dětma. Sílu má až zbytečnou, to jsem obdivoval. Já nedisponoval, nedisponuju ani dneska fyzickou silou, ani nějakou postavou, která by stála blíž za řeč. Chci to házení po něm pořád a chci, aby to tak zůstalo věčně. Možná proto, že nikdo asi se mnou do tý doby takový věci nedělal.

                Ano, nakonec se mi plní sen a z kolbiště vychází vítězně právě on, on! A jak už bylo řečeno, nastává jednou ten významnej den, kdy se P. stěhuje k nám.

Hodně času jsme trávili spolu, i po příchodu jejich potomka, když byl příliš ještě malej a k ničemu tedy. Celý léto jsme to dělali, co se dělalo masově, chodili jsme se koupat. K týhle zábavě dobře posloužila jakákoliv voda, národ nebyl vybíravej, v přilehlejch rybnících i v řece, která se tu sune jak dlouhej had celým městem i jeho okolím. Dokonce jsou tu řeky přesněji dohromady dvě, v samotným centru města ale se vlévají do jednoho koryta a jejich síly se sčítají. Řeka, která přichází od textilní fabriky, je vždycky barevná, ty jejich vody lze tedy od sebe rozlišit ještě daleko, než se do sebe navzájem rozpustí. Tady kolem těch řek se točí všechno, bere z nich pivovar i průmysl, ani ty rybníky tu pochopitelně nepostavili pro rekreaci, nýbrž kvůli výrobě ryb. V tý jeho části města, kde P. bydlel, je níž po řece jez, mohutnej, dneska asi pět metrů vysokej jez a tenkrát nejmíň deset. Pod ním se dalo plavat v hloubce, po straně bylo možný z tý závratný výšky skákat a z hřebenu jezu se dalo po zadku sklouznout dolů. Já jsem plavat ještě neuměl, sklouznout z jezu jsem se bál a skákat snad dolů, z toho jsem měl panickou hrůzu. Pro P. bylo samozřejmě utrpením, a já to plně chápu, jak se brouzdám v mělký vodě, jak zimomřivě se osměluju, a chtěl mě zbavit tý nemužnosti, jistě s dobrým úmyslem. Zbožňoval jsem ho sice, ale při tý řece jsem se držel od něj moudře radši jaksi dál, a věděl jsem proč. Když jsem se zabral do nějaký hry a povolil v ostražitosti, hned se u mě tyčila ta jeho vysoká svalnatá postava, ruce mě popadly a nesly vzduchem na tu příšernou vysokou regulaci, odpor neměl valnej smysl, ty paže byly jak ze železa. Zoufale jsem sledoval, jak se ta propast blíží, pak jak v hloubce víří se pod náma šedivá chladná hmota, stačil jsem se jen nadechnout a už jsme klesali volným pádem do hlubiny, pak ten studenej náraz a hrozný vteřiny pod vodou, nevěděl jsem, kde je nahoře a kde dole a za jak dlouho si budu zas moct naplnit plíce novým kyslíkem. Pak se tedy konečně vynořujeme, já kašlu, protože vždycky samosebou se nalokám vody, která mi teď přijde jakoby i víc mokrá než obvykle. Pak se chci co nejrychleji prohrabat k mělčině, ale jsa neplavec, jsem pořád odkázanej na ty jeho ruce, který mě ale jen tak lacino z tý zpěněný vody všude kolem pustit nechtějí. Ta bezmoc je hrozná, a ten boj o alespoň kapku vzduchu. Nebo mě P. nalákal do vody pod záminkou výuky plavání. Zastával názor, kterej obecně zní logicky a kterej přede mnou ale nahlas neříkal, že člověk aby se naučil plavat, musí se prostě vhodit do vody. Vzdor nebyl nic platnej, věděl jsem, že stejně by mě i bez mýho povolení sebral do tý vody. Bylo lepší jít jaksi dobrovolně, ale jeho ruce mě cestou svíraly velmi pevně, jak pochybovaly o upřímnosti toho dobrovolnictví. Vymámil jsem vždycky od něj, že mě pořád bude nadnášet, a že ani vlastně k tomu není zapotřebí velký hloubky, ale vždycky mě zavlekl do hluboký vody, odkud jsem neměl jak utéct, zprvu mě podpíral kdesi na břiše, ale ruka mě stejně vždycky pustila a stejně jako vždycky jsem šel beznadějně pod vodu jak mokrej pytel. Zoufale jsem se snažil vyhrabat si cestu na hladinu, až se těm rukám mě konečně zželelo a vytáhly mě na vzduch. Tak to šlo pořád a dokola bez zjevnýho výsledku, dokud mi nezmodraly rty a zuby nedrkotaly. Dodneška si živě vybavuju ten pocit, člověka když úplně obklopuje ta mokrá voda, shora i zezdola. Ta její štípavá studená chuť, když vtrhne do úst a dere se i do plic. Při takovéto výuce plavání naučí se člověk nejlíp, jak nepřátelská je voda k životu. Jednoho dne ale skutečně právě u tohoto jezu jsem se stal plavcem, sám, ani nevím jak a jakým přičiněním, najednou jsem zvládl pár temp a dýchací otvory jsem udržel nad hladinou. Popravdě musím ale říct, že dodneška plavu velice špatně, na krátký vzdálenosti a v bezpečný blízkosti břehu či okraje nějakýho bazénu.

Podél břehu vede alej stromů, pod nima lelkujou hloučky lidí, jak někdy za Seurata, hladina se leskne jak staniól a čeří ji plavci. Ta regulace tam je vystavěná z černejch masivních kamenů, z kterejch jsou vyrobený všechny nábřeží v Československu, úplně je na nich vidět, jak jsou tvrdý, jak mají ostrý hrany, studený jak jsou, nahánějí strach. Vede ta kamenná stěna podél vody napřed v rozumný výšce, z ní hodněkrát pak budu skákat, dokud mi ve městě k tomu nepostaví plaveckej stadión. Pak naráz začne stěna podle jezu stoupat v úhlu, po kterým se dá pokračovat dál už jen po všech čtyřech, odkud sám ale neskočím nikdy. Na jezu jsou kameny hladký, slizký, tady se dá názorně sledovat, s jakou silou a vytrvalostí voda pracuje a ty kameny obrábí. Hladina si to šine napřed nepostřehnutelně skoro, je jak čerstvě vyleštěný zrcadlo, pak gravitačním působením vodního díla začne plout rychlejším tempem, až se dostane k přepadu, dlouho si drží neporušeně hladkej skleněnej povrch, kterej s rychlostí a délkou pádu se začíná vlnit a řasit, až celej zbělá jak kudrnatý, studený pěnivý vlasy, s rachotem se to pak nakonec všechno noří dole do běsnící vody. Narozdíl od toho stadiónu mělo koupání tady přídech určitýho nebezpečí. Skoky dolů probíhaly neorganizovaně, nejčastěji jim předcházel i rozběh, skokan tak neměl žádnou kontrolu nad tím, co se právě odehrává na hladině, kam se chystá za vteřinu dopadnout. Po dopadu pak bylo záhodno ten prostor neprodleně vyklidit. Úraz tu hrozil ze všech stran, ale kam moje paměť sahá, nic zvláštního se tu nikdy za mý přítomnosti nestalo.

Co věcí jsme dělali! Chodili jsme bruslit spolu. Za tím účelem ovšem bylo třeba pootočit pomyslnej list na protilehlou část roku. K tomu bruslení sloužil rybník zasutej taky v dolní části města, nevelkej, z jedný strany ho objímalo nevyužívaný rameno textilní fabriky, z druhý strany bylo už jen rákosí, vrby a pak už nic, jen sníh. Od tý doby, když si stoupnu na led, mám neodbytnej pocit, že ten podklad příliš nedrží. Vydávala ta skořápka často podezřelý praskavý zvuky, ale vyvolaný spíš jen jakýmsi pnutím, nepovolila samozřejmě nikdy. A byl tenkrát led vystavenej většímu zatížení bruslařů než dneska, kdy už i oni mají pro svou zálibu stadión a přírodní ledový plochy osiřely. Brusle jsem k tomu účelu ale využíval mizerný, poděděný, velikostně málokdy vyhovující, z těch bolela noha po čtvrthodině, pak jsem musel potupně odpočívat, po nějaký době už to nešlo vůbec. P. mě samozřejmě nutil ještě bruslit, bylo to ale až k slzám. Bruslil dobře, pochopitelně, dokonce i pozadu. Dobře dělal všechno.

Olověný nebe, pod ním olověná hladina z ledu, v něm jsou vidět uvězněný bílý bubliny, který se marně snaží dostat nahoru. Vedou tím ledem různě zakřivený světlý linie, zasahující kolmo dolů ke spodnímu okraji tý hmoty, o původu těch prasklin nechci radši spekulovat. Jak hluboká je spící voda, kde právě stojím, jak asi je studená? Co ryby dole, mají tam dost kyslíku? I ryby musí přece dýchat, jinak se utopí. Brusle vydávají směs chroupavejch zvuků a zanechávají na ledě krajku světlejch vrypů, až celej povrch pokrývá ledová drť. Do toho se často přidává ještě sněžení, vločky víří všude kolem a nechce se jim k zemi. Led vyluzuje zvláštní svistivě dunivej zvuk, když něčím, nejlíp hokejkou nebo kamenem, se doň praští. Olověný jsou i nohy v bruslích, nutí mě zajet mezi ztuhlý trsy rákosí, usednout ke studenejm zasněženejm svejm botám a chtít už jít domů. Obloha tmavne a jezdci na bruslích začínají připomínat mátohy, stíny, hledím na ně, na ten dneska už takřka vyhynulej živočišnej druh. Rukavice jsou mokrý, všechno je mokrý, a rezignující sedící tělo začíná rychle jímat chlad. Voda pod ledem je černá.

Dneska to hodnotím pěkně. V létě všichni tedy se houfovali u vody. Pak nastal nevyhnutelně podzim a řeky a rybníky si mohly volně vydechnout, než se v zimě přikryly ledovým příkrovem a sténaly zas pod náporem těch bruslařů. Na jaře zase voda chvíli odpočívala od svý náročný rekreační funkce. Jindy na ní zase byli přisátí rybáři či vodáci. Dneska plavce pohltil vodní stadión, bruslaře zas stadión zimní, ten koloběh se jakoby zastavil.

Nejen to jsme dělali. Pokud se snad ptáte na věci, který se běžně dělají s dětma, prakticky na všechno lze odpovědět ano. Pouštěli jsme draky? Stavěli sněhuláky? Ať by zněla otázka jakkoliv, ve všech případech snad odpovědí byl by takřka bezvýhradnej souhlas. Byla to moc pěkná doba. A to je dobře. Protože dítě celej život nebude šťastný, když nemá šťastný právě dětství.

S P. přišlo dokonce do rodiny cosi, co asi někdy před čtyřiceti lety se mohlo nazývat automobilem značky DKW. Měl ještě dřevěnou konstrukci kabiny, částečně plátěnej potah a spíš historickou než užitnou hodnotu. Vpředu zakrývala motor žebrovaná kapota uprostřed se švem, otvírající se jak křídla po obou stranách nahoru, jistily se ty křídla v zavřený poloze k autu patentama podobnýma těm, co drží víko na várnici v hospodyňský škole. Po otevření těch křídel se zjistilo, že motorovej prostor je až na několik rour a nádobek takřka prázdnej, po celý jeho délce pak procházela tyč volantu. Tu se dohromady nemělo co pokazit. Najíždět do zatáček s tou dlouhou lodní přídí, to mělo svoje zvláštní kouzlo, kouzlo starejch časů. Jako by se ten mohutnej předek musel těžce přinutit, než se začal sunout do požadovanýho směru, to prostě nestačilo dát pokyn volantem, to se muselo tam i očima tlačit. Podle kapoty se dmuly ohromný balónový blatníky s ohromnejma reflektorama. Vzadu bylo na tělo vozu přilepený náhradní kolo, kterýmu musela ustoupit střední část nárazníku, vpředu uprostřed pak funkci nárazníku plnila poznávací značka. Kolo měnit jsme naštěstí nikdy nemuseli, i když ty vyjížďky byly nabitý nejrůznějšíma servisníma zážitkama. Jen to chlazení co se nás natrápilo! Když se zpředu začalo dýmit, museli jsme se neprodleně odstavit ze silničního provozu a vydat se hledat vodu. Studená voda se dolívala do toho chladiče vpředu nahoře na kapotě po odšroubování rozpálenýho chromovanýho uzávěru, kterej při jízdě jako nějaký miřidla ukazoval směr, kterým se vůz ubírá. Vpředu se hnal mřížkou do toho chladiče vítr. Výhodou z hlediska toho nešťastnýho chlazení bylo plánovat cestu proti směru větru. Z prostoru, kde u jinejch vozů tedy se nachází motor, se často musela vyjmout jakási zteřelá hadička a nahradit se modernější. Malý zadní okýnko tu bylo jen pro design, nikoliv pro kvalitní výhled, ten se musel pořizovat ve skromným zrcátku, který poskytovalo ale taky jen chatrnej obraz pozadí. Stěrače byly spřažený ojem, aby se mohly do práce popohánět navzájem, podobně jako kola u parní lokomotivy, a pracovaly obráceně než dneska, shora, a pracovalo se jim dobře, protože sklo bylo úplně rovný, kdyby si ho člověk poškodil, mohl si pořídit nový v nejbližším sklenářství. Kola měly krásný puklice, těma svýma perforacema připomínaly zvětšený korunkový uzávěry od slazený minerálky. Dovnitř se vcházelo dveřma, který měly opravdovou kliku a otvíraly se zpředu. Koženkový sedadla už byly značně obnošený. Pracoviště řidiče bylo doslova strohý, jakoby kostěnej tříramennej volant, přidrátovanej ke středu jakýmisi pletenci, tři malý budíčky, pár otočnejch ovladačů, táhel. Rychloměr byl opatřenej stupnicí do 120 kilometrů, což vzbuzovalo úsměv, rychlost se běžně pohybovala zhruba na polovině tý hodnoty. Byly ty přístroje umístěný zvláštně, na střed, měl je tak pod kontrolou i spolujezdec, pokud jevil o jízdu nějakej odbornější zájem. Celej ten stroj se musel často startovat prvorepublikovou klikou, která tam někde vpředu byla zastrčená do útrob vozu. Často se klikou točilo, velmi rázně, pomáhalo se nezřídka i nohou, ale v útrobách auta nedělo se nic. Nakonec přece jen se vždycky motorek nadechl, škytl a rozběhl se. Pak teprve se mohlo nastoupit k jízdě, a jízda, to byl požitek skutečně pro všechny smysly. Tady musel být řidič permanentně ve střehu. To byl stroj! Celý to nepůsobilo složitějším a sofistikovanějším dojmem než autíčko v lunaparku. Nutno přiznat, že strojek vyráběl víc hluku a kouře než rychlosti, koňskejch sil produkoval poskrovnu. To vozítko musel provozovat člověk srdcem, ne z rozumu. Většinu volnýho času P. stálo udržovat ten historickej kousek v provozuschopným stavu. Nechal mě točit při malejch rychlostech dokonce volantem. Mohl jsem při opravě asistovat šlapáním na pedály, pokud to bylo snad třeba. Tak obcházím auto, zpod něj trčí jen nohy, kterejm nešikovně se snažím podávat nějaký nářadí. To byl běžnej obrázek z cest. Kam jsme přijeli s tím muzeálním rachotem, museli se domnívat pamětníci, že se opakuje březen 1939. Když už dékávka se nedala udržet při provozu, pořídil si P. starýho wartburka, kterej ho vozil hlavně na ryby, s ním ale starostí o moc míň nebylo. Na poctivou německou práci je čím dál menší spolehnutí.

Daniel Jahn

Recenzi románu Naivní sezóna si můžete přečíst zde
Knihu si lze objednat v knihkupectví Kosmas, nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.

Reklama